Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Ježíš pospíchal před nimi…“ (Mk 10,32). I v této chvíli jde Ježíš před námi. On je vždycky před námi, předchází nás a razí nám cestu… V tom spočívá naše důvěra i radost: být Jeho učedníky, být s Ním, jít za Ním, následovat Jej…

Když jsme společně s kardinály koncelebrovali první mši svatou v Sixtinské kapli, bylo slovo „putovat“ prvním, které nám Pán předložil: putovat a potom budovat a vyznávat.

Dnes se toto slovo vrací, ale jako skutek, jako Ježíšova pokračující činnost: „Ježíš pospíchal…“ Ježíš jde rychle a poučuje učedníky během cesty. Toto je důležité. Ježíš nepřišel učit filosofii, ideologii… nýbrž „cestě“, cestě, kterou je třeba projít s Ním. A cestě se lze naučit tím, že se po ní vydáme, že se touto cestou ubíráme. Ano, drazí bratři, toto je naše radost: putovat s Ježíšem.

Není to snadné, ani pohodlné, protože cesta, kterou volí Ježíš, je cestou kříže. Během cesty k nim mluví o tom, co na něj čeká v Jeruzalémě: předpovídá svoje utrpení, smrt a vzkříšení. Oni jsou zaražení a plní bázně. Jistě, zaražení, protože jít do Jeruzaléma pro ně znamenalo podílet se na triumfu Mesiáše, na Jeho vítězství. Vyplývá to z následující prosby Jana a Jakuba. A byli plní bázně z toho, co měl podstoupit Ježíš a co hrozilo také jim.

Na rozdíl od učedníků té doby víme, že Ježíš zvítězil, a neměli bychom z kříže mít strach, ba dokonce bychom měli mít v kříži svou naději. Jsme však jako lidé hříšníci a jsme vystaveni pokušení myslet lidsky a nikoli božsky.

A když se myslí světsky, jaký je důsledek? „Ostatních deset se na Jakuba a na Jana rozmrzeli“ (Mk 10,32). Rozmrzeli se. Převáží-li světská mentalita, nastupuje rivalita, závist, roztržky…

Slovo, kterým se k nám dnes obrací Pán, je tedy velice blahodárné! Vnitřně nás očišťuje, dává světlo našemu svědomí, pomáhá nám plně se sladit s Ježíšem a činit tak společně v okamžiku, kdy se sbor kardinálů rozrůstá o nové členy.

„Ježíš si je zavolal…“ (Mk 10,42). To je další Pánovo gesto. Během cesty se povšimne, že je třeba promluvit s Dvanácti, zastaví se a zavolá si je. Bratři, dovolme Pánu, aby si nás zavolal! Nechme se od Něho svolat. A slyšme Jej, s radostí společně přijměme Jeho Slovo, nechejme se poučovat Jím a Duchem svatým, abychom stále více byli jedním srdcem a jednou duší kolem Něho.

A když jsme takto svoláni, povoláni naším jediným Mistrem, také já vám řeknu, co potřebuje církev. Potřebuje vás, vaši spolupráci a ještě předtím vaše společenství, společenství se mnou a mezi vámi. Církev potřebuje vaši odvahu ke hlásání evangelia při každé příležitosti, vhod či nevhod, abychom vydali svědectví pravdě. Církev potřebuje vaši modlitbu za dobrou cestu Kristova stádce, modlitbu, která je spolu se zvěstováním Slova první povinností biskupa. Nezapomeňme na to. Církev potřebuje váš soucit zvláště v této chvíli, kdy je v mnoha zemích světa bolest a utrpení. Vyjádřeme svoji duchovní blízkost těm církevním společenstvím a všem křesťanům, kteří strádají diskriminacemi a pronásledováním. Musíme bojovat proti každé diskriminaci. Církev potřebuje, abychom se za ně modlili, aby byli silní ve víře a uměli reagovat na zlo dobrem. A vztáhněme svoji modlitbu na každého muže a ženu, kteří snášejí nespravedlnost za svoje náboženské přesvědčení.

Církev nás potřebuje, abychom byli muži pokoje a vytvářeli pokoj svými činy, touhami a modlitbami. Vytvářeli pokoj a byli tvůrci pokoje. Prosme proto o pokoj a smíření pro národy, které jsou v těchto časech zkoušeny násilím a válkou.

Děkuji vám, drazí bratři! Putujme společně za Pánem a nechejme se stále více od Něho svolávat uprostřed svatého lidu Božího a svaté matky církve.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie