VaticanNews.va

   1. 4. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6764
Poslechem z webových stránek.4138
Četbou textů na webových stránkách.6606
Poslechem i četbou.3894


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život

Dekret Kongregace pro bohoslužbu o slavení Velikonoc

Mimořádná pobožnost v čase epidemie – Urbi et Orbi


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

19.4.2015 

Kardinál Tomáš Špidlík

věčnaja pamjať

Richard Čemus

Přesně před 5 lety, 16. dubna 2010, ve via Paolina 25, takřka ve stínu baziliky Santa Maria Maggiore, krátce po jednadvacáté hodině, odevzdal svou duši Pánu Tomáš Špidlík, kardinál Svaté církve římské. Velvyslanci České Republiky ve Vatikánu a v Itálii se jako jedni z prvních přišli poklonit za český stát jeho památce. Potkal jsem je ve vratech Centra Aletti, v očích se jim zračilo pohnutí a zároveň odhodlanost něco pro tak velkého muže našeho národa učinit a tak alespoň symbolicky splatit onen dluh, který nás všechny najednou tížil o to víc, protože řečeno s Viktorem Dykem: „dluh chce se splatit, však není věřitele.“

Do dneška mě mrzí, že jsem tehdy neučinil, co mi velelo srdce, a nevyhrkl: „Nechte převézt rakev s tělesnými pozůstatky českého kardinála vojenským letadlem a se státními poctami. Teď, po pěti létech, je zbytečné uvažovat o tom, jestli by to tehdy bylo politicky prosaditelné a společensky únosné. Lze si naopak klást otázku, jaký smysl by mělo organizovat pompu, která by se hodila pro rakousko-uherskou monarchii, ale církvi u nás by nejspíš neprospěla? A přesto si myslím, že s pragmatismem si tu nevystačíme. Ceremonie a symboly vyrůstají z potřeby vyjádřit nevyjádřitelné, tím ale ne méně skutečné. Jinak by pak ani liturgie nedávala smysl. Otázka, která se tu naopak přímo nabízí znít proto asi takto: „V době, kdy úporně hledáme talenty, velké Čechy, či dokonce superhvězdy, nás opravdu nikoho nenapadlo, zkoumat trochu zevrubněji ten kousek nebe, co má každý nad sebou? Máme se pak ale co divit, že jsme si nevšimli, že hvězda první velikosti nám září přímo nad hlavou?

A přeci ještě pět měsíců před kardinálovou smrtí, píše Viliam Buchert v MF Dnes toto: „Špatně položená otázka“, říkám si vždy, když slyším, kdo by mohl být „ největším“ či nejvýznamnějším“ Čechem (navíc se nikdo nikdy neptá na Češku.) Srovnávat životy a práci některých lidí prostě nejde. Přesto jednu odpověď nabízím. Přitom ani jeho jméno, ani jeho dílo u nás část veřejnosti vůbec nezná. Navíc tento muž už dlouhá desetiletí ani nežije ve své vlasti. To jméno zní: Tomáš kardinál Špidlík.“ Proč? Autor se tu dělí se čtenářem o svou osobní zkušenosti ze setkání a rozhovorem s českým jezuitou v říjnu 2003: „Málokdy potkáte někoho o kom si po prvních minutách myslíte, že má noblesu, že je přátelský a ve svém oboru tak vynikající odborník. Kardinál Špidlík...takovým zjevem je“.

Ještě po letech se Buchertovi vybavují celé věty v řadě Špidlíkových citací a četné pasáže z rozhovorů s devadesátiletým Špidlíkem, které už tehdá „od starého pána zněly tak moderně.“ Jako příklady uvádí: „Myšlenky se nikdy ničím nedají svazovat“ nebo: „Žijeme v kultuře obrazu, jenže lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenže co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy ne. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví. Doba i život si jdou svou vlastní cestou,“ zakončuje výčet Viliam Buchert a dělá tento závěr: Špidlík nám svým životem a dílem ukázal cestu, po které máme jít.... k ideálu. „Ideálně“ se nechováme, proto ideály hledáme, mnoha různými způsoby. Někdo se upíná k tzv. celebritám, já si vystačím s tímto českým knězem,“ shrnuje Buchert s notnou dávkou ironie. Nedá mu to však a ještě jednou se jakoby vrátí k pomyslnému kulatému stolu, aby vnesl do diskuse ještě jeden důležitý postřeh otce kardinála, který upozornil na jistou slabinou v našem národním charakteru, totiž že „Češi neumějí diskutovat. Když někdo nesdílí jejich mínění, považují to za urážku.“

Vraťme se však k otázce státního pohřbu. Kdo se chtěl přijet 30. dubna na Velehrad rozloučit s českým kardinálem, neučinil tak z politického kalkulu, stejně jako z druhé strany, cirkev nikomu nic nevnucovala. Změnila-li česká televize svůj program, aby dala prostor velkolepému rekviem, nebyla v tom žádná „politika“, ale střízlivé uznání faktu, že přes svůj dlouhotrvající pobyt mimo vlast byl kardinál Špidlík mnohem víc přítomný v srdci národa než by se zdálo. Dokumentuje to svým způsobem i tato drobná událost: dva mladí italští doktoři členové lékařského týmu, který měl v posledních letech v péči otce Špidlíka, se sami vydali autem z Říma na Velehrad na kardinálův pohřeb. Když přejeli českou hranici, zastavila je policie a požadovala informace o cíli a účelu jejich cesty. Komunikace vázla pro neznalost jazyků. Když však padlo jméno kardinála Špidlíka, policisté zasalutovali a přátelsky pokynuli pokračovat v cestě. Nevydá toto spontánní gesto dvou strážců zákona za víc, než slavnostně nastoupený regiment?

Na závěr otázka: Co by tomu řekl samotný otec Tomáš? Kdo jej znal z blízka ví, jak mu bylo odporné všechno využívání a zneužívání, přehnané požadavky, plýtvání a nevázanost. Považoval to za výsměch chudým do tváře. Proto také hned po jmenování kardinálem zažádal úřady o zrušení své důchodové penze. Sice nic nevydělával, ale věřil, že hlady neumře.

To ale zdaleka neznamená, že by si nebyl vědom své hodnoty. Když byl v roce 2003 jmenován teprve jedenadvacátým českým či moravským kardinálem od 14. století, komentoval to s nadhledem: „Pro mě jmenování vzhledem k věku mnoho znamenat nemůže. Beru to hlavně jako uznání mé práce. A také tím náš národ vstupuje určitým způsobem do dějin.“

Zdá se mi, že na úsvitu dějin nové Evropy jsme do nich lépe vstoupit nemohli: ten vojenský Herkules s českým lvem by za to stál.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.12.19 Srdce, Hvězda a Kříž
5.7.10 K cyrilo-metodějské dimensi návratu otce Špidlíka na Velehrad
7.5.10 Spiritualita pro globalizující se svět
30.4.10 Jeden z dalších důvodů, proč budeme na Velehrad rádi putovat
25.4.10 Poslední procházka Římem otce Špidlíka



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Hleďte na Ukřižovaného ve světle vykoupení

Svatý stolec se připojil k italskému státnímu smutku za oběti koronaviru

Aqua fons vitae – nový vatikánský dokument

Kolín nad Rýnem: Bezdomovci dostávají pomoc v semináři

Sbírka pro Svatou zemi se překládá na září

Velikonoce bez poutníků ohrozí existenci křesťanů ve Svaté zemi

Vittorio Messori: Církev vycházející? - spíše zabarikádovaná

Nestyďme se, že jsme v církvi, styďme se, že jsme hříšníci

Pandemie a všeobecné bratrství – nóta Papežské akademie pro život

Sdílejte radost z evangelia s dnešními lidmi, vybízí papež anglické věřící

Stážistka České školy zůstala v Římě: Při učení na dálku je nejdůležitější kreativita

Mytí rukou je v Africe luxus, říká mosambický misionář

 Nově na webu
Svatý otec: Dovolte Božímu Slovu přinést život tam, kde je smrt

Publicistika: Požehnání, které rozčísá temnoty strachu

Publicistika: Koronavirus dnes a zítra

Rozhovory: Nemějte strach

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv duben 20
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu