Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Nejsme tu od toho, abychom si na začátku postní doby udělali pěkná duchovní cvičení, nýbrž proto, abychom naslouchali hlasu Ducha, který promlouvá k celé církvi naší doby, která je dobou milosrdenství,“ řekl papež František v úvodu své promluvy ke kněžím římské diecéze, které na dnešek pozval do vatikánské auly Pavla VI. k tradičnímu setkání.
Promluvu podle svého zvyku rozčlenil do tří bodů. V prvním konstatuje s odkazem na intuici Jana Pavla II., že v celé církvi je čas milosrdenství. Papež František připomíná zavedení svátku Božího milosrdenství polským papežem a vybízí k novému promyšlení odkazu sestry Faustýny Kowalské, který k němu dal podnět:

„Příliš rychle dnes zapomínáme – také na učení církve! Částečně je to nevyhnutelné, ale velké obsahy, velké intuice a poselství předané Božímu lidu zapomínat nesmíme. A poselství Božího milosrdenství mezi ně patří,“ – zdůrazňuje papež a dodává, že právě na kněžích spočívá úkol udržet je životné: v kázání, v návratu k prioritě svátosti smíření a ve skutcích milosrdenství.

Co znamená milosrdenství pro kněze? – ptá se papež v druhé části své promluvy. Za vzor předkládá obraz Ježíše, Dobrého pastýře, který s láskou pohlíží na člověka, zejména na toho, kdo je vyloučený ze společnosti, hříšník, kdo je nemocný či bez zastání. Kněz projevuje milosrdenství zejména v udílení svátosti smíření, v níž má následovat Ježíšův milosrdný postoj ve všem, v tom, jak kajícníka přijímá, jak mu naslouchá, radí, jak mu udílí rozhřešení.

„Všechno se odvíjí od toho, jak kněz sám prožívá tuto svátost, jak se nechává obejmout ve zpovědi Bohem Otcem a jak dokáže setrvat v tomto objetí... (...) Dnešní církev si můžeme představit jako „polní nemocnici“, je potřeba léčit rány. (...) Kdo je zraněn, potřebuje ošetření, ne analýzu. Pak nastoupí speciální léčba, ale nejprve jsou na řadě otevřené rány.“

Znáte rány svých farníků, jste jim na blízku? - ptá se papež dřív, než přistoupí k poslednímu oddílu věnovaném milosrdenství ve svátosti smíření. Papež varuje před oběma extrémními přístupy, jak příliš laxním tak příliš rigorózním.

„Rozdíly ve stylu zpovědníků jsou normální, ale tyto rozdíly se nesmějí týkat podstaty, totiž zdravé morální doktríny a milosrdenství. Ani laxista ani rigorista nevydává svědectví o Ježíši Kristu, protože ani jeden z nich nebere vážně člověka, s nímž se setkává. Rigorista jej ubíjí chladně a rigidně chápaným zákonem. Laxista pak je milosrdný jen zdánlivě, ale ve skutečnosti nebere vážně problém kajícníkova svědomí, relativizuje hřích. Pravé milosrdenství bere člověka vážně, pozorně naslouchá, s úctou a v pravdě dané situace se mu staví po boku a doprovází jej na cestě smíření.“

Pravé milosrdenství doprovází na cestě svatosti, pomáhá v jejím růstu, pokračoval papež. Je to milosrdenství, které vede skrze „pastorační utrpení“. Kněz se má trápit pro své věřící, tak jako otec či matka pro své děti. A papež František předkládá kněžím své diecéze sérii otázek k zamyšlení: Dokážeš plakat, nebo jsi přišel o slzy? Pláčeš pro své lidi? Modlíš se přímluvnou modlitbu před svatostánek? Bojuješ s Pánem o svůj lid? Jak končíš svůj den – s Pánem nebo s televizí? Dokážeš pohladit?
Nestyď se před tělesností svého bratra! – dodává důrazně papež František. Budeme souzeni podle toho, jak jsme se k bratřím dokázali přiblížit. „Jen ten bude smět na konci času kontemplovat oslavené Kristovo tělo, kdo se neostýchal dotknout těla svého zraněného a vyloučeného bratra,“ končil papež František svou promluvu ke kněžím římské diecéze.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka je ZDE

(job)