"Učte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem" (Mt 11, 29). Ten nápis čítáváme často tam, kde je socha nebo obraz Božského Srdce. Bývá ještě i jiné: "Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a utlačovaní, u mne si odpočinete" (Mt 11, 23). Jsou to sice texty z evangelia, ale růžové barvy soch a smutně melancholický obličej Krista dodávají kaplím ráz sladce melancholický.
Bývá dost těch, které to dráždí. Texty evangelia ovšem popírat nechtějí, ale rádi by jim dali trošku mužnější smysl. Vzpomínám si, jak se jeden kazatel snažil všemožně dokázat studentům, že mírnost a pokornost nesmí degenerovat v pasivnost, že je to naopak statečnost a vnitřní síla. Muž může být tichý a pokorný, jen když se dokáže dokonale ovládat. A jestli k sobě zve unavené a utlačované, dělá to proto, aby se jich zastal, ne aby spolu s nimi plakal. Jenom proto u něho najdou útočiště, že důvěřují jeho síle. A tak si musíme představit, dodal kazatel, i tichého, mírného a pokorného Krista.
Nemám nic proti ideálu statečného Krista a křesťana. Ale je tu nebezpečí, že se při výkladu biblických textů odkloníme od ducha, ve kterém byly psány. Ostatně se většinou opíráme o překlady do moderních jazyků, které často zatemní původní svěžest nebo smažou odstíny výrazů. Židé myslili globálně. Říká se žertovně, že moderní jazyky mají dvacet slov, aby řekly totéž. Hebrejština má naopak jedno slovo, aby vyjádřila dvacet různých věcí, které spolu souvisejí.
Jedno z takových globálních slov, které se v Bibli často vyskytuje, je výraz hesed. I ten se přirozeně interpretuje vícero slovy. Potíž přeložit jej není jenom filologická. Jde o Boží vlastnost, které těžko něco odpovídá v běžné lidské řeči. Filosofové se snažili dojít k Bohu tím, že vycházeli z pojmů dobra, pravdy, krásy. To, co věděli o Bohu Židé, bylo ze zážitku, který se vyjadřoval slovem hesed, tj. ze způsobu, jakým Bůh s námi jedná.
Často se překládá slovem "milosrdenství", ve smyslu soucitu s lidmi. Sugestivním způsobem je to rozvinuto v II. kap. Oziáše. Lidská duše je Bohu nevěrná, zaslouží si všech výčitek. Ale Bůh ji vede do pouště, svede ji svým milosrdenstvím, hesed. Vrátí jí všecky mesiášské přísliby. Duše se rozradostní a začne zpívat jako v době mladosti (tj. když národ vyšel z Egypta) a uslyší hlas Boží: "Zasnoubím se s tebou navždy, udělám z tebe svou nevěstu v duchu spravedlnosti, práva, dobroty a lásky; zasnoubím se s tebou v duchu věrnosti a ty poznáš Pána" (v. 21). To Boží milosrdenství tedy obsahuje všecko: právo, laskavost, lásku, věrnost.
Podobná myšlenka je i v 54. kapitole Izaiáše. Bůh na čas nevěrnou duši opustí, ale pak se k ní vrátí a zahrnuje ji svým dobrodiním. "Neboj se, nebudeš zahanbena, nestyď se, nebudeš mít víc důvod, aby ses červenala... Tvým ženichem se stane tvůj Stvořitel" (v. 4.5).
Nejvýmluvněji je to snad vyjádřeno v žalmu 136 (135) nazývaném "Velké aleluja". Mohl by se nazvat také "velké hesed". Je to litanie všeho, co Bůh pro lidi udělal. Připomíná se vysvobození z Egypta, vítězství ve všech válkách, a jako odpověď vždycky zazní: "protože jeho hesed ? milosrdenství je velké".
V evangeliu čteme, že Ježíš po poslední večeři zazpíval s apoštoly hymnus. Byl to tento žalm. K mnoha zjevením Božího milosrdenství přistupuje v tomto okamžiku nové zjevení hesed Božího: cesta do Olivetské zahrady, smrt a vzkříšení Kristovo.
Biblická teologie má zvláštní ráz. Neříká, co Bůh je, ale poznáváme to z toho, co učinil. Mojžíš měl v jednom okamžiku pokušení uvidět Boha a řekl: "Ukaž mi svou slávu!" (Ex 33, 18). Bůh mu slíbil, že mu ukáže svůj lesk. Ale pak dodává: "Ale můj obličej neuvidíš, protože žádný člověk mě nemůže vidět a zůstat naživu." Řekl tedy Hospodin: "Hle, tu je vedle místo. Postavíš se za skálu. Když bude přicházet má sláva, já tě skryji ve skalní jeskyni a přikryji tě rukou, než přejdu. Potom zvednu ruku a ty uvidíš moje záda, ale můj obličej se vidět nemůže" (v. 20-23).
Tak je symbolicky vyjádřena celá starozákonní teologie: vidí Boha, který přechází od jednoho velkého skutku k druhému. To dělá také autor 136. žalmu "Velké aleluja". Začíná stvořením, popisuje, co Bůh pro svůj lid všecko udělal. Ale současně autor přemýšlí. Stává se do jisté míry teologem spekulativním. Ptá se "Proč to všechno Bůh udělal?" Nachází jen jediný důvod: hesed. "Protože je velké jeho milosrdenství". Bůh vidí stále, že se lidé bez něho nespasí a spasit nemohou. Proto jim stále nabízí ruku k vysvobození, a to nejenom těm, kteří k němu volají, ale i těm, kdo se víc a víc vzdalují.
Vrchol Božího milosrdenství, jeho mistrovské dílo, je vtělení Božího Syna. Stal se člověkem "pro nás a pro naši spásu". Kristus jako člověk pak ukazuje na každé stránce, že jeho lidské city jsou dokonalý odlesk Otcova milosrdenství.
Jistě to není náhodné, že mají v evangeliu místo kající nevěstky a publikáni. Je to pokračování toho, co bylo obrazně řečeno několikrát ve Starém zákoně. Rádi to interpretují v tom smyslu, že Ježíš nesoudil přísně tělesné hříchy, ani lehkomyslnost a krádeže v penězích, že považoval za hlavní a opravdový hřích jenom pýchu, kterou našel u farizeů. Proto ta ostrá výčitka: "Nevěstky a publikáni vás předejdou do Božího království" (Mt 21, 31).
Možná se však dá poukázat i na jiný pohled. Židé měli hluboký odpor k nevěrnosti, nespolehlivosti. Nevěrnost manželská se trestala kamenováním. Nevěstka je žena, která není věrná nikomu, nezaslouží si tedy žádné úcty. Podobně se pohrdá i nespolehlivým v penězích. A přece milosrdenství Boží zasáhne až tam, dokáže přemoci i ty, kdo mu jsou nejvzdálenější.
Není nesprávné říkat, že se u farizeů odsuzuje pýcha. Ale je také pravda, že se pýcha projevuje tím, že nejsou schopni milosrdenství, proto je také nepřipisují Bohu, a proto Boha neznají.
Jako primitivním lidem imponuje síla tělesná, tak si cení primitivní náboženství bohů, kteří jsou silní. I v Bibli se ta myšlenka často vrací: Bůh Izraele je silnější než všichni bohové ostatních národů, přemůže všechny. Ale ponenáhlu víc a víc se určuje, v čem ta síla je. Čím to je, že všecky přemůže? Svým milosrdenstvím, soucitem s těmi, kdo se proti němu staví. Takové je ovšem i srdce Ježíše, vtěleného Boha. Je to síla, která si podmaní všecko svou přitažlivostí. Ta ovšem vybízí i křesťany: Učte se ode mne!
odeslat článek
vytisknout článek
