Prosba o odpuštění, na které trval Jan Pavel II. u příležitosti Jubilejního roku 2000, ?platí jak pro dramata spojená s inkvizicí, tak pro rány paměti, jež jsou jejich následkem,? zdůrazňuje Jan Pavel II. v listu adresovaném kardinálu Roger Etschegarayovi, bývalému presidentu komise Jubilejního roku. List byl napsán k prezentaci sbírky aktů mezinárodního sympozia, které se konalo ve Vatikánu 12. března 2000. Sborník s titulkem ?Inkvizice? má 788 stran a stojí 60 euro. Je vydán v řadě Vatikánské knihovny ?Studie a texty?. V tiskovém sálu Svatého stolce jej prezentoval jeho vydavatel, profesor moderních dějin na římské univerzitě La Sapienza Agostino Borromeo, spolu se třemi kardinály a to Etchegarayem, Cottierem a Jean-Louis Tuaranem.
Před kajícím úkonem v rámci Jubilea roku 2000, zaměřeným na ?očištění paměti?, se konalo sympozium v roce 1998. ?Teprve tehdy, až historická věda znovu odhalí pravdu faktů, mohou teologové a sám učitelský úřad církve vyjádřit objektivně podložený úsudek,? prohlásil Svatý Otec na závěr onoho sympozia 31. října.
"Je jasné, že inkvizice je téma, jež znepokojuje paměti a fantazii jako mýtus nesnášenlivosti a násilí, jež vzešlo z hlubin samého křesťanství,? připomenul kardinál Etchegaray. A kardinál Cottier ? předseda teologicko-historické komise Jubilea ? podtrhl, že ?historická paměť, to je obraz, jaký si děláme o minulosti, není imunní vůči zkreslování a předsudkům. Prosba o odpuštění se může týkat jen pravdivých a objektivně uznávaných faktů. Nežádá se o odpuštění za nějaké smyšlené obrazy rozšířené ve veřejném mínění, jež jsou většinou zlovolnou propagandou nebo záměrným předsudkem.?
A teprve pak ? jak zdůraznila v roce 2000 Mezinárodní teologická komise v dokumentu ?Paměť a smíření: církev a viny minulosti?: ?Po zjištění faktů bude nutné hodnotit jejich mravní a duchovní hodnotu, jakož i jejich objektivní význam. Jen tak se lze vyhnout jakémukoliv druhu mýtické paměti a přistoupit k patřičné kritické paměti?.
A co se týká události na různých tribunálech inkvizice ? od první poloviny 13. století až po první desetiletí 19. století, kdy byly zrušeny ve Španělsku poslední inkviziční soudy ve Španělsku ? historické bádání vůbec nepotvrzuje ?černou legendu o inkvizici?, jež byla vymyšlena protestanty jako zbraň proti katolíkům, a dále rozpracovávána od 17. století osvícenci, antiklerikály a jejich dědici liberály a komunisty. Tehdy se z katolické strany na ně odpovídalo stejně nekritickým polemickým způsobem. Současní historikové dobře vědí, že obě legendy, jak ta ?černá?, tak ta ?růžová?, navzdory jejich tvrdošíjnosti, nelze obhájit, jak dokazuje právě vydaný vatikánský sborník, na němž spolupracovalo na třicet největších specialistů na inkvizici.
Prof. Borromeo při prezentaci uváděl i konkrétní údaje ze zmíněného díla. Např. Španělský inkvizitor Juan Antonio Llorente přičítal na počátku 19. století už zrušenému inkvizičnímu soudu 100.000 obětí, a to číslo se opakuje, avšak procesů bylo 125.000 a odsouzených na smrt jen 1 %, ani ne 1.300. Stejně to platí i o mučení a o honu na čarodějnice. Z bádání specialistů vycházejí náramně zmenšené. Inkvizice v Portugalsku, Španělsku a Itálii dala upálit ani ne sto odsouzených, proti 50.000 tisícům obětí tribunálů především v severní a střední Evropě. Zatímco inkviziční procedury poskytovaly mnohem více záruk svobodě jednotlivce než jiné současné soudy. A tedy nová prosba o odpuštění, ale za to, co se opravdu stalo, ne za vymyšlené legendy, jež sloužily jako zbraň v polemice.
Jan Pavel II napsal kardinálu Roger Etchegarayovi list tohoto znění:
1. Dostal jsem a vysoce si cením svazku, v němž jsou zveřejněna akta Mezinárodního sympozia o Inkvizici, které uspořádala historicko-teologická komice Velkého Jubiela roku 2000 ve Vatikánu od 29.-31. března roku 1998. Toto sympozium vycházelo vstříc mé touze, kterou jsem vyjádřil v apoštolském listu: ?Je proto správné... aby církev s nejživějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů při vzpomínce na všechny ty okolnosti, v nichž se během dějin vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia a poskytovali světu místo svědectví života inspirovaného hodnotami víry, podívanou na způsoby myšlení a jednání, jež byly ryzími formami opačného svědectví a pohoršení" (č. 33).
Ve veřejném mínění je obraz inkvizice téměř symbolem takového opačného svědectví a pohoršení. Jakou měrou odpovídá tento obraz skutečnosti? Než se bude prosit o odpuštění, je nutno mít přesné poznání faktů a umístnit pochybení proti požadavkům evangelia tam, kde se skutečně nacházejí. Toto byl důvod, proč se komise obrátila na historiky, jejichž vědecká kompetence je všeobecně uznávána.
2. Nenahraditelný přínos historiků obsahuje pro teology výzvu, aby uvažovali o životních podmínkách Božího lidu během jeho putování dějinami. Kritickou reflexi teologů povede jedno rozlišení: a to rozdíl mezi ryzím sensus fidei a převládající mentalitou určité epochy, která mohla závažně zatížit jejich mínění. A od sensus fidei je třeba požadovat měřítka pro spravedlivý úsudek o minulosti života církve.
3. Právě protože církev postupem času, vedena Duchem svatým, vnímá se stále živějším vědomím, jaké jsou požadavky, aby se stále víc připodobňovala Ženichovi, je takové rozlišování možné. Tak mohl 2. Vatikánský koncil vyjádřit ?zlaté pravidlo?, které orientuje obranu pravdy, úkol patřící k poslání magisteria (učitelského úřadu): ?Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně? (DH č. 1).
Instituce inkvizice byla zrušena. Jak jsem mohl říci účastníkům sympozia, synové církve nemohou se v duchu nevracet v duchu pokání ?k ústupnosti projevované zvláště v některých stoletích k metodám nesnášenlivosti a dokonce násilí ve službě pravdy? (Insegnamenti XXI/2 /1998/2 p. 899). Je jasné, že tento kající duch zahrnuje pevné předsevzetí hledat v budoucnosti cesty evangelijního svědectví, jak je vydávat pravdě.
4. 12. března 2000 při liturgické slavnosti, jež poznamenala Den odpuštění, bylo žádáno o odpuštění za omyly spáchané ve službě pravdy tím, že se sahalo k ne-evangelijním metodám. A ve stopách svého Pána, tichého a pokorného srdcem, církev musí vykonávat tuto službu. Prosba, kterou jsem tehdy vyslal k Bohu, obsahuje důvody žádosti o odpuštění, která platí jak pro dramata pojená s inkvizicí, tak i pro rány v paměti, které jsou jejich důsledkem.
Pane, Bože všech lidí, v určitých údobích dějin křesťané někdy sahali k metodám nesnášenlivosti a neplnili veliké přikázání lásky a tak zohyzdili tvář církve, Tvé nevěsty. Smiluj se nad svými hříšnými syny a přijmi naše předsevzetí hledat a šířit pravdu s jemnocitnou láskou, dobře vědouce že pravda nevznáší svůj nárok leč silou pravdy samé. Skrze Krista našeho Pána?.
"Krásný svazek Aktů sympozia se vpisuje do ducha této prosby o odpuštění. Děkuji všem účastníkům, a svolávám na ně Boží požehnání," zakončil svoje poselství Jan Pavel II., zveřejněné ve Vatikánu 15. června 2004.
Pramen: Avvenire,
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
