„Přístupy přírodovědce a věřícího si neprotiřečí, probíhají na odlišných rovinách“ - říká v souvislosti s Turínským plátnem předseda Asociace italských teologů otec Robert Repole v rozhovoru pro internetový deník Vatican Insider. „Turínské plátno? - zní jeho první reakce – Rád jej označuji za stopu, která může vést ke Kristu. Nicméně, když hledím na tuto tvář, nedovedu zadržet dojetí,“ dodává teolog původem z Turína, který se zaobírá vztahem teologické reflexe a Turínského plátna.
Jaký je vlastně vztah teologie k Turínskému plátnu?
„Obecně vzato bych řekl, že převažuje zdrženlivost: předmětem teologie není Turínské plátno, nýbrž Zjevení přístupné v Písmu a Tradici. Zároveň by však nebylo spravedlivé myslet si, že teologická reflexe pěstuje postoj lhostejnosti. Toto plátno je totiž zvláštním „ztělesněním“ schopnosti odkazovat nás k tomu, co podává Písmo o Ježíšově umučení a smrti.“
Co osobně zakoušíte tvář v tvář této tajemné tváři?
„Pro mne je právě oním intenzivním odkazem k Ježíšově živé památce a k Jeho sebedarování se nám. Rád ji označuji za stopu vedoucí ke Kristu. Onen obraz – opakuji, nehledě na historickou pravdivost tohoto předmětu - je natolik blízký evangelním událostem, že nedovedu zadržet pohnutí.“
Jak může být Turínské plátno užitečné v životě z víry nám „řadovým křesťanům“?
„Věřící je lidská bytost, která umí uchovávat kontemplativní pohled na realitu. Vidí svit slunce, nedozírnost moře, majestát hor, geometrii listu, půvab květu, tvář bližního... a nachází v tom odkaz na Toho, který to všechno stvořil a který tímto stvořením řekl něco o Sobě. „Zrak víry,“ jak to příhodně vyjádřil Rousselot, mu umožňuje pohlížet na veškerou realitu jako na stopu onoho Boha, který se plně zjevil a sdělil Ježíšovou Paschou. Možná, že Turínské plátno může být nápomocné „výchově“ k tomuto pohledu. Ten neodporuje přírodovědnému pohledu, jen zkrátka probíhá na odlišné rovině. Horu mohu nahlížet jako hypertextový odkaz na Stvořitele anebo jako chemicko-geologický aglomerát. Zvykli jsme si považovat přírodovědný pohled za jediný možný, ale tak tomu není...“
Není tedy nic divného na tom, že Turínské plátno je pro věřícího důležité?
„Řekl bych že ne. Určitě je schopno zažehnout kritickou dimenzi inteligence, která si klade otázky o jeho autenticitě, o jeho historických peripetiích, o tom, zda je opravdu plátnem, kterým bylo ovinuto Kristovo tělo, a to na základě vědecké dokumentace, která je k dispozici. Nicméně, zapaluje v křesťanovi také onu kontemplativní dimenzi inteligence, díky níž mu pohled na toto plátno bezděčně připomíná jeho Pána.“
Napsal jste pojednání o spojitosti mezi Turínským plátnem a Bílou sobotou...
„Bylo by možné souhrnně říci, že pohled na otisk těla v plátně je schopný evokovat dva základní aspekty tajemství Bílé soboty Božího Syna učiněného člověkem. Jeho sestoupení až na dno, až do extrémní propasti smrti; a univerzální spásonosnou hodnotu Jeho smrti, která - právě díky tomuto nejzazšímu sebezřeknutí (kenosis) čili vyprázdnění, jak říká originál z Pavlova listu Filipanům - je schopna obsáhnout všechny lidi všech dob, včetně těch, kteří z chronologického hlediska žili před vtělením Božího Syna. Bílá sobota je pro Božího Syna nejenom smrtí, ale sestoupením až na kraj říše mrtvých. Jde o přesvědčení, že On prožil svoji smrt v samotě a v jakési extrémní „privaci“ Boha, větší než té, kterou by mohl zakusit kterýkoli jiný člověk. Kontemplací Turínského plátna je věřící bezděčně pohnut, aby se přijetím smrti vydal se svojí „pamětí srdce“ do oné propasti, kam se vydal Ježíš. Věřící, který kontempluje toto plátno však žije také dimenzi svojí bílé soboty, tedy důvěru, naději a čekání.“
Z deníku Vatican Insider 3. dubna 2015
přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
