V Dolním Rakousku, při Dunaji, leží půvabné město Krems ? Křemže. Tady se psaly dějiny, a nejen ty krvavé, vždyť na jižním dunajském břehu se nachází městečko Mautern s vinnými sklepy, postavenými již Římany, kteří tam střežili
limes Romanus. Soudím, že jim tam bylo dobře, protože, doufám, nepili o nic horší víno, než se tam pije v tomto čase ...
V roce 1995 slavila tato perla na Dunaji 1000 let od svého založení. Sloužil jsem tehdy jako první český velvyslanec v Rakousku a směl jsem být při tom. Ústředním bodem programu slavností bylo odlití zvonu. Krásná myšlenka, neboť zvon je skvělým symbolem trvalé hodnoty. Možná, přežije-li tento nemocný svět, bude zvonit příštím generacím ještě dalších 1000 let. Není to úžasné? Díky člověku, v jehož mozku se, nedostupná našim smyslům, tiše a tajemně, tak jako vzniká život, poprvé narodil nápad zvěčnit vzpomínku na první tisíciletí rodného města způsobem, který má rozměr fyzický i metafyzický.
Na hlavním náměstí, u paty vysoké věže monumentálního farního chrámu svatého Víta bylo v den slavnosti již vše připraveno. V duchu starých zvonařských tradic. Bylo totiž velice moudré odlévat zvony do forem uložených v zemi přímo u základů chrámových věží. Surovinu, kusy mědi a cínu, i palivo, dřevěné uhlí, bylo možné dopravit na místo snadno. Oč obtížněji by se dopravoval hotový zvon, který mohl vážit tisíce kilogramů?
Zvon, který byl onoho památného dne odléván, neměl být těžký, snad jen něco přes 100 kilogramů. Šlo především o symbol a připomenutí tradice. Byl určen pro nový chrám na předměstí. Odléval jej šestadvacetiletý Johannes Grassmayer, toho jména třináctý !!! Je to tak: zvony innsbrucké zvonařské rodiny volají živé, oplakávají mrtvé a lámou blesky již od roku 1599 !!! Kolik ?vědět jak? se nasbírá za téměř čtyři století? Je něco jiného, když se někdo učí řemeslu pouhé 3 roky a něco zcela jiného, když se učí 30 let u svého otce, který uchovává v paměti všechen um a všechna tajemství řemesla, děděná z generace na generaci po více než tři staletí!!!
Kontinuita, souvislost, nepřetržité trvání, které bylo v našem národě tolikrát násilně přerváno, jen v uplynulém století dvěma zločinnými režimy... Kolik energie bude nutno vynaložit na navázání přerušených souvislostí? Kolik ?vědět jak? bylo tak navždy ztraceno? Smutný stav řemesel v mé domovině o tom podává výmluvné svědectví. Kam se poděla svědomitost a řemeslnická čest? Jak dlouho bude ještě navázání tohoto trvání v naší těžce zkoušené zemi trvat? A může k němu vůbec dojít? Ve společnosti, kde, tak, jako všude tam, odkud si bereme neblahý příklad, je růst poháněn stále vyšší spotřebou a kde největším uměním výrobců je vyrábět tak, aby výrobek fungoval alespoň o den déle než je záruční lhůta? Nevím. Vím jen, že krásné a hodnotné je to, co trvá, nejkrásnější a nejcennější je to, co je věčné.
Johannes Grassmayer, z třinácté generace zvonařů z Innsbrucku, s pomocí Boží, s úctou i napětím, nalévá roztavenou zvonovinu kamsi do hlubiny.
Napadá mě v tu chvíli, že všechno velké se rodí v tichu a mimo naše smyslové vnímání: takto vzniká nejen lidský život, takto se rodí velké myšlenky a veliká díla: kdesi v hlubinách mozků. Tak, že jejich zrod zůstává navždy tajemstvím. Jako by to tak mělo, či dokonce muselo být. Vždyť úcta k tajemství je základem transcendence, tedy toho, co nás přesahuje, vertikály, tedy toho, co míří vzhůru. Vertikála pak vede k poznání, že být je víc než vlastnit, poznání, jež je - po mém soudu - jedinou alternativou pro uzdravení tohoto nemocného světa ...
Napadá mě v tu chvíli, proč jsem teď a tady na tomto místě: po této písni o zvonu rozumím zase o něco lépe duši národa, který byl v dějinách přece jen o něco málo šťastnější, než národ můj. Například v onom nepřetržitém trvání řemeslnických rodů. Po této písni o zvonu jsem povinen říci všem, že musíme usilovat o to, abychom měli úctu k tomu, co nás přesahuje a abychom si rozuměli. Neznalost a předsudky jsou příčinou nevraživosti a pýchy a vedou ke konfliktům, kterých jsme zažili jen za posledních několik let tolik. Kolik lidských životů mohlo být ušetřeno, kdyby spolu lidé dokázali mluvit, dívajíce se navzájem do očí, kdyby si více rozuměli?
Napadá mě v tu chvíli, že diplomacii, toto nesnadné umění se dohodnout, nedělají pouze politici a diplomaté. Dělá ji každý z nás, obyčejných smrtelníků, tady a teď?
Zmizely, a doufejme, že navždy, ploty z ostnatého drátu, ale mnoho je třeba ještě vykonat, abychom odstranili ploty předsudků a nevědomosti, abychom si lépe rozuměli a mohli se tak, v úctě k tomu, co nás přesahuje, stát sestrami a bratry...
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
