Také letos před čtvrtou postní nedělí jsme se shromáždili ke slavení kající bohoslužby. Spojujeme se s mnoha křesťany, kteří dnes v různých částech světa přijali výzvu k účasti na tomto znamení Pánovy dobroty. Svátost smíření totiž umožňuje přistoupit k Otci s důvěrou a mít jistotu Jeho odpuštění. On je vskutku „bohatý milosrdenstvím“, kterým zahrnuje každého, kdo k Němu s upřímným srdcem přistupuje.
Být zde a zakusit Jeho lásku je však především plod Jeho milosti. Jak nám připomněl apoštol Pavel, Bůh nikdy nepřestává prokazovat během staletí hojnost svého milosrdenství. Transformace srdce, která nás přivádí k vyznání vlastních hříchů, je „Božím darem“, sami to nedokážeme. Vyznání vlastních hříchů je Boží dar, je to „Jeho dílo“ (srov. Ef 2,8-10). Něžný dotyk Jeho ruky a proměnění Jeho milostí nám proto umožňuje přistupovat ke knězi beze strachu ze svých vin a s jistotou, že jsme přijímání v Božím jménu a pochopeni navzdory vlastním ubohostem. A nemůžeme přistoupit bez Přímluvce, kterého máme jen jednoho, Toho který dal svůj život pro naše hříchy. On spolu s Otcem nás vždycky hájí. Při odchodu ze zpovědnice pociťujeme Jeho sílu, která nám znovu vrací život a obnovuje nadšení víry.
Evangelium, které jsme slyšeli (srov. Lk 7,36-50), před námi otevírá cestu naděje a útěchy. Je dobré pocítit na sobě stejně slitovný Ježíšův pohled jako hříšná žena v domě farizeově. V tomto úryvku je kladen důraz na dvě slova: láska a soud.
Je to láska hříšnice, která se pokořuje před Pánem, a ještě před tím Ježíšova milosrdná láska, která ji vybízí, aby k Němu přistoupila. Pláčem svojí lítosti i radosti omývá Mistrovy nohy a svými vlasy je vděčně utírá. Polibky jsou výrazem jejího čirého citu a vonný olej v hojnosti vylitý dosvědčuje, jak drahocenný je v jejích očích Pán. Každé gesto této ženy vyjadřuje lásku a touhu mít ve svém životě nezlomnou jistotu, že jí bylo odpuštěno. Tato jistota je krásná! A Ježíš jí tuto jistotu dává, přijímá ji a právě jí prokazuje lásku Boží! Láska a odpuštění jsou simultánní. Bůh jí odpouští mnoho, všechno, protože „mnoho milovala“ (srov. Lk 7,47), a ona se Ježíši klaní, protože cítí, že v Něm je milosrdenství a nikoli odsouzení. Cítí, že Ježíš ji chápe laskavě. Ji, která je hříšnicí... Díky Ježíši Bůh její hříchy odstraňuje, nevzpomíná na ně (srov. Iz 43,25). Platí totiž také, že odpouštějící Bůh zapomíná. Boží odpuštění je grandiózní. Začíná její nové období, je obrozena láskou k novému životu.
Tato žena se skutečně setkala s Pánem. Mlčky mu otevřela své srdce a s bolestí projevila lítost nad svými hříchy. Svým pláčem se dovolala božské dobroty, aby obdržela odpuštění. Žádný jiný soud nad ní nebude vynesen nežli ten, který přichází od Boha, a tím je soud milosrdenství. V tomto setkání je hlavním činitelem zajisté láska, milosrdenství, které přesahuje spravedlnost.
Farizej Šimon, pán domu, naopak nedovede nalézt cestu lásky. Všechno kalkuluje, všechno promýšlí… Zůstává stát na prahu formality. To je nepěkné, formální láska nic nechápe. Šimon není schopen učinit další krok, aby se setkal s Ježíšem, který mu přináší spásu. Omezil se na to, že Ježíše pozval na oběd, ale doopravdy jej nepřijal. Ve svých myšlenkách se zaobírá pouze spravedlností a proto se mýlí. Jeho soud nad touto ženou jej vzdaluje od pravdy a nedovoluje mu ani pochopit, kdo je jeho hostem. Zastavil se na povrchu, u formálnosti, nebyl schopen zadívat se do srdce. Na Ježíšovo podobenství a Jeho otázku, který služebník bude milovat více, odpovídá korektně: „Mám za to, že ten, komu bylo více odpuštěno.“ A Ježíš neopomene poznamenat: „Správně jsi usoudil“ (Lk 7,43). Jedině když Šimon o lásce usuzuje, počíná si správně.
Ježíšova pobídka každého z nás nabádá, abychom se nikdy nezastavovali na povrchu věcí, zejména když máme co do činění s člověkem. Jsme povoláni hledět výše, hledět do srdce, abychom viděli jaké velkorysosti je každý schopen. Nikdo nesmí být vyloučen z Božího milosrdenství, všichni znají cestu, která tam vede; církev je domovem pro všechny a neodmítá nikoho. Její brány zůstávají otevřeny dokořán, aby ti, kterých se dotkne milost, mohli dojít jistoty odpuštění. Čím větší a závažnější je hřích, tím větší musí být láska, kterou církev projevuje těm, kdo se obracejí. S jakou láskou se na nás dívá Ježíš! S jakou láskou uzdravuje naše hříšné srdce! Nikdy se nezalekne našich hříchů! Pomysleme na marnotratného syna, který se rozhodne vrátit k otci a přemýšlí, co mu řekne, ale otec jej nenechá ani promluvit a objímá jej. Stejně jedná Ježíš s námi. Někdo řekne: “Otče, já mám tolik hříchů.” – Ale Ježíš bude rád, když přijdeš, a laskavě tě obejme. Neměj strach.
Drazí bratři a sestry, často myslím na to, jak by mohla církev více zviditelnit svoje poslání dosvědčovat milosrdenství. Je to cesta, která začíná duchovním obrácením. A touto cestou se musíme vydat. Proto jsem se rozhodl vyhlásit mimořádné Jubileum, jehož jádrem bude Boží milosrdenství, Svatý Rok Milosrdenství. Chceme jej prožít ve světle Pánových slov: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). A zejména pro zpovědníky platí, aby byli hodně milosrdní.
Tento Svatý rok začne o letošní slavnosti Neposkvrněného Početí a potrvá do 20. listopadu příští roku, do slavnosti Krista Krále, který je živou tváří Otcova milosrdenství. Organizaci tohoto Jubilea svěřuji Papežské radě pro novou evangelizaci, aby oživovala novou etapu poslání církve, totiž přinášet každému člověku evangelium milosrdenství.
Jsem přesvědčen, že celá církev, která má velice zapotřebí milosrdenství, protože jsme hříšníci, bude moci v tomto Jubileu najít radost z opětovného objevení a zužitkování Božího milosrdenství, které nás volá, abychom těšili každého muže a každou ženu naší doby. Nezapomeňme, že Bůh odpouští všechno a vždycky. Neochabujme v prosbě o odpuštění. Svěřme již nyní toto Jubileum Matce Milosrdenství, aby na nás shlédla a bděla nad naší cestou, cestou pokání, abychom s otevřeným srdcem přijímali Boží odpuštění a milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
