Vatikán.
Střežme se samolibosti, která nás vzdaluje od pravdy a dělá z nás mýdlovou bublinu – varoval papež František ve svém kázání při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Podnět si přitom vzal z dnešního čtení z knihy Kazatel a zdůraznil, že křesťané, byť prokazují dobro, musí neustále čelit pokušení „být viděni“.
„Pokud nemáš něco pevného, také pomineš jako všechno“ – řekl papež František nad úryvkem z knihy Kazatel varující, že „všechno je marnost“. Toto pokušení – pokračoval – „se netýká jenom pohanů, ale i křesťanů, věřících. Ježíš – upřesnil papež – důrazně káral ty, kteří se nadýmali. Učitelům zákona připomínal, že by se neměli předvádět na náměstích, honosným ošacením. (srov. Mt 23,5-6). Když se modlíš - kladl na srdce Pán - nedělej to okázale, aby tě lidé viděli. Modli se ve skrytu, vejdi do své komůrky. A totéž platí pro pomáhání chudým. Nevytrubuj to, jednej skrytě. Uvidí to Otec a to stačí. (srov. Mt 6,1-5).
„Samolibý však říká: »Podívej, dávám šek na církevní účely« a ukáže ho. A na druhé straně pak církev podvádí. Tak jedná ten, kdo je samolibý. Žije pro zdání. Pán však takovým říká: Postíš-li se, netvař se melancholicky, truchlivě, aby si každý všiml, že se postíš. Posti se s radostí, konej pokání radostně, aby si nikdo nevšiml. Samolibost je však taková, žije pro zdání, žije, aby byla viděna.“
„Křesťané, kteří takto žijí – řekl dále papež – tedy aby vypadali, žijí pro marnost, nosí se jako pávi, naparují se. Někdo říká: »Jsem křesťan, mám příbuzného tamtoho kněze, tamtu řeholnici, tamtoho biskupa. Moje rodina je křesťanská«. Chlubí se. »Avšak tvůj život – tázal se papež – jaký je tvůj život s Pánem? Jak se modlíš? Jak ti jde prokazování skutků milosrdenství? Navštěvuješ například nemocné? «. To je realita. Proto nám Ježíš říká - pokračoval dále – že máme stavět svůj dům, svůj křesťanský život na skále, na pravdě. Kdo je však samolibý, staví svůj dům na písku. Takový dům se zřítí, takový křesťanský život se zhroutí, sesune, protože není schopen odolat pokušením“:
„Kolik jen křesťanů žije, aby se ukazovalo! Jejich život je jako mýdlová bublina. Mýdlová bublina je krásná! Má všechny barvy! Ale trvá vteřinu, a pak? I při pohledu na některé náhrobky je vidět marnost, protože pravdou je návrat do holé země, jak říkal Boží služebník Pavel VI. Čeká nás holá zem, to je naše finální pravda. A mezitím si na sobě nebo na něčem zakládám? - Konám dobro? Hledám Boha? Modlím se? To jsou konzistentní věci. Samolibost lže, vymýšlí si, klame se, klame toho, kdo je samolibý, protože ten nejprve předstírá, že je takovým a takovým, ale nakonec tomu uvěří. Věří tomu. Ubožák.“
A to je to, co se přihodilo údělnému knížeti Herodovi, jak podává dnešní evangelium (Lk 9,7-9). Ten se naléhavě přeptával na Ježíšovu identitu. „Samolibost – řekl papež – rozsévá špatný neklid, odnímá pokoj. Jako někdo, kdo se nalíčí a potom má obavy, že přijde déšť a líčidla vezmou za své. Samolibost nás neobdaří pokojem, jedině pravda nám daruje pokoj. Jedinou skalou, na které můžeme postavit svůj život je Ježíš. A pomysleme – řekl dále – na tu ďáblovu nabídku, nabídku démona, který na poušti pokoušel Ježíše samolibostí, když mu pravil: »Pojď se mnou, vystoupíme na vrchol chrámu, uděláme představení, skočíš dolů a všichni v tebe uvěří«. Démon podal Ježíšovi »samolibost na podnose«. Samolibost je velmi závažná duchovní choroba,“ zdůraznil papež.
„Egyptští pouštní otcové říkávali, že samolibost je pokušením, se kterým musíme bojovat celý život, protože se neustále vrací, aby nám odňala pravdu. A aby ji dali pochopit, říkali, že je jako cibule, kterou vezmeš a začneš ji loupat. Cibuli loupeš, dnes trošičku, a zítra trochu. Celý život ji loupeš, abys ji přemohl. A nakonec jsi spokojen: samolibosti ses zbavil, oloupal jsi cibuli, ale na rukou ti zůstane její pach. Prosme Pána o milost, abychom nebyli samolibí, nýbrž opravdoví a to pravdou reality a evangelia.“
Končil papež František dnešní ranní homilii v Domě sv. Marty.
Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
