Nový portál Vatikánského rozhlasu

Cassano allo Jonio. 1. Návštěva papeže ve věznici Castrovillari
2. Setkání papeže s kněžími diecéze Cassano allo Jonio
3. Bohoslužba na prostranství Sibari

„Přicházím, abych se omluvil“ – plakát s tímto nápisem a papežovou fotografií doprovázel sobotní pastorační cestu do jihoitalského kraje Kalábrie. Je to narážka na slova z dopisu, kterým papež na sklonku loňského roku (28.12.2013) oznamoval věřícím této místní církve, že jim odnímá jejich oblíbeného pastýře, kterého pověřil jiným posláním. Monsignora Nunzia Galantina, biskupa diecéze Cassano allo Jonio, rozlohou jedné z nejmenších v Kalábrii, totiž jmenoval generálním sekretářem Italské biskupské konference.

Ad 1. Volba malé obce v provincii Cosenza, situované v nášlapu italské holínky, však ani tentokrát není náhodná. Po uprchlících na ostrově Lampedusa a nezaměstnaných dělnících v sardinském Cagliari papež vstupuje na půdu, která se musí vyrovnávat s organizovanou kriminalitou. V kalábrijské periferii se snoubí světlo přírodních krás a typické pohostinnosti se stínem chudoby a zločinecké instituce, zvané ´ndrangheta, podotýká místní biskup pro Vatikánský rozhlas. Pouhých dvacet dní po ohlášení papežské návštěvy se obětí mafiózních vyřizování účtů stal tříletý chlapec Cocò Campolongo, který uhořel spolu se svým dědečkem. A počátkem března tu rukou rumunského emigranta zemřel O. Lazzaro Longobardi, který se věnoval pastoraci uprchlíků. Papežova cesta však není spojena s těmito událostmi, nemá být politickým triumfalistickým pochodem, ale otcovským pohlazením, vyzdvihuje biskup Galantino.

„Špatná pověst a zločinnost ale nejsou pouhou výsadou Kalábrie, protože zlo je nadnárodní a globalizované. Nesoustřeďujme tedy zlo z ideologických důvodů právě sem, nýbrž se jej snažme přemáhat rozvojem výjimečných možností, které tato komunita má. Zejména musíme vytvořit podmínky proto, aby se zhodnotila energie mladých lidí, což je především výzva pro veřejnou správu.“

Soudí mons. Nunzio Galantino, který papeže Františka dnes v devět hodin ráno přivítal na prostranství před oblastní ženskou a mužskou věznicí v obci Castrovillari.

„Drahé sestry a bratři, první gesto mé pastorační návštěvy je setkání s vámi. Chtěl bych tak vyjádřit blízkost papeže a církve každému člověku, který se nachází ve vězení kdekoliv na světě. Ježíš řekl: Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně (Mt 25,36).“

Pozdravil Svatý otec 180 přítomných vězňů, které však důsledně oslovoval jako „přátele“. V úvodu své krátké promluvy zdůraznil, že ve vězeňství nepostačuje dodržování lidských práv a příslušných podmínek pro výkon trestu. Důležité je účinné a konkrétní opětovné začlenění do společnosti, o které se mají zasadit státní instituce, upozornil papež.

„Pokud se tento cíl zanedbá, výkon trestu se snižuje na pouhé potrestání a sociální odplatu. Bůh to s námi dělá jinak. Když nám odpustí, doprovází nás na cestě a pomáhá nám. (…) Nikdy neodsuzuje. Nikdy jenom neodpouští, nýbrž odpouští a doprovází. (…) Taková je Boží láska, které se máme připodobňovat. Společnost ji má napodobovat a jít touto cestou.“

Pravé a plné zapojení do společnosti ovšem neprobíhá jenom na lidské rovině, vstupuje do něj také setkání s Bohem, schopnost dát se vést Bohem, který nás miluje, pokračoval papež František.

„Každému z vás přeji, aby tento čas nebyl promarněný, ale byl cennou dobou, ve které budete Boha žádat o tuto milost. Tak se zlepšíte především vy sami, ale zároveň přispějete ke zlepšení celého společenství, protože všechny naše dobré i zlé skutky působí na druhé lidi a celou lidskou rodinu.“

Poslední pozdrav patřil rodinám vězňů a také zaměstnancům nápravného zařízení z Castrovillari, které bylo pojmenováno po jejich kolegyni Rosettě Siscaové. Tato pracovnice vězeňské ostrahy před čtvrtstoletím položila život při pokusu o záchranu vězenkyň při požáru turínské věznice. Papež v samém závěru vězně svěřil do ochrany Panny Marie a poprosil je o modlitbu slovy: „Také já se mýlím a musím činit pokání.“

Ze soukromé návštěvy věznice byly vyloučeny televizní kamery, což poté Františkovi umožnilo osobní hovor s každým z přítomných. Byl mezi nimi také vrah katolického kněze O. Lazzara a otec zmíněného tříletého chlapce, zavražděného při přestřelce mezi klany. Papež požehnal také dalším rodinným příslušníkům této nevinné oběti organizovaného zločinu. „Již nikdy násilí na dětech, ať se již nikdy nestane, že bude dítě takto trpět. Stále se za něj modlím, nezoufejte“, těšil papež rodinu malého Cocó.

Program papežovy jednodenní cesty do Kalábrie pokračoval v sedmnáctitisícovém Cassano allo Ionio, kde vznikl vůbec první regionální hospic. Nese jméno sv. Giuseppeho Moscatiho, lékaře, který zemřel na vrcholu své odborné aktivity v pouhých 46 letech, roku 1927, a byl kanonizován o šest desetiletí později papežem Janem Pavlem II. Svatý otec František pozdravil nemocné v konečném nebo pokročilém stádiu choroby. Každému z nich věnoval slova útěchy a růženec. V průběhu své návštěvy papež neváhal požádat primáře zdravotního zařízení o malý zásah – odstranění třísky z prostředníku levé ruky.

Ad 2. Z hospice odjel Svatý otec papamobilem do diecézní katedrály Narození Panny Marie. Tady jej očekávali diecézní kněží se svým biskupem. Papež odložil připravenou promluvu a dal přednost hodinovému dialogu bez naplánovaných odpovědí a otázek. Papež s nimi strávil hodinu v přátelském rozhovoru. Opět bez televizních kamer. V promluvě určené kněžím papež poukázal na to, že přijel sdílet radost z kněžské existence, a přitom zdůraznil krásu kněžského bratrství.

Papež připomněl, že „kněží nenásledují Pána osamoceně a jednotlivě, nýbrž společně a navzdory velké různosti darů a osobností. Kněžství je takto obohacováno. Není to však snadné, bezprostřední, ani automatické. Předně proto, že i my kněží - poznamenává papež - jsme ponořeni do subjektivistické kultury dneška, oné kultury, která povyšuje já až na modlu. A potom kvůli určitému pastorálnímu individualismu, který je bohužel v našich diecézích rozšířen. Na to je třeba reagovat volbou bratrství. Nemůže to být jenom věc ponechaná náhodě či příznivým okolnostem… Nikoli. Je to volba, která odpovídá skutečnosti, která nás konstituuje, daru, který jsme dostali, ale který je vždycky třeba přijmout a pěstovat, totiž kněžské společenství v Kristu kolem biskupa. Toto společenství vyžaduje, aby bylo žito hledáním konkrétních forem odpovídajících době a místní realitě, ale vždycky v apoštolské perspektivě, misionářském stylu, bratrstvím a jednoduchostí života. Když Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), říká to určitě všem, ale především Dvanácti apoštolům a těm, které povolal, aby Jej následovali blíže,“
uvedl papež František v promluvě, kterou předal dvěma stům místních kněží v písemné podobě.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy ke kněžím je ZDE

Dopoledne pak završil oběd v místním semináři, na který papež František pozval chudé, nemocné a zdravotně postižené lidi, klienty diecézní charity a pacienty pobytové terapeutické komunity Saman. Její zakladatel Mauro Rostagno byl v roce 1988 zavražděn dosud neznámými pachateli pravděpodobně kvůli nezávislému televiznímu studiu, které v rámci komunity založil.

Z diecézního semináře se papež vozem odebral do domova pro seniory Casa Serena. Bývalý kapucínský klášter s kapacitou šedesáti lůžek spravuje charitativní sdružení vincentinské spirituality (Congrega della Caritá). Také zde papež František osobně pozdravil všechny obyvatele domova a udělil jim apoštolské požehnání. Cestou do nížiny Sibari Svatý otec uctil památku zavražděného kněze O. Longobardiho ve farnosti sv. Josefa, kde sloužil.

Ad 3. Hlavním bodem odpoledního programu byla mše svatá pro poutníky z celé diecéze Cassano, kteří se do jejího dějiště, nejrozlehlejší kalábrijské planiny Sibari, dostavili ve statisícovém počtu. Původně starořecké město Sybaris na stejnojmenné řece bylo zničeno v pátém století před Kristem. Na jeho bývalém území byla odkryta rozsáhlá archeologická naleziště, ve kterých dodnes pokračuje výzkum. Původní řecká kolonie byla též kolébkou dvou dávných předchůdců papeže Františka na Petrově stolci. Narodili se tu sv. Telesfor (127-137), eremita a pozdější mučedník; a sv. Dionysius (259-269), pětadvacátý papež v dějinách katolické církve. Jsou dvěma z deseti Petrových nástupců, pocházejících ze současné Kalábrie.

Papež slavil liturgii ze slavnosti Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, která se stejně jako u nás v Itálii překládá na neděli, a ve své homilii se věnoval dvěma jejím neoddělitelným aspektům – adoraci Ježíše v eucharistii a putování s Ním:

„Především jsme lidem, který se klaní Bohu. Klaníme se Bohu, který je láska a který v Ježíši Kristu dal sebe samého za nás, obětoval se na kříži, aby odčinil naše hříchy, mocí této lásky vstal z mrtvých a žije ve své církvi. Nemáme jiného Boha než Jeho!“

Potom papež poukázal na nejbolestnější problém Kalábrie:

„Pokud je adorování Boha nahrazeno adorováním peněz, otevírá se cesta ke hříchu, osobním zájmům a svévoli. Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu, jako ti, kdo žijí zločinem a násilím. Vaše tak krásná země nese znamení a důsledky tohoto hříchu! Je to ´ndrangheta! Adorace zla a pohrdání obecným dobrem. Toto zlo je třeba potírat a odstraňovat! Je třeba mu říci ne! Vím, že církev je velmi zapojena do výchovy svědomí a musí se snažit stále více, aby mohlo převážit dobro. Prosí nás o to naše děti, prosí nás naši mladí, kteří potřebují naději. K odpovědi na tyto požadavky nám může pomáhat víra. Ti, kteří se ve svém životě vydali touto cestou zla, jako jsou mafiáni, nejsou ve společenství s Bohem, exkomunikují se.“

Naše víra v reálnou přítomnost Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, v proměněném chlebu a vínu – pokračoval papež - je opravdová, pokud se snažíme jít za Ním a s Ním a uskutečňovat Jeho přikázání, tedy to, které dal učedníkům právě při Poslední večeři: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy“ (Jan 13,34). Lid, který se klaní Bohu v eucharistii, je lidem, který putuje v lásce.

„Dnes jsem zde jako římský biskup, abych vás utvrdil nejenom ve víře, ale také v lásce, doprovodil vás a povzbudil vás na vaší cestě s Ježíšem Láskou. Chci vyjádřit svoji podporu biskupovi, kněžím a jáhnům místní církve a také a eparchii Lungro, která má bohatou řecko-byzantskou tradici.“

Papež stejně povzbudil všechny pastýře a věřící církve v Kalábrii, jakož i občanské představitele tohoto kraje, kteří slouží obecnému dobru, a zdůraznil, že ve zdejších rodinách, farnostech, sdruženích a církevních hnutích existuje mnoho znamení naděje. Zmínil v této souvislosti projekt místní církve (Progetto Policoro), ve kterém mladí lidé vytvářejí pracovní příležitosti pro sebe a pro druhé. „Nedejte si ukrást naději,“ řekl jim papež.

„Drazí bratři a sestry, eucharistie nás společně shromáždila. Tělo Páně nás sjednocuje, činí z nás jednu rodinu, Boží lid shromážděný kolem Ježíše, Chleba života. Co jsem řekl mladým, říkám všem: budete-li se klanět Kristu a putovat ze Ním a s Ním bude vaše diecézní církev a vaše farnosti růst ve víře a v lásce, v radosti z evangelizace. Budete církví, v níž otcové, matky, kněží, řeholníci, katecheté, děti, staří í mladí putují bok po boku, podporují se, pomáhají si a mají se rádi jako bratři zejména v těžkých chvílích.
Maria, eucharistická Žena, kterou ctíte v mnoha svatyních, zejména v Castrovillari, vás na této cestě víry předchází. Kéž vám neustále pomáhá, abyste zůstali sjednoceni a aby Pán také vaším svědectvím nadále dával život světu.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie papeže Františka je ZDE

To byla podstatná část homilie Petrova nástupce při dnešní bohoslužbě v kalábrijském Sibari. Po skončení bohoslužby se papež vydal na zpáteční cestu do Vatikánu, kam se dopravil vrtulníkem přibližně v půl osmé večer.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)