Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Mariologie podle konstituce II. vatikánského koncilu Lumen gentium byla tématem třetího a posledního adventního rozjímání papežského kazatele o. Raniera Cantalamessy pro Svatého otce a jeho spolupracovníky z římské kurie.

„Největší novinka koncilního pojednání o Matce Boží spočívá, jak známo, právě v tom, na jaké místo je zařazeno, totiž do konstituce o církvi.“

Podobně jako v patristické době se P. Maria zahrnuje do lůna církve jako její nejskvělejší člen, nikoli však mimo ni nebo nad ni. Oba tyto koncepty na sebe navzájem vrhají nové světlo. Rozjímání nad tím, co je Církev, pomáhá rozumět, kdo je Maria a naopak dovoluje vidět církev jako pokračování vtělení. Druhým zásadním momentem je téma Mariiny víry, rozvinuté posléze v encyklice Jana Pavla II. „Redemptoris Mater“.
Na těchto dvou základech rozvíjí papežský kazatel koncilní mariologii v ekumenické perspektivě:

„Chtěl bych vynést na světlo ekumenický význam této koncilní mariologie, totiž to, jak může přispívat – a již přispívá – ke sblížení katolíků a protestantů na této delikátní a kontroverzní půdě, kterou je mariánská zbožnost.“

O. Cantalamessa vychází z předpokladu, že je příhodnější vztahovat na Marii ta biblická tvrzení, která se vypovídají o lidech tvořících církev a „aplikovat je na ni v zesíleném smyslu (a fortiori)“ než jí připisovat v oslabené podobě božské atributy. Tento předpoklad vztahuje i na její roli v dějinách spásy, protože – jak říká „větší vzdálenost je mezi Marií a Církví na jedné straně a Kristem a Trojicí na straně druhé, než mezi Marií a zbytkem církve.“ Na základě paralely s biblickým označením Abraháma za „otce všech věřících“, pak vidí Mariino označení za „Matku všech věřících“ jako ekumenicky přijatelné.

„Povzbuzující je objevit, že samotní inciátoři reformy přiznávali Marii titul a vlastnosti Matky, také ve smyslu naší matky a matky spásy. V jednom vánočním kázání Luther řekl: „V tom spočívá útěcha a přetékající Boží dobrota, že člověk, nakolik věří, se smí těšit dobru tak vzácnému, že Maria je jeho pravá matka, Kristus jeho bratr, Bůh jeho otec... Pokud takto věříš, vskutku dlíš v lůně Panny Marie a jsi její drahy syn“ (Kirchenpostille, ed. Weimar10,1, s. 73). , Zwingli, v kázání z roku 1524 nazývá Marii „čistá panna Maria, matka naší spásy“ a říká, že o ní nikdy „nemyslel a tím méně učil či veřejně tvrdil cokoli bezbožného, zostuzujícího nebo zlého“ (H. Zwingli, Predigt von de reinen Gottgebärerin Maria, in Zwingli, Hauptschriften, der Prediger, I, Zurich 1940, s. 159.)

Co vedlo k aktuální situaci, v níž protestanští bratři nepřestávají mít problém s Marií a útočit na katolíky v této věci? – ptá se o. Cantalamessa. Na jedné straně jistě přemrštěné projevy mariánské zbožnosti na katolické straně a na protestantské straně přemrštěný racionalismu, redukující Marii na abstraktní ideu, odpovídá.

Papežský kazatel připomněl také komunitu „Sestry Mariiny“ působící v rámci luteránské církve. Její zakladatelka matka Basilea Schlinková připomíná ve své knize, že Luther ctil Marii do konce života, slavil její svátky a každý den zpíval Magnifikat a že právě přehnaný racionalismus zbavil evangelické církve mariánských svátků. Sama přiznává, cituje O. Cantalamessa:

„Musím vyznat, že i já patřím mezi ty, kdo po dlouhá léta svého života takto nečinili a vyhýbali se také tomu, co říká Písmo: „ode dneška mě budou blahoslavit všechny pokolení“ (Lk 1,48). Nepatřila jsem do těchto pokolení. (Mutter Basilea Schlink, Maria, der Weg der Mutter des Herrn, Darmstadt 1982 (4. ed.), ital. ed. Milano, Ancora 1983, s. 102-103)“.

To vše v nás živí naději, pokračoval papežský kazatel, že v nedaleké budoucnosti budou katolíci a protestanté Marií nikoli rozdělováni, nýbrž spojováni ve společné úctě, která bude mít jistě různé projevy, ale bude se sbíhat v uznání Marie jako Matky Boží a Matky věřících.

„Měl jsem to potěšení osobně zažít některá znamení této probíhající proměny. Vícekrát jsem měl příležitost mluvit o Marii před prostestantským publikem a zažil jsem mezi přítomnými nejen přijetí, ale – aspoň v jednom případě – skutečné dojetí, jako by znovu nalézali něco drahého a uzdravení paměti.“

Závěrečné mariánské úvahy o. Cantalamessy patřily P. Marii jako Matce a dceři Božího milosrdenství. Maria není jen branou, kterou k nám přišlo Boží milosrdenství, totiž Ježíš, a prostřednicí Božího milosrdenství. Ona sama byla totiž jako první zahrnuta Božím milosrdenstvím, protože milosrdenství je synonymem milosti. Když tedy vzýváme Marii jako „,milostiplnou“, znamená to zároveň „plnou milosrdenství“, jak sama říká v Magnifikat: „shlédl na svou nepatrnou služebnici“, „rozvzpomenul se na své milosrdenství“, „jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“. Boží milosrdenství se v ní však neuskutečnilo jako odpuštění hříchů, nýbrž jejím uchráněním od hříchu.

To bylo shrnutí třetího adventního kázání pro papeže a římskou kurii, které v kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu pronesl papežský kazatel o. Raniero Cantalamessa.

(job)