Mezi běžnými zprávami o nehodách přinesl před časem mnichovský tisk i jednu zprávu, která tak trochu vybočovala. Mladý úspěšný advokát pozval přítele na oslavu svých narozenin. Během večera se hostitel pochlubil příteli: Představ si, co jsem si sám nadělil k narozeninám – nejnovější model Ferrari! Stojí dole v garáži. Za chvíli již oba muži seděli ve svítivě červeném supersporťáku a startovali k malé předváděcí jízdě. Manželky na ně čekali marně: jejich jízda i život skončili na svodidlech nájezdu na dálnici. Lze si vše živě představit: nedocenili asi sílu italského dvanáctiválce a v zatáčce už vůz neubrzdili.
Nemusíme až do Mnichova a dokreslovat scénu sonorním jménem Ferrari. I Škodovka má dnes sílu stovky koní a – jak se vyjádřil můj řádový spolubratr Vojtěch – „jezdí jako čert“. A to měl „jenom“ diesel!
Existují dnes dříve nepoznané síly, které je dnes díky vědě a technice možné aktivovat a dát do služeb člověka. Vývoj jde tak rychle a nové objevy jsou tak závratné, že se tají dech. Albert Einstein po zveřejnění teorie relativity, začátkem 20. století, publikoval jeden její důsledek, známy vzorec o energii skryté ve hmotě . Ten se zdál tak absurdní, že se tomu v první chvíli zdráhali uvěřit i největší osobnosti tehdejší vědy. Například energie skrytá v 1 kg hmoty by dokázala přemístit 80 kg člověka do vzdálenosti 800x delší než je vzdálenost Země od Slunce. Představit si to nelze, lze tomu jen věřit. Platí to i v oblasti Ducha?
Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‘Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!’, poslechla by vás.““ (Lk 17,5-10). Toto evangelium je vibrující svědectví o moci víry a o přítomnosti Boží síly, kterou do svého stvoření vložil ať už do neživé hmoty tak živého člověka. Z perspektivy Kristových slov se nám jeví v novém světle slova Pánova z evangelia sv. Jana: „Je toho ještě mnoho co bych vám chtěl říci, ale vy byste to nesnesli“ (srov. Jan 16,12). Síla v nás skrytá je tak neuvěřitelná, že bychom s ní neuměli zacházet, nebyla by nám ku prospěchu ale ke zkáze. Vždyť již nyní jsme schopni jedním slovem zdvihnout z prachu nebo srazit k zemi ba dokonce zabít. O co víc silní jsme jako Církev, schránka svátostí: Slova kněze „ego te absolvo“ – slova slabého člověka spojená ve svátosti smíření s božskou silou bohočlověka – jsou neomylná. „Cokoliv člověk sváže na zemi, bude svázáno na nebi“ (srov. Mt 16,19) stanoví Kristus, který nepřišel, aby nás oslnil svou božskou mocí (srv. Filipanům 2,6), nýbrž aby se s námi o ní podělil, nám ji svěřil, a to v míře, která vyráží dech („Budete konat větší věci než já!“) Otázka je, zda-li těmto slovům Páně věříme a snažíme-li se tyto síly aktivovat, i když to dlouho nepřináší zjevné výsledky, ba se zdá, že platí opak: křesťanství nemá už sílu přežít.
Zřejmě nejsme první, kdo tak smýšlel. Už sv. Pavel, apoštol, cítí potřebu vybídnout Timotea, který zřejmě propadal malomyslnosti a začal se za svou víru stydět: „Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani se nestyď za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.“ (2 Tim 1,6-8.13n) Takové pokušení se zmocňuje člověka tehdy, když počáteční nadšení opadne a narůstají potíže, které trvají a Bůh mlčí.
V takové situaci bylo Judsko před rokem 597 př. Kr., kdy se nacházelo v deset let trvajícím ohrožení Babyloňany. Víra a věrnost Božího lidu je podrobena tvrdé zkoušce. Prorok Habakuk nemluví k lidu jménem Božím, ale volá k Bohu jménem svým a nepřímo i jménem lidu: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš; křičím k tobě: „Násilí!“ – ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár.“ (Hab 1,2n)
Hospodin jej však nenechá dlouho čekat. Dá mu odpověď, která má být zřetelně viditelná pro všechny. Je tak universální, že bychom si ji měli vyrýt do paměti i my – platí i dnes, ba právě dnes. Tu mi Hospodin odpověděl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“ (Hab 2,2-4).
Vstupní antifona dnešní liturgie je vyznáním této víry a povzbuzením k této věrnosti: „Bože, v tvé moci je všechno a nikdo nemůže odporovat tvé vůli. Tys učinil nebe i zemi a všechno, co je pod nebem. Ty jsi Pán všeho tvorstva.“ Odráží se tu úžas z oněch velkých skutků Božích, kterými zahrnuje svůj lid v přemíře: „Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit.“ Nezatvrdit srdce a také mít pravdivé povědomí, kým jsme my a kým je Bůh (srov. Lk 17,5-10) je zásadní podmínkou, aby člověk zakusil velké Boží skutky: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy. “ (Žl 95)
Bůh se od nás zkoušet nenechá. Kdo s tím začne, může se dočkat Božího hněvu. Zkroušenému srdci naopak Hospodin neodmítne žádné přání. uvidí zázraky.
odeslat článek
vytisknout článek
