Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mesiánský ateismus 20. století – ztělesněný totalitními režimy - odešel ze scény a vystřídal jej ateismus libertinský, tvrdí Alberto Methol Ferré, zesnulý uruguayský filosof a přítel papeže Františka. Slovo libertin, vysvětluje dále, vymyslel Kalvín k pojmenování ateistické formy svobody, která vznikla u francouzského dvora a vyvrcholila v 18. století markýzem de Sade. Ten je představitelem opojení a zároveň vyčerpání aristokratického ateismu. Proto říká Robespierre, že „Ateismus je aristokratický a revoluce je deistická.“ Libertinismus vznikl ve vyšších vrstvách evropské společnosti v důsledku skepticismu, který se šířil v době tehdejších náboženských válek. Aristokracie přestala věřit v Boha, kvůli němuž se křesťané vraždili mezi sebou. Skepticismus přirozeně vyústil v aristokratický libertinismus, který má zásadně konzumní povahu, neboť jej mohou praktikovat jen ti, kdo si mohou dovolit zahálku. De Sade, vycházeje z tohoto prostředí, dovádí libertinský ateismus k jeho posledním důsledkům formulováním jeho dogmat. De Sade se stal jakýmsi světcem naruby, protože dovedl ateismus do extrému. Vrchol erótu je sadický, absolutní touha vrcholí ve zločinu. Dál jít nelze.

Farizejové existují v křesťanství, ale existují také farizejové ateismu,“ konstatuje překvapivě uruguayský filosof. „Není snadné být křesťanem, ale stejně tak není snadné žít bez Boha. Ti, kteří tvrdí, že žijí bez Boha, ve skutečnosti žijí ze zbytků etiky, která předpokládá Boha. Drtivá většina ateistů je tohoto ražení. Libertinský ateismus je prvotní formou ateismu moderní doby, zrodil se v konzumních společnostech kapitalismu a rozšířil v jednodušších formách agnostického hedonismu, konzumní posedlosti sexem, nekontrolovaného a nepřetržitého množení pornografie apod. Věčný kruh rozkoše moci a moci rozkoše ve spirále, která se navíjí na sebe samu. V ateismu nelze zajít dále než k Sadeovi. Dokonce i Nietzscheův ateismus je adolescentní ve srovnání s tím, který představuje de Sade. Neříkám, že Sade symbolizuje jedinou historickou formu ateismu,“ pokračuje Methol Ferré, „ale tvrdím, že je jednou z forem, které přijal soudobý ateismus, když od určité doby začal nahrazovat ten mesiánský, který zahubil sám sebe. Rozdíl je jen v tom, že starý ateismus libertinského ražení byl původně aristokratický, zatímco ten nynější je masový.

Libertinský ateismus privilegoval osobní komunikaci a soupeření ve vyšších vrstvách, šířil se dvorskou osmózou, prolínáním. Ten dnešní žije a šíří se v dokonalé symbióze s televizí a novými komunikačními technologiemi. Svět obrazů je organickým nástrojem libertinského ateismu, protože může dokonale realizovat apologii tělesnosti. V libertinském ateismu neexistuje tělo oživené duchem, nýbrž pouze tělo. Vlastností pornografie je totiž právě to, že anonymizuje tělo. Proto neexistuje dialog, není zájem poznat, kdo je ten druhý a jaká je jeho minulost, dějiny, lidský osud. Druhý totiž ztrácí konzistenci svého Ty. Libertinský ateismus je opojení tělesností, apoteózou anonymního těla vydaného dychtivosti erótu. Erotismus je náchylný k nekončící výměně objektů své žádostivosti, nekonečné řadě nekonečně vlastněných a vyměňovaných těl,“ říká Alberto Methol Ferré o patrně nejznámější, ale nikoli jediné vrstvě názorů takzvaného „božského markýze“.

Ve své analýze libertinského ateismu, pak uruguayský filosof poukazuje na jednu překvapivou souvislost: „Vulgarizace libertinského ateismu a jeho všudypřítomnost souvisí s expanzí sekt. Jejich nebezpečí netřeba podceňovat, ale je zřejmé, že jsou poplatnější osvícenskému nároku ovládnout mystérium a vlastnit Boha mnohem více nežli se myslelo. Svým dráždivým nadšením tyto evangelikální sekty jen částečně neladí s libertinským ateismem. Představují svět, který nemá dějiny a kde je milost cílená, osobní a takřka mechanicky jen vertikálně účinná. Sekty erotizují agapé, milost. Erotismus usiluje o extázi skrze eros, naproti tomu sekty skrze agape, některé orientální filosofie zase skrze potření všech tužeb,“ dotýká se uruguayský filosof další překvapivé souvislosti:

„Buddha je jen druhou tváří de Sade. Zatímco Sade hlásá nekonečné dráždění touhy, Buddha ji eliminuje nirvánou. Dráždění touhy rodí protiklad: buď vlastnění nebo zničení touhy. Buddha byl knížetem, hinduistickým aristokratem, který v mládí žil v rozkoších. Potom si uvědomil, že prostopášnost působí smutek. Konečnost rozkoší zrodila tísnivou prázdnotu, která ústila do znechucení. Proto Buddha zavádí duchovní kázeň, chce vykořenit utrpení, totiž touhu. Bez touhy přestává utrpení. Buddhistické praktiky vedou k odstranění jich samých jakožto podmětů tužeb. Nakazují jakousi cestu k dobytí klidu, kultivovaného a líbivého odstupu od světa. Buddhismus je vlastně „panskou“ etikou vzniklou ve světě válečnických kast. Proto zakořenil hlavně mezi hinduistickými aristokraty, nikoli mezi brahmíny. Válečníci se podrobovali výcviku, aby opanovali smrt. Uhašením tužeb, hasne smrt. Sade a Buddha se v naší době navzájem podporují.

Libertinský ateismus, vrací se Methol Ferré k úvodnímu problému, je ve své podstatě opakem mesiánského ateismu. Libertinský a mesiánský ateismus jsou dva protichůdné póly ateismu, vzájemně se odmítají i přitahují. Ten druhý se snaží proměnit zemi a předpokládá, že zjedná smíření mezi lidmi, svobodu a přátelství v lůně světových dějin. Libertinský ateismus je indiferentní ke všeobecné spravedlnosti, je kritický onou kritikou, která v posledku nevěří v nic, ale bezuzdně usiluje o rozkoš v sobě samé. Irituje jej obětavost. Sade chápal stvoření jako nepřetržitou sebedestrukci. Obyčejný libertinský ateista klade důraz na rozkoš, ale Sade jde dále. Rozkoš podle něho potírá samo stvoření.

Proto - objasňuje uruguayský filosof další jemnou distinkci - nelze libertinský ateismus nazvat nihilismem. Ten totiž neguje všechno, zatímco libertinský ateismus je přitakáním na požitek za každou cenu a organicky se pojí k moci, které nabízí klíč k manipulaci: spojení erótu a rozkoší se na trhu stává předmětem největšího zisku. Nihilismus v sobě však skrývá jakési tragické znechucení světem, jaký je, a děsí jej, že nemá smysl. Naproti tomu Sade nemá nostalgii k ničemu pozitivnímu. Zmar je pro něho smysluplný.

Kalvín nepřekonal libertinský ateismus, protože jej prostě popíral, odmítal, zastíral to, co jím hýbe. Protestantský, byť velkodušný asketismus nedovede dát odpověď. Katolicismus však ano, podobně jako to učinil na Druhém vatikánském koncilu vůči protestantismu a osvícenství. Libertinský ateismus může být překonán přijetím jeho zastřené a znetvořené pravdy, té pravdy, že vnitřní destinací existence je požitek a že samotný život je stvořen, aby byl uspokojen. Bez tohoto existenciálního základu nikdo neunese životní útrapy, pokud k tomu není přinucen. Samotný život je požitkem a požitek krásy je vlastním úkonem bytí.“

Nakonec Alberto Methol Ferré ukazuje, jak došlo ke zmíněnému znetvoření: „V libertinském ateismu je požitek svírán nahodilostí, omezením a utrpením. Je to požitek vyšachovaný nedostatkem. Proto libertinský ateismus odděluje krásu od pravdy a dobra, jejichž uznání se někdy pojí s utrpením. Láme tak jednotu krásy, pravdy a dobra, čímž způsobuje perverzi krásy. Plnost krásy totiž spočívá také v pravdě a dobru. Bez nich je krása umenšena, ochuzena. Je-li krása vytržena z pravdy a dobra, stává se buď estetismem pro intelektuály anebo dává prostor živočišnosti, která usiluje o požitek za každou cenu. V obou případech se stává komplicem nespravedlnosti a stává se něčím obludným. V podstatě vlastně eliminuje konzistenci každého Ty. Neuznává existenci žádné osoby, žádné reálné a konkrétní bytosti, ke které se vztahovat. Libertinský ateismus je poživačný subjekt bez jakéhokoli zákona či regule s výjimkou limitů vlastní vůle.

Církev - uzavírá Methol Ferré – je jediným dějinným subjektem na světové scéně, který může čelit libertinskému ateismu. Nelze to činit argumenty či dialektikou a ještě méně zákazy, alarmismem či formulací abstraktních pravidel. Libertinský ateismus není ideologie, nýbrž praxe. A praxi nelze čelit jinak než praxí, avšak uvědomělou a promyšlenou.“

Citace vzaty z knižního interview: Alberto Methol Ferré, Alver Metalli, Il Papa e il filosofo, Cantagalli, Siena 2014, str. 139-164.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"