Slyšeli jsme Izaiášovo proroctví: „Hospodin setře slzy z každé tváře...“ (
Iz 25,8). Tato slova plná Boží naděje indikují cíl, ukazují budoucnost, k níž putujeme. Na této cestě nás předcházejí a vedou svatí. Tato slova vytyčují také povolání misionářů a misionářek.
Misionáři jsou poddajní Duchu svatému a mají odvahu žít evangelium. Také to evangelium, které jsme dnes slyšeli: „Jděte na rozcestí“ - říká král svým služebníkům (Mt 22,9). A služebníci jdou a shromáždí všechny, které našli, „zlé i dobré“, aby je přivedli na svatební hostinu krále (srov. v.10). Misionáři přijali toto povolání: vyšli na rozcestí světa povolat všechny a tak prokázali církvi mnoho dobrého, protože, zastaví-li se církev a uzavře se, onemocní a může se zkazit jak hříchy, tak falešným a od Boha odděleným věděním, kterým je zesvětštělý sekularismus.
Misionáři obrátili svůj pohled ke Kristu ukřižovanému, přijali Jeho milost a nenechali si ji pro sebe. Jako svatý Pavel se učinili všem vším, dovedli žít v chudobě a v hojnosti, se sytostí i hladověním, a mohli všechno v Tom, který jim dával sílu (srov. Flp 4,12-13). V této Boží síle měli odvahu „vyjít“ na cesty světa s důvěrou v Pána, který volá. Takový je život misionáře a misionářky… a pak daleko od domova, daleko od svojí vlasti jsou častokrát zabiti, zavražděni! Jako se stalo v těchto dnech tolika našim sestrám a bratřím.
Misijní evangelizační poslání církve je bytostnou zvěstí lásky, milosrdenství a Božího odpuštění zjevených lidem životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Misionáři sloužili misijnímu poslání církve, lámali těm nejmenším a nejvzdálenějším chléb Slova a všem přinesli nevyčerpatelný dar lásky, která prýští ze samotného Spasitelova srdce.
Takoví byli svatý František de Laval a svatá Marie od Vtělení. Chtěl bych vám, drazí kanadští poutníci, v tento den zanechat dvě rady, vzaté z listu Židům, které se týkají misionářů a přinesou velký užitek vašim komunitám.
První je tato, jak praví Boží Slovo: „Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží Slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru“ (Žid 13,7). Památka misionářů nás podpírá ve chvílích, kdy zakoušíme nedostatek dělníků evangelia. Jejich příklady nás přitahují, ženou k následování jejich víry. Jsou to plodná svědectví, která rodí život.
Druhá je tato: „Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět... Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete jen vytrvalost...“ (Žid 10,32.35-36). Vzdát hold těm, kdo strádali, aby nám přinesli evangelium, znamená také vést dobrý boj víry pokorně, mírně a milosrdně v každodenním životě. To přináší plody. Rozpomenout se na ty, kteří nás předešli, založili naši církev. Onu plodnou církev v Quebec, která dala tolik misionářů, kteří se rozešli všude. Svět byl plný kanadských misionářů, jako byli tito dva. Tato vzpomínka nás však nemá vést ke ztrátě důvěry, ke ztrátě odvahy! Možná… ne, nikoli možná, je to pravda. Ďábel je závistivý a netoleruje, že tato země dávala misionáře. Je třeba modlit se k Pánu, aby se Quebec vrátil na tuto plodnou cestu a dával světu četné misionáře. A tito dva, kteří takříkajíc založili církev v Quebecu, kéž nám pomáhají svojí přímluvou. Kéž setba, kterou zaseli, roste a dá úrodu nových, odvážných a prozíravých mužů a žen, kteří mají srdce otevřené Pánovu povolání. To je dnes zapotřebí vyprošovat vaší vlasti! Oni budou našimi přímluvci. Kéž se Quebec opět stane zdrojem dobrých a svatých misionářů.
V tom je radost a odkaz této vaší pouti: upamatovat se na svědectví misionářů víry ve vaší zemi. Tato památka nás neustále podpírá na cestě k budoucnosti, k cíli, k tomu, až „Hospodin setře slzy z každé tváře... Jásejme a radujme se z jeho spásy“ (Iz 25,7.9).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
