Nový portál Vatikánského rozhlasu

Děkuji vám, že jste dnes tady. Ve vašich tvářích vidím únavu, ale také naději. Vnímejte, že vás miluje Pán a také mnozí dobří lidé, kteří svými modlitbami a svou prací bližnímu ulevují od jeho utrpení. Zde mezi vámi se cítím jako doma. A doufám, že rovněž vy se v této katedrále cítíte jako doma. Jak říkáme v Latinské Americe, „tento dům je vaším domem“. Je to váš domov.

Silně a konkrétně zde zažíváme, že jsme všichni bratři. Je zde jediný Otec – náš nebeský Otec – a jediný Učitel, Ježíš Kristus. To první, co bych s vámi chtěl sdílet, je právě tato radost z Ježíše jako Učitele, jako životního vzoru. Hleďme na něj, neboť nám to dodá mnoho síly, útěchu v naší křehkosti, našich nedostatcích a obtížích. Všichni máme nějaké těžkosti, každý z nás, kdo je zde přítomen. A také všichni máme nějaké nedostatky a jsme křehcí. V našem shromáždění není nikdo lepší než druhý. Před Otcem jsme si všichni rovni. Všichni!

1. Při pohledu na Ježíše spatřujeme, že si vybral cestu pokory a služby. On sám dokonce je touto cestou. Ježíš nebyl nerozhodný či lhostejný. Podstoupil volbu a dovedl ji až do konce. Rozhodl se, že se stane člověkem, a jako člověk že bude služebníkem, až do smrti na kříži. Toto je cesta lásky, neexistuje žádná jiná. Chápeme tedy, že milosrdná láska není pouhá asistenčí péče, kterou uklidňujeme své svědomí. Něco takového se nenazývá láska, nýbrž obchod. Láska je nezištná. Milosrdná láska je životní volba, je to způsob bytí, styl života, cesta pokory a solidarity. K této lásce nevede žádná jiná cesta než pokora a solidarita. Slovu solidarita hrozí v dnešní skartační kultuře vymazání ze slovníku. Vyhazuje se vše nepotřebné a zůstávají jenom ti, kteří sebe sama vnímají jako spravedlivé, čisté a neposkvrněné. Jsou to však chudáci! Slovo solidarita obtěžuje, protože nás zavazuje, abychom pohlédli na druhého člověka a s láskou se mu vydali. Je lépe je odstranit ze slovní zásoby, aby nám už nevadilo. My však říkáme – nikoliv, protože cesta vede tudy, skrze pokoru a solidaritu. Vymysleli ji kněží? Ne, je to Ježíšova cesta, on tak sám sebe nazval, a my po této cestě chceme kráčet. Kristova pokora není mravní ponaučení či sentiment. Je skutečná, je to volba stávat se malým, žít s nejmenšími, vyděděnými, mezi námi, kteří jsme všichni hříšníci. Ovšem pozor, není to ideologie! Je to způsob bytí a životní styl, který vychází z lásky, z Božího srdce.

To je první úvaha. Těší mne, že o tom s vámi mohu mluvit. Hleďme na Ježíše – On je naše radost, ale také naše síla, naše jistota, protože ztělesňuje bezpečnou cestu – pokoru, solidaritu, službu. Jiná cesta není. Socha Naší Paní z Bonaria zobrazuje Krista v náručí Panny Marie. Ona nám jej jako dobrá matka ukazuje a říká nám, abychom Mu důvěřovali.

2. Avšak pohled nestačí, je třeba Krista následovat! To je druhý aspekt – Ježíš do světa nepřišel, aby se tu předvedl jako na módní přehlídce. Kvůli tomu opravdu nepřišel. Ježíš je cesta – a cesta slouží k chůzi, k tomu, abychom se jí ubírali. Chtěl bych proto především Pánu poděkovat za vaše úsilí, s jakým jej následujete, byť s námahou, utrpením, mezi vězeňskými zdmi. Setrvávejme v důvěře k němu, aby vašim srdcím nadále dával naději a radost! Přeji si poděkovat vám všem, kteří se zde v Cagliari a na celé Sardinii velkoryse věnujete dobročinným dílům. Toužím vás v této cestě povzbudit, abyste šli kupředu společně a především si uchovávali vzájemnou lásku. To je velmi důležité. Nemůžeme Ježíše následovat na cestě lásky, pokud se v první řadě nemáme rádi navzájem, pokud neusilujeme o spolupráci, vzájemné pochopení a odpuštění, pokud neuznáme vlastní meze a pochybení. Je třeba prokazovat milosrdenství, avšak milosrdně. Účastnit se srdcem. Činit milosrdenství s láskou, něhou a vždy s pokorou! Víte, že někdy ve službě chudým narážíme také na aroganci? Jsem si jist tím, že jste se s ní už setkali. S onou zpupností ve službě těm, kteří naši službu potřebují. Někteří mají této služby plná ústa a krášlí se jí; jiní chudými manipulují v osobním nebo skupinovém zájmu. Vím, že je to lidské, ale dobré to není a Ježíšovo už vůbec ne. Je to dokonce hřích! Těžký hřích, protože je to zneužívání potřebných, kteří jsou Ježíšovým tělem, k vlastní marnivosti. Využívám Ježíše ke své domýšlivosti – a to je těžký hřích. Bylo by lépe, kdyby takoví lidé zůstali doma.

Následujme tedy Ježíše na cestě milosrdné lásky, jděme s Ním na existenciální periferie. „Kristova láska nás nutí“, říkal apoštol Pavel (2 Kor 5,14). Pro dobrého Pastýře je předmětem zvýšené péče právě to, co je vzdálené, opovrhované a opuštěné na okraji. Církev nemůže jednat jinak, než si osvojit tuto Pastýřovu zálibu a pozornost. V církvi jsou první ti, kteří toho nejvíce potřebují – lidsky, duchovně, materiálně.

3. Následujeme-li Krista cestou milosrdné lásky, rozséváme naději. Rozsévat naději – to je třetí úvaha, kterou s vámi rád sdílím. Italská společnosti dnes naději velmi potřebuje – a obzvláště pak Sardinie. Kdo nese politickou a občanskou zodpovědnost, má svůj vlastní úkol, který my, jako občané, musíme aktivně podporovat. Někteří členové křesťanské komunity jsou povoláni, aby se angažovali na poli politiky, která je vysokou formou lásky, jak říkával Pavel VI. Avšak jako církev neseme všichni výraznou zodpovědnost za to, abychom rozsévali naději dobročinnými díly a snahou o co nejlepší spolupráci s veřejnými institucemi, při zachování příslušných kompetencí. Caritas, Charita, je vyjádřením společenství. Síla křesťanského společenství spočívá v tom, že přispívá k růstu společnosti z jejího nitra, jako kvas. Mám na mysli vaše iniciativy ve věznicích, dobrovolnickou práci mnoha asociací, solidaritu s rodinami, které trpí kvůli nezaměstnanosti. Povzbuzuji vás k odvaze v této práci! Nedejte se obrat o naději a pokračujte! Kéž vám nikdo nevezme naději, naopak, ať naději rozséváte! Děkuji, drazí přátelé! Žehnám vám všem a vašim rodinám a všem vám děkuji!

(po modlitbě Otče nás)

Ať vám všem Pán žehná – vašim rodinám, vašim problémům, radostem, nadějím. (Požehnání). A prosím vás, modlete se za mne, potřebuji to!

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy