Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   29. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

26.11.2013 

EVANGELII GAUDIUM - V.a

Česká sekce RV

Kapitola čtvrtá
Sociální dimenze evangelizace

176. Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království. Avšak „žádná dílčí a neúplná definice nemůže v sobě zahrnout tak bohatou, složitou a dynamickou skutečnost jako je evangelizace, aniž by se vystavovala nebezpečí, že pojem evangelizace ochudí či dokonce zkreslí.“[140] Nyní bych se chtěl podělit o své starosti týkající se sociální dimenze evangelizace, protože, není-li tato dimenze náležitě vyjádřena, hrozí vždy nebezpečí znetvoření autentického a integrálního evangelizačního poslání.

I. Komunitní a sociální odezvy kérygmatu

177. Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah. V samotném jádru evangelia je komunitní život a péče o druhé. Obsah první zvěsti má bezprostřední morální odezvu, jejíž středem je činorodá láska (charita).

Vyznání víry a sociální nasazení

178. Vyznávat Otce, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, v sobě zahrnuje objev, že „se jí dostává nekonečné důstojnosti“.[141] Vyznávat, že Boží Syn přijal naše lidské tělo, znamená, že každá lidská bytost byla povznesena k samotnému srdci Boha. Vyznávat, že Ježíš vydal svoji krev za nás, nám brání ponechat si nejmenší pochybnost, pokud jde o bezmeznou lásku, která šlechtí každou lidskou bytost. Vykoupení má sociální význam, protože „Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivého člověka, ale také sociální vztahy mezi lidmi“.[142] Vyznávat, že Duch svatý působí ve všech, v sobě zahrnuje uznání, že se snaží proniknout každou lidskou situaci a všechny sociální vazby: „Duch svatý má nekonečnou vynalézavost, jež je vlastní božské mysli, a umí obstarat a rozuzlit problémy i těch nejsložitějších a nejneproniknutelnějších lidských událostí.“[143] Evangelizace se snaží spolupracovat také s osvobozujícím působením Ducha. Samo tajemství Trojice nám připomíná, že jsme stvořeni k obrazu božského sdílení a proto se sami nemůžeme realizovat, ani spasit. V jádru evangelia rozpoznáváme vnitřní spojení mezi evangelizací a zlidštěním, které se nutně musí vyjádřovat a rozvíjet v celém evangelizačním působení. Přijetí první zvěsti, která vybízí ke svolení nechat se milovat Bohem a milovat jej láskou, kterou nám sděluje On sám, vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci: toužit, hledat a mít na srdci dobro druhých.

179. Tento nerozlučný svazek mezi přijetím spásné zvěsti a účinnou bratrskou láskou je vyjádřen v některých textech Písma, které je dobré promýšlet, pozorně o nich rozjímat a vyvodit z nich všechny důsledky. Jde o poselství, na které si často zvykáme, téměř mechanicky je opakujeme, aniž bychom se ujistili, zda má reálný dopad v našem životě a našich společenstvích. Jak nebezpečný a škodlivý je tento sklon, který nás přivádí ke ztrátě úžasu, okouzlení a nadšení žít evangelium bratrství a spravedlnosti! Boží Slovo učí, že v bratru se pro každého z nás trvale prodlužuje Vtělení: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Co uděláme pro druhé, má transcendentní dimenzi: „Jakou mírou naměříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2); a odpovídá na Boží milosrdenství vůči nám: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete... Neboť jakou mírou naměříte, takovou se naměří zas vám“ (Lk 6,36-38). Tyto texty vyjadřují absolutní prioritu „vyjití ze sebe vstříc bratru“ jakožto jednoho ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a jako zřetelnější znamení pro rozlišování o duchovním růstu v odpověď na absolutně nezištné Boží darování. Proto je také „služba charity konstitutivní dimenzí misijního poslání církve a nevyhnutelným výrazem její samotné podstaty“.[144] Jako je církev svojí povahou misionářská, tak z této povahy nevyhnutelně pramení účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje.

Království, které nás volá

180. Při četbě Písma se proto jasně ukáže, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. A ani naše odpověď lásky by se neměla pokládat za pouhou sumu malých osobních gest vůči určitému jedinci v nouzi, což by mohlo vést k jakési „charitě à la carte“, řadě skutků zacílených na klid vlastního svědomí. Je nám nabízeno Boží království (Lk 4,43); jde o to milovat Boha, která vládne světu. V míře, v jaké On dokáže mezi námi vládnout, bude sociální život prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. Jak zvěst, tak křesťanská zkušenost proto vedou k vyvolání sociálních důsledků. Hledejme jeho království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Ježíš má v plánu ustanovit království svého Otce, žádá své učedníky: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“ (Mt 10,7).

181. Království, které je předjímáno a roste mezi námi, se týká všeho a připomíná nám onen princip rozlišování, který Pavel VI. navrhoval ve vztahu k opravdovému rozvoji „celého člověka a celého lidstva“.[145] Víme, že „evangelizace by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka“.[146] Jde o měřítko všeobecnosti vlastní evangelní dynamice, poněvadž Otec si přeje spásu všech a jeho plán spásy spočívá v tom, že v Kristu sjednotí všechno, co je na nebi i na zemi (srov. Ef 1,10). Mandát zní: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15), protože „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Veškeré tvorstvo znamená také všechny aspekty lidské přirozenosti, takže „poslání zvěstovat Dobrou zvěst Ježíše Krista má všeobecné určení. Jeho poslání činorodé lásky objímá všechny dimenze života všech lidí, všech oblastí soužití všech národů. Nic z toho, co je lidské, se nemůže jevit jako cizí“.[147] Pravá křesťanská naděje, která hledá eschatologické království, vždycky rodí dějiny.

Učení církve o sociálních otázkách

182. Učení církve o nahodilých situacích je podrobeno většímu či novému rozvoji a může být předmětem diskuse, ale nemůžeme se v něm vyhnout konkrétnosti – aniž bychom si nárokovali detailní rozbor - a to proto, aby velké sociální principy nezůstaly pouhými všeobecnými ukazateli, jež se netýkají nikoho. Je třeba z nich vyvodit praktické důsledky, aby „mohly účinně ovlivnit také dnešní složité otázky.“[148] Pastýři za pomoci různých věd mají právo vyslovit názory na všechno, co se týká lidského života, poněvadž úkol evangelizace implikuje a vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravilo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože On stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), aby to mohli užívat všichni. Z toho plyne, že křesťanská konverze vyžaduje přehodnocení „zvláště všeho, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha.“[149]

183. V důsledku toho od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství vázali na utajenou lidskou intimitu bez jakéhokoli vlivu na sociální a národní život, bez starosti o zdraví institucí občanské společnosti, bez vyjadřování se k událostem, které zajímají občany. Kdo by se odvážil zavřít do chrámu a umlčet poselství sv. Františka z Assisi a bl. Terezy z Kalkaty? Nemohli by to přijmout. Autentická víra, která nikdy není pohodlná a individualistická, vždycky implikuje hlubokou touhu změnit svět, předávat hodnoty a zanechat po sobě to nejlepší. Milujeme tuto nádhernou planetu, kam nás uvedl Bůh, a milujeme lidstvo, které ji obývá, se všemi jeho dramaty a malátnostmi, s jeho tužbami a nadějemi, s jeho hodnotami a slabostmi. Země je náš společný dům a všichni jsme bratři. Třebaže „spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky“, církev „nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost“.[150] Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni mít starost o vytvoření lepšího světa. O to jde, protože sociální smýšlení církve je v první řadě pozitivní a cílené, orientuje transformující počínání a v tomto smyslu nepřestává být znamením naděje, která prýští ze srdce Ježíše Krista naplněného láskou. Zároveň spojuje „svoje úsilí s tím, které v sociální oblasti vyvíjejí ostatní církve a církevní společenství jak na rovině věroučné reflexe, tak na rovině praktické“.[151]

184. Není zde prostor pro vyjmenování všech závažných sociálních otázek, které poznamenávají dnešní svět, z nichž některé jsem komentoval v druhé kapitole. Toto není sociální dokument, a pro reflexi o těchto rozmanitých tématech máme velmi vhodnou pomůcku v Kompendiu sociálního učení církve, jehož užívání a studium vřele doporučuji. Kromě toho papež ani církev nemají monopol na interpertaci sociální reality či na návrh řešení soudobých problémů. Mohu zde opakovat, co zřetelně podal Pavel VI.: „Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země“.[152]

185. V dalším se soustředím na dvě velké otázky, které pokládám v této chvíli dějin za zásadní. Rozvinu je poměrně zevrubně, protože mám za to, že budou určovat budoucnost lidstva. Jde nejprve o sociální inkluzi chudých, dále o mír a sociální dialog.

II. Sociální inkluze chudých

186. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a marginalizovaným, vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější.

Spolu s Bohem slyšme nářek

187. Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím pro osvobození a podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a pozorní, budeme naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc. Stačí prolistovat Písmo, abychom objevili, že dobrotivý Otec touží naslouchat volání chudých: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil…Jdi tedy, já tě posílám“ (Ex 3,7-8.10), a pečuje o ně v jejich potřebách: „I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele“ (Sd 3,15). Zůstat hluší k tomuto křiku, když jsme nástroji Boha v naslouchání chudému, nás staví mimo Otcovu vůli a mimo Jeho plán, protože onen chudý „by kvůli tobě volal k Hospodinu a ty by ses provinil“ (Dt 15,9). A nedostatek solidarity s jeho nouzí má přímý vliv na náš vztah s Bohem: „Jestliže tě ve své hořkosti prokleje, vyslyší jeho prosbu ten, kdo je jeho tvůrcem“ (Sir 4,6). Stále se vrací stará otázka: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). Připomeňme také s jakou naléhavostí apoštol Jakub odkázal na křik utiskovaných: „Mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů“ (Jak 5,4).

188. Církev uznala, že požadavek vyslyšení tohoto křiku plyne z téhož osvobozujícího díla milosti v každém z nás, takže se nejedná o poslání vyhrazené jenom některým: „Církev vedená evangeliem milosrdenství a láskou k člověku, naslouchá volání spravedlnosti a touží vám odpovědět ze všech sil“.[153] V této souvislosti je srozumitelné, že Ježíš žádá učedníky: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37), což v sobě zahrnuje jak spolupráci na řešení strukturálních příčin chudoby a při prosazování integrálního rozvoje chudých, tak jednodušší a všední gesta solidarity v setkání s konkrétní nouzí. Slovo „solidarita“ se trochu vyprázdnilo a někdy je interpretováno špatně, ale označuje mnohem více něž sporadický úkon štědrosti. Žádá zrod nové mentality, která bude smýšlet v kategoriích společenství, životních priorit všech vzhledem k přivlastňování majetku jen některými.

189. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce vlastnictví a všeobecné určení dober je skutečnost, která předchází soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnění dober je ospravedlněno tím, že tato dobra opatrujeme a rozmnožujeme, aby lépe sloužila obecnému dobru, pročež solidarita má být praktikována jako rozhodnutí vrátit chudému to, co mu náleží. Tato přesvědčení a solidarní praktiky, jsou-li vtěleny, otevírají cestu k dalším strukturálním transformacím a umožňují je. Změna struktur, která nezrodí nová přesvědčení a postoje, způsobí, že se tyto struktury dříve či později zkorumpují, stanou se přítěží a nebudou účinné.

190. Někdy jde o naslouchání nářku celých národů, chudého lidu planety, protože „mír se zakládá nejenom na respektování práv člověka, ale také na právu národů“.[154] Je politováníhodné, že i lidská práva lze používat na ospravedlňování vyhrocené obhajoby individuálních práv či bohatších národů. Při respektování nezávislosti a kultury každé země je třeba vždycky pamatovat, že planeta patří celému lidstvu a je pro celé lidstvo a že pouhý fakt, že se někdo narodil na nějakém místě s menšími zdroji nebo menším rozvojem neospravedlňuje, aby někteří lidé žili méně důstojně. Je třeba opakovat, že „zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým“[155] Abychom náležitě mluvili o svých právech, musíme více rozšířit obzor a otevřít sluch nářku jiných národů či jiných regionů svojí země. Potřebujeme růst v solidaritě, která „by měla dovolit všem národům, aby byly samy budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“,[156] tak jako „se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel“.[157]

191. Křesťané povzbuzovaní svými pastýři jsou všude a za všech okolností povoláni slyšet křik chudých, jak to dobře vyjádřili brazilští biskupové: „Toužíme na sebe denně brát radost a naději, smutek a úzkost brazilského lidu, zvláště obyvatel městských periferií a rurálních zón – bez půdy, bez střechy nad hlavou, bez chleba, bez zdraví – jejichž práva jsou pošlapávána. Při pohledu na jejich bídu, nasloucháním jejich nářku a při poznání jejich utrpení nás pohoršuje fakt, že existuje dostatek jídla pro všechny a že hlad je způsoben špatnou distribucí dober a zisků. Problém ztěžuje všeobecné plýtvání.“[158]

192. Přejeme si však více, náš sen letí výše. Nemluvíme jenom o tom, aby se všem zajistila potrava či „slušné živobytí“, ale také „prosperita v mnoha jejích aspektech“.[159] To znamená výchovu, přístup ke zdravotní péči a zejména k práci, protože svobodnou, kreativní, zainteresovanou a solidární prací člověk vyjadřuje a rozvíjí důstojnost svého života. Spravedlivá mzda umožňuje náležitý přístup k dalším dobrům určeným obecnému užití.

Věrnost evangeliu, abychom neběželi nadarmo

193. Imperativ naslouchat nářku chudých se v nás stává tělem, když v nitru zakusíme dojetí nad bolestí druhých. Přečtěme si některá ponaučení Božího Slova o milosrdenství, aby se znovu mocně rozezněla v životě církve. Evangelium učí: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Apoštol Jakub učí, že milosrdenství vůči druhým nám umožní dosáhnout vítězství na Božím soudu: „Mluvte a jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ (Jak 2,12-13). V tomto textu se Jakub projevuje jako dědic bohatého poexilového odkazu hebrejské spirituality, která přisuzovala milosrdenství zvláštní spásonosnou hodnotu: „Vykupuj své hříchy almužnami, své nepravosti milosrdenstvím k ubohým, jestliže má být tvé štěstí trvalé“ (Dan 4,24). V této perspektivě mluví mudroslovné knihy o almužně jako o konkrétním cvičení milosrdenství vůči potřebným: „Almužna vysvobozuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu“ (Tob 12,9). Plastičtěji to líčí také Sirachovec: „Voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (3,30). Tatáž syntéza se objevuje v Novém zákoně: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Tato pravda hluboce pronikla mentalitu církevních otců a jako kulturní alternativa plnila prorockou rezistenci před hédonistickým individualismem pohanství. Připomeňme pouze příklad: „Jako při požáru běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když z naší slámy vyšlehne plamen hříchu, a zneklidní nás to, radujeme se, je-li nám dána příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem, kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár“.[160]

194. Je to poselství tak jasné, přímé, prosté a výmluvné, že žádná církevní hermeneutika nemá právo jej relativizovat. Církevní reflexe těchto textů by neměla zatemňovat či oslabovat jejich exhortační význam, ale spíše si jej odvážně a horlivě osvojit. Proč komplikovat to, co je tak jednoduché? Pojmový aparát existuje pro usnadnění kontaktu s realitou, která se vysvětluje a nikoli proto, aby nás od ní oddálil. Platí to zejména pro biblické exhortace, které velice rozhodně vybízejí k bratrské lásce, k pokorné a velkodušné službě, spravedlnosti, milosrdenství vůči chudému. Ježíš nám ukázal tuto cestu uznávání druhého svými slovy a gesty. Proč zatemňovat to, co je tak jasné? Nestarejme se pouze o to, abychom neupadli do věroučných omylů, ale také o to, abychom byli věrní této zářivé cestě života a moudrosti. Protože „obráncům »pravověrnosti« je někdy vytýkána pasivita, shovívavost či spoluvina vzhledem k netolerovatelným nespravedlnostem a k politickým režimům, které je udržují“.[161]

195. Když se sv. Pavel vydal do Jeruzaléma k apoštolům, aby rozlišil, zda neběžel nadarmo (srov. Gal 2,2), bylo klíčovým měřítkem autenticity, které mu doporučili, aby nezapomínal na chudé (srov. Gal 2,10). Toto zásadní měřítko sloužící tomu, aby se pavlovské komunity nenechali svést individualistickým životním stylem pohanů, je značně aktuální v nynějším kontextu, kdy se rozvíjí nové individualistické pohanství. Samotnou krásu evangelia nemůžeme vždy vhodně ukázat, ale existuje znamení, které nesmí chybět nikdy: rozhodnout se pro chudé, pro ty, které společnost skartuje a zahazuje.

196. Někdy máme tvrdé srdce i mysl, zapomínáme, bavíme se, upadáme do vytržení nad nezměrnými možnostmi konzumu a povyražení, které nám tato společnost nabízí. Vzniká tak určitý druh odcizení, kterým jsme postiženi všichni, poněvadž „se odcizuje společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje sebedarování a vytvoření mezilidské solidarity“.[162]

Privilegované místo chudých v Božím lidu

197. V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že se On sám „stal chudým“ (srov. 2 Kor 8,9). Celá cesta našeho vykoupení je poznamenána chudými. Dostalo se nám této spásy přitakáním jedné pokorné dívky z nepatrné vesnice ztracené na periferii velké říše. Spasitel se narodil v jeslích mezi zvířaty jako tomu bylo u chudých dětí a byl uveden do chrámu se dvěma holoubaty, obětí těch, kteří si nemohli dovolit koupit beránka (srov. Lk 2,24; Lv 5,7); vyrostl v domově prostých dělníků, pracoval a vydělával si prací svých rukou na chléb. Když začal zvěstovat Království, následovaly jej zástupy vyděděnců, a tak ukázal to, co sám řekl: „Duch Páně je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Ty, kteří byli obtíženi bolestí a sužováni bídou, ujistil, že je Bůh nosí ve svém srdci: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20); s nimi se ztotožnil: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst“ a učí, že milosrdenství vůči nim je klíčem k nebi (srov. Mt 25,35násl.).

198. Rozhodnutí pro chudé je pro církev teologickou kategorií předcházející kategorii kulturní, sociologickou, politickou či filosofickou. Bůh jim prokazuje „svoje první milosrdenství“.[163] Tato božská preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít „stejné smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Církev, která se touto preferencí inspirovala, přijala rozhodnutí pro chudé pojaté jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“[164] Tato opce – učil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v kristologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil“.[165] Proto si přeji církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit. Kromě toho, že mají účast na sensus fidei, poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od nich všichni nechali evangelizovat. Nová evangelizace je pozváním uznat spasitelskou sílu jejich existence a klást je do středu putující církve. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.

199. Naše úsilí nespočívá výlučně ve skutcích či podpůrných a asistečních programech. Duch uvádí do pohybu nikoli vypjatý aktivismus, ale především pozornost obrácenou k druhému, „jehož považujeme za totožného se sebou samým“.[166] Tato pozornost lásky je počátkem pravé starosti o druhého člověka a plyne z ní touha skutečně usilovat o jeho dobro. Z toho vyplývá docenění chudého v jeho vlastní dobrotě, bytí, kultuře a jeho život víry. Autentická láska je vždy kontemplativní, umožňuje nám sloužit druhému nikoli z nutnosti nebo samolibosti, ale protože je druhý člověk krásný, navzdory zdání. „Z lásky, pro niž je druhý někomu milý, plyne, že mu něco dá zadarmo.“[167] Chudý, který je milován, „je vysoce ceněn“,[168] a tím se liší autentické rozhodnutí pro chudé od jakékoli ideologie, od jakéhokoli záměru využívat chudé k osobním či politickým zájmům. Jedině na základě tohoto reálného a srdečného sblížení jej můžeme náležitě doprovázet na jeho cestě k osvobození. Jedině to umožní, aby „se chudí cítili v každém křesťanském společenství jako »doma«. Nebyl by právě tento způsob nejlepším a nejúčinnějším představením radostné zvěsti Božího království světu?“.[169] Bez preferování chudých bychom riskovali, že bude nepochopeno „hlásání evangelia, jež je v první řadě láskou, a utopí se v moři slov, jemuž nás soudobá »komunikační« společnost každodenně vystavuje.“[170]

200. Poněvadž je tato exhortace určena členům katolické církve, chci stvrdit s bolestí, že nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností víře. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet Jeho přátelství, Jeho požehnání, Jeho Slovo, slavení svátostí a cestu růstu a zrání ve víře. Preferenční rozhodnutí pro chudé se musí vyjadřovat hlavně privilegovanou a prioritní náboženskou pozorností.

201. Nikdo by neměl říci, že se drží daleko od chudých, protože jeho životní rozhodnutí vyžadují, aby věnoval více pozornosti jiným úkolům. To je častá výmluva v akademickém, podnikatelském či odborném prostředí, ba dokonce i v tom církevním. Třebaže lze obecně říci, že povoláním a posláním věřících laiků je přetváření různých pozemských skutečností, aby byla každá lidská činnost proměněna evangeliem,[171] nikdo se nemůže cítit zproštěn starostí o chudé a o sociální spravedlnost: „Duchovní konverze, intenzita lásky k Bohu a bližnímu, horlivost pro spravedlnost a mír, evangelní význam chudých a chudoby jsou požadovány po všech.“[172]

Ekonomie a distribuce příjmů

202. Nutnost řešit strukturální příčiny chudoby nepočká. Nejenom kvůli pragmatickému požadavku obdržet výsledky a uspořádat společnost, nýbrž kvůli jejímu uzdravení z nemoci, která ji činí křehkou a nemohoucí a která jí může přivodit jenom nové krize. Asistenční programy, které čelí některým naléhavým problémům, je třeba považovat jenom za provizorní odpovědi. Dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním strukturálních příčin nerovnosti,[173] nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Nerovnost je kořenem sociálního zla.

203. Důstojnost každého člověka a obecné dobro jsou otázky, které by měly strukturovat veškerou politiku a ekonomiku, ale někdy připomínají spíše zvnějšku dodané doplňky k zakončení politického projevu, bez perspektiv a programů pravého integrálního rozvoje. Kolik slov se tomuto systému stalo nepohodlných! Obtěžuje mluvení o etice, obtěžuje, mluví-li se o světové solidaritě, obtěžuje řeč o distribuci dober, obtěžuje mluvení o Bohu, který požaduje nasazení za spravedlnost. Jindy dochází k tomu, že se tato slova stávají předmětem oportunistické manipulace, která je zprofanuje. Pohodlná lhostejnost ve vztahu k těmto otázkám zbavuje náš život i naše slova každého významu. Povolání podnikatele je šlechetná práce, pokud si připouští otázku širšího smyslu života. To mu umožní opravdu sloužit obecnému dobru a svým úsilím rozmnožovat a více zpřístupňovat dobra tohoto světa všem.

204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí.

205. Prosím Boha, aby rostl počet politiků schopných zahájit autentický dialog, který se účinně zaměří na ozdravení hlubokých kořenů nešvarů dnešního světa a nikoli jen jejich příznaků! Politika, často vysmívaná, je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem činorodé lásky, protože hledá obecné dobro.[174] Musíme být přesvědčeni o tom, že láska „je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, ekonomických, politických)“.[175] Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na srdci společnost, lid, život chudých! Je nezbytné, aby vlády a finanční mocnosti pozvedly zrak, rozšířily svoje perspektivy a přičinily se o důstojnou práci, zdravotní osvětu a péči pro všechny občany. A proč se neobrátit k Bohu, aby inspiroval jejich plány? Jsem přesvědčen, že otevřenost transcendenci by mohla zformovat novou politickou a ekonomickou mentalitu, která by pomohla překonat absolutní dichotomii mezi ekonomií a sociálním, obecným dobrem.

206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. Každá ekonomická činnost určitého dosahu uskutečněná v nějaké části planety ovlivňuje celek. Žádná vláda proto nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.

207. Jakékoli společenství církve v míře, do jaké chce zůstat klidným bez kreativní starosti a účinného přičinění o to, aby chudí žili důstojně, tedy o inkluzi všech, vystavuje se riziku rozkladu, třebaže mluví o sociálních tématech anebo kritizuje vládu. Snadno je pohlceno duchovním zesvětštěním, maskovaným náboženskými praktikami, neplodnými schůzemi či prázdnými řečmi.

208. Pokud se někdo cítí mými slovy uražen, říkám mu, že je pronáším se sympatiemi a nejlepšími úmysly, dalek jakéhokoli osobního zájmu či politické ideologie. Nemluvím jako nepřítel ani protivník. Zajímá mne jedině to, aby se ti, kdo jsou otroky individualistické, indiferentní a egoistické mentality, mohli osvobodit z oněch nedůstojných okovů a dosáhnout šlechetnějšího, plodnějšího a lidštějšího životního stylu a smýšlení, které dá důstojnot jejich pozemskému přebývání.

Pečovat o slabé

209. Ježíš, který je povýtce hlasatelem evangelia i zosobněným evangeliem, se identifikuje především s nejmenšími (srov. Mt 25,40). To nám připomná, že my všichni křesťané jsme povoláni pečovat o ty nejchudší obyvatele planety. Za stávajícího „privátního“ modelu „úspěchu“ se však nejeví smysluplným investovat tak, aby si zaostávající, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.

210. Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti, ve kterých jsme povoláni rozpoznávat trpícího Krista, i když nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody: bezdomovcům, narkomanům, utečencům, domorodým národům, starým a stále více opuštěným lidem, apod. Migranti mně kladou zvláštní výzvu, protože jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí matkou všech. Vybízím proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení místní identity bude schopna tvorby nových kulturních syntéz. Jak krásná jsou města, která přemohou nezdravou nedůvěru, integrují odlišnosti a činí z takovéto integrace nový faktor rozvoje! Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!

211. Vždycky mi působila bolest situace těch, kteří jsou předmětem různých forem obchodu s lidmi. Chtěl bych, aby bylo slyšeno volání Boha, který se nás všech ptá: „Kde je tvůj bratr?“ (Gen 4,9). Kde je tvůj bratr otrok? Kde je ten, kterého denně zabíjíš v malé ilegální fabrice, v síti prostituce, v dětech, které využíváš na žebrotu, v tom, který musí pracovat skrytě, protože nemá pracovní povolení? Netvařme se jakoby nic. Existuje mnohá spoluvina. Otázka se týká všech! V našich městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.

212. Dvojnásobně ubohé jsou ženy, které trpí situacemi vyřazení, špatného zacházení a násilí, protože mají často méně možností hájit svoje práva. Nicméně, také mezi nimi neustále nacházíme nejobdivuhodnější gesta každodenního hrdinství při obraně a v péči o svoje křehké rodiny.

213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější a kterým je dnes upírána lidská důstojnost, aby se nimi mohlo dělat, co je libo, zbavovat je života a prosazovat takové zákony, aby tomu nikdo nemohl zabránit. Často je za účelem zábavného zesměšňování obrany, kterou církev poskytuje nenarozeným, vykreslován její postoj jako něco ideologického, obskurního a konzervativního. Tato obrana rodícího se života se však vnitřně pojí s obranou jakéhokoli lidského práva. Předpokládá přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je to cíl sám o sobě a nikdy prostředek řešení jiných těžkostí. Pokud toto přesvědčení odpadne, nezůstanou pevné a trvalé základy pro obranu lidských práv, která by tak byla vždycky podrobena nahodilým a střídajícím se konvencím mocných. Jediný důvod je postačující k uznání nezcizitelné hodnoty lidského života, pokud jej však nahlížíme také vírou, „každé porušování lidské důstojnosti volá k Bohu o pomstu a je třeba je pokládat za urážku Stvořitele člověka“.[176]

214. Právě proto, že jde o otázku, jež má co do činění s vnitřní koherencí našeho poselství o hodnotě člověka, nelze očekávat, že církev k ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové nárokovat si řešení problémů eliminací lidského života. Je však také pravdou, že jsme učinili málo pro náležitou pomoc ženám ve velké tísni, kdy se jim interrupce jeví jako rychlé řešení jejich velkého soužení, zvláště klíčí-li v nich život následkem násilí nebo v kontextu krajní chudoby. Kdo by mohl tak bolestné situace nechápat?

215. Existují další křehké a bezbranné bytosti, které se častokrát stávají zbožím ekonomických zájmů nebo bezohledného využívání. Mám na mysli celek stvoření. Jako lidské bytosti nejsme pouze obdařeni, ale jsme také opatrovníky ostatních tvorů. Skrze naši tělesnou skutečnost nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že vysušování země je pohromou pro každého a můžeme litovat vyhubení nějakého druhu jako by šlo o zmrzačení. Nedovolme, aby náš pobyt zanechal znaky zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací.[177] V tomto smyslu přijímám za svůj krásný a prorocký nářek, který před lety vyslovili filipínští biskupové: „Neuvěřitelná rozmanitost hmyzu žila v pralese a měla své vlastní poslání... Ptáci poletovali a jejich skvostné opeření a rozličné zpěvy přidávaly do lesní zeleně další barvy a melodie... Bůh chtěl tuto zemi pro nás, Své zvláštní tvory, avšak nikoli proto, abychom je mohli ničit a měnit ji na poušť... Pohleď na čokoládově hnědé řeky po jediné deštivé noci a pamatuj, že odnášejí do moře živou krev půdy... Jak budou moci plavat ryby ve stoce jakou se stal Rio Pasig a v mnoha jiných řekách, které jsme znečistili? Kdo transformoval podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života a barev?“.[178]

216. Malí, ale silní v lásce Boží, jako sv. František z Assisi, všichni jsme povoláni vzít si na starost křehkost lidu a světa, ve kterém žijeme.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[140] 140 Evangelii nuntiandi, 17.

[141] 141 Jan Pavel II., Messaggio ai disabili, Angelus (16. listopadu 1980).

[142] 142 <>Kompendium sociálního učení církve, 52.

[143] 143 Jan Pavel II., <>Středeční katecheze, (24. duben 1991).

[144] 144 Benedikt XVI., Intima Ecclesiae natura (11. listopad 2012).

[145] 145 Populorum Progressio (26. března 1967), 14.

[146] 146 Evangelii nuntiandi, 29.

[147] 147 V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 380.

[148] 148 Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociálního učení církve, 9.

[149] 149 Jan Pavel II., Ecclesia in America (22. leden 1999) 27.

[150] 150 Deus caritas est, 28

[151] 151 Kompendium sociálního učení církve, 12.

[152] 152 Octogesima adveniens (14. května 1971), 4.

[153] 153 Kongregace pro nauku víry, Libertatis nuncius, (6.srpna 1984), XI.

[154] 154 Kompendium sociálního učení církve, 157.

[155] 155 Octogesima adveniens, 23.

[156] 156 Populorum Progressio,(26.březen 1967) 65.

[157] 157 Ibid. , 15.

[158] 158 Brazilská biskupská konference, Exigências evangélicas e eticas de superação da miséria e da fome (duben 2002), Úvod, 2.

[159] 159 Jan XXIII., Mater et Magistra, 2 (15. květen 1961)

[160] 160 Sv. Augustin, De catechizandis rudibus, I, XIV, 22.

[161] 161 Kongregace pro nauku víry, Libertatis nuntius, XI, 18

[162] 162 Centesimus annus (1. květen 1991), 41c.

[163] 163 Jan Pavel II., Homilie při mši za evangelizaci národů v Santo Domino (11. října 1984), 5.

[164] 164 Jan Pavel II. Sollicitudo rei socialis, 42.

[165] 165 Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. gen.konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, 3.

[166] 166 Sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 27, a. 2.

[167] 167 Ibid. , I-II, q. 110, a. 1.

[168] 168 Ibid. , I-II, q. 26, a. 3.

[169] 169 Novo Millennio ineunte, 50.

[170] 170 Ibid.

[171] 171 Srov. Propositio 45.

[172] 172 Libertatis nuntius, XI, 18.

[173] 173 To znamená „odstranění strukturálních příčin nefunkčnosti světové ekonomiky“ – Benedikt XVI., Promluva k diplomatickému sboru, 8.ledna 2007.

[174] 174 Srov. Commission sociale des évêques de France, Declaración Réhabiliter la politique (17. únor 1999); PIO XI, Messaggio, 18. prosince 1927.

[175] 175 Benedikt XVI., Caritas in veritate (29. června 2009), 2.

[176] 176 Jan Pavel II., Christifideles laici (30. prosinec 1988), 37.

[177] 177 Srov. Propositio 56.

[178] 178 Filipínská biskupská konference, Pastýřský list, What is Happening to our Beautiful Land? (29. leden 1988).



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM
26.11.13 Apoštolská exhortace Radost evangelia
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - II.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - III.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.a



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti