Nový portál Vatikánského rozhlasu

Rio de Janeiro. Čtvrteční program papežovy návštěvy v Riu začal ranní eucharistií v kapli rezidence v Sumaré, kde je Svatý otec ubytován. Na mši byli pozváni všichni seminaristé z Ria de Janeiro spolu se svými formátory, celkem asi 300 osob. Během liturgie dnešního svátku sv. Jakuba pronesl papež homilii v podobném stylu, jak to činí v kapli Domu svaté Marty ve Vatikánu, tedy velice spontánním a živým způsobem vyložil obě liturgická čtení.

Vyšel ze slov svatého Pavla v druhém listě Korinťanům: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách (2 Kor 4,7).“ Podle papeže Františka je tímto pokladem zjevení Boha v Ježíši Kristu. Pavel se podle něj pokouší vysvětlit napětí, které existuje mezi „velikostí daru“ a „nízkostí toho, kdo ho dostává“. Lidská přirozenost je křehkou hliněnou nádobou, kterou Bůh naplnil nevýslovným Tajemstvím.

„A pro nás všechny, zasvěcené osoby, řeholníky, kněze i biskupy, je toto společný jmenovatel: obdrželi jsme dar, a všichni jsme hliněnými nádobami. Problém zpočívá v tom, jak jít vpřed i s tímto napětím, protože stále v něm ztrácíme rovnováhu. V dějinách církve se stále objevují muži a ženy, kteří obdrželi tento dar, vědí, že jsou hliněnými nádobami, ale ve svém životě se natolik nadchnou, že postupně zapomenou, že jsou křehcí a že dar, který dostali, je tak velký. Toto napětí ztratí rovnováhu, která je potřebná.“

Apoštol Pavel, všímá si papež František, se nezdráhá nazvat se křehkou nádobou ve vztahu k daru, který dostal. „A co my,“ ptal se Svatý otec, „připomínáme si, že jsme z křehké hlíny?“ A pokračoval: „Pokušení zpočívá v tom, že nádobu začneme zdobit a zkrášlovat“, a tím „začneme obelhávat sami sebe“ a věřit, že patříme „do lepší kategorie“. Podobá se to příhodě o Jakubovi a Janovi, která se dnes četla z evangelia. Matka těchto apoštolů v ní žádá Ježíše, aby je posadil po pravici a po levici ve svém království. Papež František to komentoval slovy: „Podlehli světské hře, která zapomíná, že jsme z hlíny, a která v nich probudila touhu, mít určitou prestiž a autoritu ve skupině Dvanácti.“

„Církev tím mnoho strádala a strádá pokaždé, když někdo, kdo je povolán k tomu, aby přijal poklad do hliněné nádoby, začne hromadit poklady, snaží se měnit podstatu této nádoby a začne věřit, že je lepší a že už není hliněnou nádobou. Hliněné nádoby jsme ale až do konce. Před tím nás nikdo neochrání. Ježíš náš zachraňuje svým způsobem, ale nikoli na lidský způsob, tedy prestiží, vnějším zdáním a zaujímáním vážených postů. Tady vzniká kariérizmus, který v církvi působí tolik zla. Ježíš říká, že panovníci vládnou národům, podrobují si je a poroučí jim. Mezi vámi tomu tak ale nemá být. Vy jste služebníci, máte sloužit. Hliněné nádoby a Ježíšova velikost.“

Papež zároveň naznačil, že zkouška, zda svou nádobu nezačínáme vylepšovat, je jednoduchá. Tou ověřující zkouškou je způsob, jakým se zpovídáme. „Existuje mnoho různých způsobů, jak se zpovídat. Zpovídáš se tak, že jen všeobecně racionalizuješ svá provinění? Nebo měníš zpovědníka, když máš na svědomí hřích, za který by ses před ním styděl?“ Právě tehdy podle papeže Františka začínáme zapomínat, že jsme z křehké hlíny.

„Jak tedy učinit, abych si byl vědom, že jsem stále jen z hlíny? Ptej se sám sebe, jak se zpovídáš, a tehdy budeš vědět, zda si uvědomuješ svou křehkost, nebo zda jsi začal malovat svou vázu (na růžovo), aby vypadala jiná, než je. A jak si uvědomuju, že Ježíš je velkým darem? Tím, že dělám apoštolát, tím, že sloužím? Ano, tím vším, ale může to být zavádějící. Umíš se klanět Ježíši (v Nejsvětější svátosti), nebo ho jen prosíš? Děkuješ mu, chválíš ho? Ale dospěl si k adoraci? Modlitba adorace je poznávacím znamením, že ještě věříme v to, že Ježíš je naším velkým darem.“

Na závěr své homilie papež František prosil Pannu Marii, aby v nás ochraňovala oba rozměry naší víry. Nežádal, „aby proměnila naši hlínu v kov“, ale abychom věděli, že jsme z hlíny, až do konce, a spolu s tím, aby nám vyprosila „milost klanět se Ježíši“.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(peh)