Svatosti
drazí bratři biskupové
drazí bratři a sestry,
V této bazilice, ke které každý křesťan hledí s hlubokou úctou, vrcholí pouť, kterou konám spolu se svým bratrem v Kristu, Jeho svatostí Bartolomějem. Konáme ji ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a patriarchy Atenagora, kteří s odvahou a poddajností Duch svatému uskutečnili ve svatém městě Jeruzalémě první setkání římského biskupa a konstantinopolského patriarchy. Srdečně zdravím všechny přítomné. Vroucně děkuji zvláště Jeho blaženosti Teofilovi, který nás laskavě přivítal, jakož i Jeho blaženosti Nourhanovi Manoogianovi a důstojnému otci Pierbattistovi Pizzabalovi.
Je mimořádnou milostí společně se tady modlit. Prázdný hrob, onen hrob umístěný v zahradě, kam Josef z Arimatie uctivě položil Ježíšovo tělo, je místem, odkud vyšla zvěst Vzkříšení: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých“ (Mt 28,5-7). Tato zvěst potvrzená svědectvím těch, kterým se Vzkříšený Pán ukázal, je jádrem křesťanského poselství, věrně předávaného z pokolení na pokolení, jak dosvědčuje již od počátku apoštol Pavel: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4). To je základ víry, která nás spojuje a díky níž společně vyznáváme, že Ježíš Kristus, jednorozený Otcův Syn a náš jediný Pán „trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých“ (Apoštolské vyznání víry). Každý z nás, každý pokřtěný v Krista byl duchovně vzkříšen od tohoto hrobu, poněvadž všichni jsme ve křtu byli reálně přivtěleni k Prvorozenému veškerého stvoření, pohřbeni spolu s Ním, abychom byli s Ním vzkříšeni a mohli žít novým životem (srov. Řím 6,4).
Přijímáme zvláštní milost této chvíle. Zastavujeme se ve zbožném usebrání u prázdného hrobu, abychom znovu objevili velikost svého křesťanského povolání: jsme muži a ženy zmrtvýchvstání, nikoli smrti. Z tohoto místa se učíme žít svůj život, nesnáze svých církví a celého světa ve světle Velikonočního rána. Každé zranění, každé utrpení, každá bolest byla vzata na bedra Dobrým Pastýřem, který dal sebe samého a svou obětí nám otevřel přístup k životu věčnému. Jeho otevřené rány jsou průchodem, kterým na svět proudí příval Jeho milosrdenství. Nenechme si ukrást základ svojí naděje, kterou je právě ono Christos anesti!. Nezbavujme svět radostné zvěsti Vzkříšení! A nebuďme hluší k mocné výzvě k jednotě, jež zní právě z tohoto místa ve slovech Toho, který nás jako Vzkříšený všechny nazývá „svými bratry“ (srov. Mt 28,10; Jan 20,17).
Jistě nemůžeme popřít rozdělení, která mezi námi, Ježíšovými učedníky, existují. Toto svaté místo nám umožňuje vnímat jejich drama s větší bolestí. A přece s vděčností a úžasem uznáváme, že před padesáti lety oni ctihodní otcové z vnuknutí Ducha svatého učinili opravdu důležité kroky směrem k jednotě. Jsme si vědomi, že zbývá ujít ještě kus cesty, abychom dosáhli oné plnosti společenství, které by se mohlo vyjádřit také společným eucharistickým stolem, což si vroucně přejeme. Rozdíly nás nemají děsit a ochromovat naši cestu. Máme věřit, že jako byl odvalen kámen z hrobu, tak budou moci být odstraněny všechny překážky, které dosud brání plnému společenství mezi námi. Bude to milost vzkříšení, kterou můžeme předjímat již dnes. Pokaždé když vzájemně prosíme o odpuštění za hříchy, kterých jsme se dopustili vůči ostatním křesťanům, a pokaždé, když máme odvahu toto odpuštění udělit a přijmout, činíme zkušenost vzkříšení! Pokaždé když po překonání starých předsudků nacházíme odvahu prosazovat nové bratrské vztahy, vyznáváme Krista, který vpravdě vstal z mrtvých! Pokaždé když myslíme na budoucnost církve v perspektivě jejího povolání k jednotě, září světlo Velikonočního rána! S ohledem na to chci znovu vyjádřit přání vyslovené již mými předchůdci, totiž pokračovat v dialogu se všemi bratry v Kristu, abychom našli způsob, jak plnit službu vlastní římskému biskupovi, která by ve shodě s jeho posláním a v otevřenosti k nové situaci mohla být v aktuálním kontextu službou lásky a společenství uznávanou všemi (Ut unum sint, 95-96).
Stojíme jako poutníci na těchto svatých místech a naše modlitba zahrnuje celý region Blízkého východu, který je bohužel často poznamenán násilím a konflikty. Nezapomínejme ve své modlitbě na množství dalších mužů a žen, kteří v různých částech planety trpí kvůli válce, chudobě a hladu, a také na četné křesťany pronásledované pro svoji víru ve Vzkříšeného Pána. Když křesťané různých vyznání společně trpí jedni vedle druhých a vzájemně si pomáhají bratrskou láskou, uskutečňuje se ekumenismus krve, který je obzvláště účinný nejenom pro kontexty, v nichž nastává, ale silou společenství svatých také pro celou církev. Ti kdo z nenávisti k víře zabíjejí, pronásledují křesťany, neptají se, zda jsou pravoslavní či katolíci. Jsou křesťany! Křesťanská krev je tatáž.
Svatosti, milovaný bratře, všichni drazí bratři, odložme stranou váhání, která jsme zdědili z minulosti a otevřme svoje srdce působení Duch svatého, Ducha Lásky (srov. Řím 5,5) a Pravdy (srov. Jan 16,13), abychom společně hbitě kráčeli k požehnanému dni našeho znovu nalezeného plného společenství. Na této cestě vnímáme podporu, které se nám dostává modlitbou, kterou sám Ježíš v tomto městě v předvečer svého umučení, smrti a vzkříšení pozvedl k Otci za svoje učedníky a kterou si neúnavně a pokorně bereme za svou: „Ať jsou jedno... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Vyvolává-li v nás nejednota pesimismus, nedostatek odvahy a důvěry, ukryjme se pod plášť svaté Matky Boží. Nastanou-li v křesťanské duši duchovní bouře, nalezneme pokoj jedině pod pláštěm svaté Matky Boží. Kéž nám na této cestě pomáhá.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
