Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle prezentuje rozpravu Ježíše s několika farizeji a učiteli Zákona. Diskuse se týká hodnoty „podání předků“ (Mk 7,3), které Ježíš s odkazem na proroka Izaiáše označuje za „lidská ustanovení“ (v.7), jež by neměla nikdy zaujímat místo „Božích přikázání“ (v.8). Starobylé předpisy, o něž byl veden spor, obsahovaly nejenom Boží přikázání zjevené Mojžíšovi, ale také celou řadu předpisů, které specifikovaly směrnice mojžíšského Zákona. Účastníci diskuse vykládali tyto normy dosti skrupulózně jako projev autentické zbožnosti. Vyčítali proto Ježíšovi a jeho učedníkům, že je nedodržují, zejména ty, které se týkaly tělesného očišťování (srov. 5). Ježíšova slova mají sílu prorocké výpovědi: „Opustili jste přikázání Boží – říká – a držíte se podání lidského“ (v. 8). Tato slova nás naplňují obdivem k našemu Mistrovi. Cítíme, že v Něm je pravda a že nás svojí moudrostí osvobozuje od předsudků.
Avšak pozor! Ježíš těmito slovy chce varovat také nás dnes před domněnkou, že vnější dodržování Zákona stačí k tomu, abychom byli dobrými křesťany. Stejně jako tehdy farizeům hrozí také nám nebezpečí, že budeme se sebou spokojeni nebo se v horším případě budeme považovat za lepší než druzí jenom proto, že dodržujeme pravidla a zvyklosti a přitom nemáme rádi bližní, máme tvrdé srdce, jsme pyšní a domýšliví. Doslovné dodržování předpisů je neplodné, pokud neproměňuje srdce a neprojevuje se konkrétním jednáním, totiž otevřením se Bohu a Jeho Slovu v modlitbě, hledáním spravedlnosti a pokoje, podporou chudých, slabých a utiskovaných. Všichni víme, jakou škodu a pohoršení působí církvi v našich komunitách, v našich farnostech a čtvrtích ti, kdo se označují za velké katolíky, chodí často do kostela, ale potom ve svém každodenním životě zanedbávají rodinu, mluví špatně o druhých a podobně. Toto Ježíš odsuzuje, protože jde o křesťanské antisvědectví.
Ve svém dalším výkladu soustřeďuje Ježíš pozornost na hlubší aspekt a prohlašuje: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (v.15). Zdůrazňuje tak primát niternosti, tedy primát srdce. Svatými nebo nesvatými nás nedělají vnější věci, nýbrž srdce, které projevuje naše úmysly, naše rozhodnutí a touhu konat všechno z lásky k Bohu. Vnější postoje jsou důsledkem toho, co jsme zvolili ve svém srdci, ale nikoli naopak. Vnější postoj nás nečiní pravými křesťany, pokud srdce zůstává nezměněno. Hranice mezi dobrem a zlem nevede mimo nás, ale spíše skrze nás. Můžeme se ptát: kde je mé srdce? Ježíš říkal: „Kde je tvoje srdce, tam je tvůj poklad.“ Jaký je můj poklad? Je to Ježíš, jeho nauka? Pak je srdce dobré. Anebo je pokladem něco jiného? Proto je zapotřebí očista a obrácení srdce. Bez očištěného srdce nelze mít opravdu čisté ruce, ani ústa pronášející upřímná slova lásky, milosrdenství a odpuštění. Tak může jednat pouze srdce upřímné a očištěné.
Prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie daroval čisté srdce, svobodné od jakékoli přetvářky. Ježíš označuje farizeje za pokrytce, protože říkají něco jiného než dělají. Ať nám tedy daruje srdce svobodné od pokrytectví, abychom byli schopni žít duchem Zákona a dosáhnout jeho cíle, kterým je láska.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
