Nový portál Vatikánského rozhlasu

V uplynulých dnech jsem vykonal svoji první apoštolskou cestu do Afriky. Afrika je nádherná! Děkuji Pánu za tento velký dar, který mi umožnil navštívit tři její země: nejprve Keňu, potom Ugandu a nakonec Středoafrickou republiku. Znovu chci vyslovit svoje uznání občanským představitelům a biskupům těchto národů za přijetí, které mi připravili, a poděkovat všem, kdo se na tom mnoha způsoby podíleli. Srdečné díky!

Keňa je zemí, která dobře reprezentuje globální výzvu naší doby: ochránit stvoření reformou modelu rozvoje, aby byl rovný, inkluzivní a udržitelný. Toto vše se ukazuje v Nairobi, největším městě východní Afriky, kde vedle sebe žije bohatství a chudoba. Je to skandální! Nejen v Africe, také tady, všude. Koexistence bohatství a chudoby je skandální a je ostudou lidstva. V Nairobi má sídlo agentura OSN pro životní prostředí, kterou jsem navštívil. V Keni jsem se setkal s veřejnými představiteli a diplomaty a také s obyvateli jedné lidové čtvrti, s představiteli různých křesťanských a jiných náboženských vyznání, kněžími, zasvěcenými osobami a také s mládeží, spoustou mladých lidí! Při každé z těchto příležitostí jsem vybízel, aby si považovali velkého přírodního a duchovního bohatství své země tvořeného nerostnými zdroji, novými generacemi a hodnotami, jež utvářejí moudrost jejich lidu. Do tohoto tak dramaticky aktuálního kontextu jsem mohl nést Ježíšovo slovo naděje: „Buďte pevní ve víře, nemějte strach“. To bylo motto návštěvy. Tato slova denně prožívají mnozí, prostí lidé se šlechetnou důstojností a tragicky i hrdinsky je dosvědčili mladí lidé z Univerzity v Garisse, kteří byli zabiti letos 2. dubna, protože byli křesťany. Jejich krev je setbou pokoje a bratrství pro Keňu, pro Afriku a celý svět.

V Ugandě moje návštěva pokračovala ve znamení mučedníků této země: padesát let od jejich historické kanonizace bl. Pavlem VI. Mottem byla proto slova: „Budete mými svědky“ (Sk 1,8) a vyplývají z těch, které jim bezprostředně předcházejí: „Sestoupí na vás Duch svatý a dostanete moc“. Duch totiž oživuje srdce i ruce misionářských učedníků a celá moje návštěva Ugandy se konala v zápalu tohoto svědectví oživovaného Duchem svatým. Výslovným svědectvím je služba katechistů, kterým jsem poděkoval a které jsem povzbudil v jejich nasazení, do kterého jsou často zapojeny i jejich rodiny. Je to svědectví dobročinné lásky, kterého jsem se rukama dotýkal v Charitním domě v Nalukolongo, ale ve kterém jsou zapojeny celé komunity a sdružení, jež slouží chudým, postiženým a nemocným. Svědectvím jsou mladí lidé, kteří navzdory těžkostem opatrují dar naděje, snaží se žít podle evangelia a nikoli podle tohoto světa, jdou proti proudu. Svědky jsou kněží a zasvěcené osoby, kteří denně cele přitakávají Kristu a radostně slouží svatému Božímu lidu. A je tu ještě další skupina svědků, ale o nich později. Celé toto různorodé svědectví oživované Duchem svatým je kvasem pro celou společnost, jak dokazuje účinnost díla konaného v Ugandě v boji proti onemocnění AIDS a při přijímání uprchlíků.

Třetí etapou cesty byla Středoafrická republika v zeměpisném středu kontinentu, v srdci Afriky. Navštívit tuto zemi bylo vlastně mým prvním úmyslem, protože se vymaňuje z velmi obtížného období násilných konfliktů a velkého utrpení obyvatelstva. Proto jsem právě tam, v Bangui, chtěl s týdenním předstihem otevřít první Svatou bránu Jubilea milosrdenství na znamení víry a naděje pro tamější lid a symbolicky také pro veškerou africkou populaci, která nejvíce potřebuje povznést a potěšit. Ježíšova výzva k učedníkům: „Přeplavme se na druhý břeh“ (Lk 8,22) byla mottem pro Středoafrickou republiku. „Přejít na druhý břeh“ znamená z občanského hlediska nechat za sebou válku, rozdělení, bídu a zvolit si pokoj, smíření a rozvoj. To však předpokládá „přechod“, ke kterému dojde ve svědomích, v postojích a úmyslech lidí. A na této úrovni je rozhodující přínos náboženských komunit. Proto jsem se setkal s evangelikální a muslimskou obcí, sdílel modlitbu a snahu o pokoj. Spolu s kněžími a zasvěcenými osobami, ale také s mladými lidmi jsme se společně radovali z toho, že vzkříšený Pán je na loďce s námi a řídí ji k druhému břehu. A nakonec při poslední mši na stadionu v Bangui, na svátek apoštola Ondřeje, jsme obnovili svůj závazek následovat Ježíše, naši naději a náš pokoj, Tvář božského Milosrdenství. Tato poslední mše byla úchvatná. Stadion byl plný mladých lidí! Více než polovina populace Středoafrické republiky je totiž tvořena mladými lidmi ve věku méně než 18 let. To je pro pokrok slibné!

Chtěl bych říci pár slov o misionářích, mužích a ženách, kteří opustili svoji vlast a všechno, jako mladí odešli na misie a vedli tam život naplněný prací, častokrát nocovali na zemi. V Bangui jsem potkal jednu řeholnici, Italku. Bylo patrné, že patří mezi dříve narozené: „Kolik je vám““ – zeptal jsem se. „Osmdesát jedna“. To není mnoho, o dva roky starší než já. Tato řeholnice je tam od svých 23 let, celý život! A stejně jako ona jsou tam i mnohé jiné. Byla tam s jednou domorodou holčičkou, která jí italsky říkala babi. A sestra mi řekla: „Já ale nejsem odtud, ale ze sousedního Konga. Přijela jsem v kánoi spolu s touto holčičkou.“ Takoví jsou misionáři: odvážní! - „A co děláte sestro?“ – zeptal jsem se. „Ošetřovatelku. Potom jsem trochu studovala a stala se porodní asistentkou a pomohla přivést na svět 3 280 dětí“ – řekla mi. Celý život sloužila životu, životu druhých. A stejně jako tato sestra, je tam i mnoho, mnoho dalších řeholnic, kněží a řeholníků, kteří stravují svůj život hlásáním Ježíše Krista. Je krásné vidět něco takového. Krásné!

Chtěl bych říci pár slov mladým. Tady je jich málo, protože mít děti se zdá být luxus. V Evropě je porodnost nula až jedno promile. Mladým chci říci: pomyslete na to, co udělat se svým životem. Být misionářem neznamená praktikovat proselytismus. Ona sestra mi říkala, že za nimi přicházejí i muslimky, protože vědí, že sestry jsou dobré ošetřovatelky, poskytují jim dobrou péči a nedávají jim katecheze, aby je obrátily! Vydávají svědectví, a kdo chce, toho potom katechizují. Svědectví je hrdinské, misijní působení církve. Zvěstování Ježíše Krista vlastním životem! Mladým proto říkám: pomýšlejte o tom, co se svým životem. Je čas přemýšlet a prosit Pána, aby ti dal pocítit Svoji vůli. Nevylučujte, prosím, předem možnost, že se stanete misionáři, abyste nesli lásku, lidskost a víru do jiných zemí. Žádný proselytismus. To dělají ti, kdo usilují o něco jiného. Víra se káže především svědectvím a potom slovem. Pozvolna.

Chvalme společně Pána za tuto pouť na africkou zemi a nechme se vést klíčovými motty: „Buďte pevní ve víře, nemějte strach“; „Budete mými svědky“; „Přejděme na druhý břeh“.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience