Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nejdražší bratři a sestry, dobrý den!<> Je krásné, že zde s vámi mohu být! Již od počátku plánování brazilské cesty bylo mým přáním navštívit všechny čtvrti této země. Býval bych chtěl zaklepat na každé dveře, pozdravit „Dobrý den!“, požádat o sklenici chladné vody, vypít si „cafezinho“ (kafíčko) (potlesk))– ale ne skleničku cachaçy (brazilského rumu) (smích, potlesk), rozmlouvat, jako bych byl doma mezi přáteli, a naslouchat srdci každého člověka – rodičů, dětí, prarodičů... Brazílie je však tak velká! Není možné zaklepat na každé dveře, a proto jsem se rozhodl, že navštívím vaše společenství, které dnes zastupuje všechny brazilské městské obvody. Je krásné být přijat s láskou, velkorysostí a radostí! Stačí se podívat, jak jste vyzdobili ulice vaší obce. Také to je znamení lásky, vycházející z vašeho srdce – srdce Brazilců, kteří prožívají slavnost. Děkuji každému z vás za toto krásné přijetí. Děkuji mons. Oranimu Tempestovi a manželům Ranglerovi a Joaně za vřelá slova.

1. Již od první chvíle, kdy jsem vstoupil na brazilskou půdu, vnímám vřelé přijetí a cítím ho také mezi vám. Umění přijímat je velice důležité, ještě důležitější než jakákoliv výzdoba a krášlení. Pokud někoho velkoryse přijmeme a něco s ním sdílíme – trochu jídla, prostor svých domovů či svůj čas, nejenom nezchudneme, nýbrž obohacujeme se. Vím dobře, že zaklepe-li u vašich dveří hladovějící člověk, vždy naleznete způsob, jak se s ním o jídlo rozdělit. Jak říká přísloví, „do hrnce s fazolemi lze vždy přilít vodu“. Je vždy možné přidat k fazolím vodu. Vždy! A vy se dělíte s láskou, čímž ukazujete, že pravé bohatství nespočívá ve věcech, nýbrž v srdci!

Brazilský národ – a zejména jeho nejprostší vrstvy – mohou světu poskytnout cennou lekci solidarity. Na slovo solidarita se často zapomíná nebo se o něm mlčí, protože je nepohodlné. Téměř se z něj stala nadávka. Chtěl bych proto vyzvat každého, kdo vlastní více zdrojů, a dále veřejné představitele a všechny lidi dobré vůle, aby nikdy nepolevili v úsilí o spravedlivější a solidárnější svět. Nikdo nemůže zůstat netečný vůči nerovnostem, které ve světě dosud vládnou! Kéž každý člověk – podle vlastních možností a v souladu se svou zodpovědností – dokáže přispět k vymýcení sociální nespravedlnosti. Ke světu, ve kterém by se lépe žilo, nevede kultura sobectví a individualismu, jež často řídí naši společnost, nýbrž kultura solidarity. Utváříme ji tehdy, spatřujeme-li v druhém nikoliv konkurenta nebo číslo, nýbrž bratra. A my jsme všichni bratři.

Rád bych povzbudil úsilí, které brazilská společnost vyvíjí v boji s hladem a chudobou, aby tak do sebe začlenila všechny části svého těla, včetně nejpotřebnějších a nejvíce trpících. Snahy o obnovení pořádku nikdy nepovedou k nastolení trvalého souladu a štěstí, zřekne-li se společnost jedné své části, bude-li ji ignorovat a vytěsňovat na okraj.
Nedopusťme, aby do našich srdcí vstoupila kultura vyřazování. Všichni jsme bratři, a nikdo tudíž není na odpis!
Taková společnost jednoduše ochuzuje sama sebe, ba co víc, ztrácí něco ze své podstaty. Připomínejme si neustále, že pouze schopnost sdílení nás skutečně obohacuje. Vše, co sdílíme, se násobí. Pomysleme jen na rozmožení chlebů, které učinil Ježíš. Velikost společnosti se poměřuje způsobem, jakým nakládá s nejpotřebnějším člověkem, který nevlastní nic jiného než svoji chudobu!

2. Chtěl bych vám také říci, že církev je „zastánkyní spravedlnosti a obhájkyní chudých vůči nepřípustným a do nebe volajícím sociálním a ekonomickým nerovnostem“ (Dokument z Aparecidy, 395 ). Církev si přeje spolupracovat při každé iniciativě, která přispívá ke skutečnému lidskému rozvoji a znamená rozvoj celého člověka. Drazí přátelé, je jistě nezbytné dát chléb tomu, kdo trpí hlady. Je to spravedlivý čin. Avšak existuje ještě větší hlad – hlad po štěstí, který může utišit pouze Bůh. Hlad po důstojnosti. Nelze hovořit o skutečné podpoře společného dobra, ani o pravém lidském rozvoji, jsou-li přehlíženy základní pilíře, podpírající stát. Mám na mysli nehmotné statky daného národa: život, který je Božím darem a hodnotou, již je nutno stále hájit a podporovat; rodina, základ soužití a nápravný prostředek společenského rozkladu; celistvá výchova, která se neomezuje na pouhý přenos informací s cílem vytváření zisku; zdraví, které musí směřovat k celkovému blahobytu člověka, včetně jeho duchovní dimenze, jež má zásadní význam pro lidskou rovnováhu a zdravé soužití; bezpečnost, stojící na přesvědčení, že násilí lze přemoci pouze tehdy, změní-li se lidské srdce.

3. Rád bych řekl ještě poslední věc. Na tomto místě, stejně jako v celé Brazílii, žije mnoho mladých lidí. Vy, drazí mladí, jste výjimečně citliví vůči nespravedlnostem, avšak často jste zklamáni zprávami, které hovoří o korupci a o lidech, kteří namísto společného dobra sledují vlastní zájmy. Také vám a všem ostatním opakuji: nedejte se odradit, neztrácejte důvěru, nedopusťte, aby vyhasla naděje. Skutečnost se vždy může změnit, stejně jako člověk. Usilujte o to, abyste přinášeli dobro jako první, nezvykejte si na zlo, nýbrž jej přemáhejte dobrem. Církev vás doprovází a daruje vám cenný majetek. Je jím víra v Ježíše Krista, který „přišel, aby (ovce) měly život a aby ho měly v hojnosti“ ( Jan 10,10).

Dnes vám všem – a zejména vám, obyvatelům této komunity ve Varginze – říkám: nejste sami, církev je s vámi, papež je s vámi. Každého z vás nosím ve svém srdci a přisvojuji si vaše nejniternější úmysly – děkování za radostné události, žádost o pomoc v obtížích, touhu po útěše v momentech bolesti a utrpení. To vše svěřuji přímluvě Naší Paní z Aparecidy, Matky všech brazilských chudých, a s velkou láskou vám udílím své požehnání.
Děkuji.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy