Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

22.11.2015 

Co je to rodina? - závěrečná 6. část

Fabrice Hadjadj

Druhou specifičností rodiny je výchovný vztah, který stojí na autoritě bez kompetence. Nečeká se, až bude dobrý otec a dobrá matka, aby mohli mít dítě. Jinak by se čekalo pořád. Otcovství nás zaskakuje, protože touha nás směřuje k ženě. Jak spolu obojí souvisí? Biologickou kontinuitou. Avšak fenomenologie jakožto popis prožitku vyjevuje radikální nepoměr, ba dokonce rozpor mezi erotickou touhou a přijetím dítěte. Otcovství není anticipace. Uděluje ho existence potomka, obléká do něho znenadání jako do nepasujícího obleku.

Mají-li se věci takto, pak je možné rozumět výhradám formulovaným v románu Konec civilizace: „Proč by ten, kdo se vyspal se ženou, měl mít schopnost vychovat dítě? V čem by jej libido mělo vybavovat výchovnou kompetencí? Holubi zajisté jednají pudově a mají vše, co je třeba k tomu, aby vyvedli svoje holoubata, ale lidé podobným instinktem nedisponují, a pokud se milovali nezodpovědně, tedy bez reflexe a prezervativu, spíše je to jakožto vychovatele diskredituje.“ Tyto výhrady vedou neúprosně do království inkubátorů a pedagogů a k odpisu pravých rodičů. Otec je pak nahrazen odborníkem a rodina specializovaným podnikem.

Jak jsme řekli, v rodině nejde v první řadě o výchovný projekt, nýbrž o realitu rodičovství. Kompetence nezakládá autoritu. Tato autorita je darovaná nehledě na slabosti a okamžitě si osvojuje určitou kompetenci a má svoji vlastní, byť paradoxní působnost. Autorita nestojící na kompetenci má sama o sobě hodnotu, která nemá obdoby. Otec jednak ukazuje, že není Otcem s velkým O a že je sám rovněž synem a musí se tedy spolu se svým synem obracet k autoritě vyšší než je on sám. A na druhé straně, poněvadž jeho autorita nepochází z nějaké kompetence, nýbrž z obdarování, otec nemůže učinit z potomka svoje stvoření a hodnotit jej podle svojí hodnotové stupnice: musí jej přijmout jako tajemství. A poněvadž jeho autorita je odpovědí na dar života, spočívá podstata jejího uplatňování v potvrzování toho, že existence potomka je dobro, že otec je jeho narozením obšťastněn (jak to vyjadřuje bez automatismu a pokrytectví každá oslava narozenin) a že jeho příchod na svět není marný, nýbrž je nezměřitelnou událostí. Dar, který otec s matkou společně obdrželi, není odborná ani učitelská kompetence: „Jsi naše dítě, je to div, ničím jsme si tě nezasloužili a nic nechápeme; smrt a nespravedlnost existují, ale tvoje čistá tvářička dokazuje, že život je mocnější!“ Toto je ta nejhlubší autorita, která se liší od každé utilitární kompetence. Neučí potomka na základě té či oné kvalifikace, ale vyjevuje mu tajemství jeho existence jakožto obdrženého daru.

Velikým nebezpečím ovšem je, pokud se otec neosmělí přiznat si vlastní nekompetenci a chce se vydávat za odborníka (čímž ze sebe evidentně dělá bývalého otce). Jeho autorita se pak stává autoritářstvím, tajemství se vytrácí a převahu získává provozní úspěšnost a mondénní výkonnost. Dochází k tomu nezřídka a vytváří to nepříznivý a falešný obraz rodiny.

Jiná, subtilnější deviace vzniká v rodině, která upřednostňuje výchovu tím, že staví potomka „do středu“. Françoise Dolto připomíná, že dítě nesmí stanout ve středu, ale má být na periferii, aby mohlo nahlížet svět dospělých; bez tohoto periferního postavení nikdy nebude mít chuť vyrůst. A pokud si své centrální postavení ve světě vybere u matčiny sukně, bude mít potíž obrátit se potom ven, k jiné ženě. Autorita nemající kompetenci spontánně udržuje rodiče v odstupu od výchovného prvenství a brání pedagogické obsesi. Tlačí je k tomu, aby především byli než konali, a k tomu, aby spíše prokazovali delikátní blízkost než zařizovali školní učebnu.

A nakonec třetí specifičnost řadící se k těm předchozím. V rodině se praktikuje svoboda postrádající nezávislost. To je něco, jak jsme již viděli, co není svobodou kontroly nebo čirého rozhodnutí, nýbrž svobodou svolení k tomu, co je dáno. Rodičovský projekt je záhy narušován ekonomií či rodinnými epizodami, to znamená jak zdola, tak shora, tedy tím, co buď nedosahuje ke svobodnému rozhodnutí anebo jej přesahuje.
Členové rodiny jsou životně závislí jedni na druhých: děti a rodiče, manžel a manželka nespojuje volba, nýbrž nouze. A stůl, postel a obývák, kde probíhají elementární činnosti jídla, spaní a společného přebývání, jsou podstatná místa nevyskytující se v žádném úřadě. Členové rodiny však závisejí také odshora, protože jeden skrze druhého se stávají součástí dění, které demontuje jejich prognózy. Dosvědčují to antické tragédie, které jsou vždycky inscenacemi rodinných příběhů. A je to obvyklé rovněž v Molierových komediích: syn či dcera tam mají otce a matku pouze proto, aby je opustili, založili jinou rodinu a vybrali si partnera, který podle mínění rodičů nezřídka není nejlepší.

Rodina se vždycky přesahuje, nejenom darem narození, ale také vnějšími smlouvami, z nichž pochází a k nimž směřuje. Existuje tchyně, ale také tchyně vašeho potomka; rozpětí mezi příbuznými vytváří - podle Aristotela - vesnici a pak město.
Tato svoboda bez nezávislosti nás vrhá do dobrodružství a také dramat, odpovídá svazkům, které nejsou smluvní. Nám by se líbilo žít jenom smluvně, stanovovat vztahy podle vlastní výhodnosti, nasazovat se, když ucítíme příležitost a vyvázat se, když něco nevoní. Společníka vyměnit lze, ale potomka nikoli. Je možné spřátelit se s někým, kdo je starší než my, ale nelze se bez strojenosti stát přítelem vlastního otce. Tak jako různost pohlaví znemožňuje jejich fúzi, tak různost generací zakazuje nivelizaci. Máme zde co do činění s kauzálním řádem, danou hierarchií, zděděným odkazem, který nabízí svobodě, aby se otevřela reálným distinkcím a nezabředla do nerozlišování v domnělé všemohoucnosti.

Pokusme se nyní popsat rodinu v tajemství její podstaty. Není to jedna z věcí, nýbrž krb, ohniště nikoli »zavřené«, nýbrž zářící. Je to ohniskový bod malby, není vidět na obraze, nýbrž umožňuje vidět obraz. Ohniště je také oheň, totiž světlo a teplo, a není tedy osvěcován něčím jiným, nýbrž vydává světlo ze sebe a vyjevuje se. Chci tím říci, že rodina ještě před tím nežli se o ní přemýšlí, je tím, co nás do přemýšlení uvedlo. Často bývá opomíjena stejně jako si neuvědomujeme krajinu, jako nevidíme, co nás brzdí a pohání vpřed. Vlivem tohoto opomíjení a z něho plynoucí individualistické fikce tíhneme k oddělování logického od genealogického. Považujeme člověka za individuum obdařené rozumem a odmítáme jej považovat za potomka jeho předků. Je však jedním i druhým. Křesťanská tradice to připomíná božsky: Logos je řecké jméno rozumu, ale také evangelní jméno Syna.
Co je tedy rodina? Můžeme ji, počínaje tím, co již bylo řečeno, označit za tělesný podklad otevřenosti vůči transcendentnu. Různost pohlaví, různost generací a různost těchto růzností nás učí obracet se k jinému jakožto jinému. Je to nevypočitatelné místo daru a recepce života, který se vyjadřuje s námi, ale někdy i nám navzdory, a neustále nás posouvá kupředu do tajemství bytí.

Jakožto primární místo existence je rodina také místem rezistence. Rezistence proti ideologii, politické korektnosti a programování. Rodina je originálním společenstvím, které je především dáno přirozeností; není stanoveno konvencí. Díky svému pohlavnímu zakotvení je tedy vždycky kontrapunktem strojenosti a skýtá prostor tomu, co bychom mohli nazvat verifikací.
Na veřejnosti může člověk pěstovat svůj výstavní obraz, v časopisech ukazovat svoji nejzdařilejší tvář, na sociální síti svůj nejlepší profil. Jaká je však jeho tvář v soukromí, před jeho manželkou a jeho dětmi? Velký Herkules, který přemohl obludy, je před manželkou Déianeirou směšný. Mladý génius, který dobývá knižní trh, se stydí být viděn s tatínkem a maminkou, kteří dosvědčují jeho obyčejný původ. Proto se pokouší fiktivně asimilovat otce, který je soustružníkem či bankéřem, a matku, která je učitelkou či voličkou Národní Fronty. Vytváří si z nich postavy svého díla, poněvadž má strach ukázat, že je ratolestí jejich lásky.
Vůle k moci je vždycky potírána rodinnou blízkostí. A proto jak totalitarismus či liberalismus, tak technologie či náboženský fundamentalismus berou rodinu nejprve pod svou ochranu, aby ji potom zničily.

Kdo mluví o transcendentnu, mluví o tom, co jej přesahuje. Když se však ženeme za tím, co nás přesahuje, vstupujeme do jakéhosi tragična. Rodina je vždycky místem, kde něco nefunguje, protože v první řadě není místem fungování, nýbrž existování. A jako každé dobrodružství je vždycky prostupována konflikty, ztroskotáními i urážkami, které budí zahořklost a vyžadují odpuštění.
Již od počátku se věci mají špatně. Muž a žena klesají vzájemně, Kain zavraždí Ábela, nejprve spí Tamar se svým tchánem Judou, jinou Tamar pak znásilní bratr Amnon, Absalom rozpoutá válku proti svému otci, králi Davidovi... Je očekáván Mesiáš, který smíří bratry (viz konec knihy Geneze a Josefova příběhu) a obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům (Mal 3,24 – což jsou poslední slova katolického kánonu Starého zákona). Mesiáš je vítán, ale naneštěstí (nebo naštěstí) se věci nespraví hned. Vypadají dokonce hůře. Je-li syn rebelem, nastává drama marnotratného syna. Je-li svatým, dochází k dramatu jeho ztracení v Chrámu. V každém případě se rodina stává jakýmsi druhem domácí arény: bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt (Mt 10,21).

Jak už jsme zmínili, mnozí by se chtěli vyhnout této zkoušce a vyměnit rodinu za klub nebo továrnu na roboty (androidy). Tato zkouška však opět něco vyjevuje. Je dobrodružstvím našeho lidství. Je cvičením naší lásky. A poněvadž je rodina především místem milosrdenství, je zřejmé, že potřebuje, aby její strasti nebylo možno vyřešit technicky. Milosrdenstvím se slabosti rodičů i jejich ztroskotání stávají silou a vítězstvím, protože umožňují jejich dětem i jim obracet se k věčnému Otci, protože život v onu chvíli projeví sílu, která je větší než jejich úspěchy a vznešenější než jejich plány.

Z italského Ma che cos´è una famiglia?, Ares, Milano 2015,(str. 15-38).
vybral a přeložil Milan Glaser.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
9.4.20 Fabrice Hadjadj: Modlitba jako lidštější a hlubší možnost konfrontace se zlem
3.12.19 Hadjadj: Ježíš by se dnes narodil v komunitě Archa
6.9.16 Dialog s islámem musí být veden mužně - říká Fabrice Hadjadj
15.5.16 „Kolik“ je důležitější než „proč“
7.4.16 Hadjadj: Obyčejný život člověka je největším dílem Stvořitele



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti