Salve, Mater misericordiae!
Tímto pozdravem se obracíme k Panně Marii v římské bazilice, která je jí zasvěcena, titulem Matky Boží. Je to začátek starobylého hymnu, který budeme zpívat na konci této eucharistie a jehož autor je neznámý. Hymnus se zachoval až do našich časů jako modlitba, která spontánně tryská ze srdcí věřících: „Svatá Matko milosrdenství, Matko Boží a Matko odpuštění, Matko naděje a Matko milosti, Matko plná svaté radosti.“ V těchto několika slovech je shrnuta víra celých pokolení, která s pohledem upřeným na ikonu Panny Marie prosí o přímluvu a útěchu.
Více než jakémukoli jinému dni přísluší právě dnešku, abychom vzývali Pannu Marii, a to zejména jako Matku milosrdenství. Svatá brána, kterou jsme otevřeli, je totiž vskutku Branou milosrdenství. Kdokoli překročí její práh, je povolán, aby se v naprosté důvěře a bez obav ponořil do Otcovy milosrdné lásky, a potom odešel z této baziliky s jistotou, že jej bude doprovázet Panna Maria. Ona je matkou milosrdenství, protože ve svém lůně zrodila samu Tvář božího milosrdenství, Ježíše, Emanuela, očekávaného všemi národy, knížete pokoje (Iz 9,5). Boží Syn, který se pro naši spásu stal tělem, nám daroval svou matku, která se společně s námi stává poutnicí, aby nás nikdy neopustila v naší životní pouti, především ve chvílích nejistoty a bolesti.
Maria je Matka odpouštějícího Boha, Boha, který dává odpuštění, a proto můžeme říci, že je Matkou odpuštění. Slovo „odpuštění“, které světská mentalita tak špatně chápe, naopak označuje skutečný a původní plod křesťanské víry. Pouze člověk, který opravdu miluje, je schopen dospět až k odpuštění a zapomenout na utrpěnou urážku. Maria u paty kříže pohlíží na svého Syna, který cele vydává Sám sebe, a tak dosvědčuje, co znamená milovat, jako miluje Bůh. Naslouchá slovům, která v onu chvíli Ježíš pronáší a která pravděpodobně povstala z jejího vlastního učení, které vštěpovala dítěti: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají“ (Lk 23,34). V tom okamžiku se Maria pro nás všechny stala Matkou odpuštění. Podle Ježíšova vzoru a skrze jeho milost byla ona sama schopna odpustit těm, kdo zabíjeli jejího nevinného Syna.
Maria se pro nás stává symbolem odpuštění, do kterého má církev zahrnout všechny, kdo o ně žádají. Matka odpuštění učí církev, že odpuštění vyslovené na Golgotě nezná hranice. Nemůže jej zastavit zákon se svými kličkami, ani moudrost tohoto světa se svým rozlišováním. Odpuštění církve má dosáhnout stejné šíře, jakou Ježíš projevil na kříži a Maria u jeho paty. Neexistují zde alternativy. Duch svatý právě kvůli tomu učinil z apoštolů platné nástroje milosrdenství, aby se to, co bylo získáno Ježíšovou smrtí, vztahovalo na všechny lidi každého místa a každé doby (srov. Jan 20,19-23).
Mariánský hymnus konečně pokračuje slovy: Matko naděje a Matko milosti, Matko plná svaté radosti. Naděje, milost a svatá radost jsou sestry. Jsou všechny darem Kristovým, či spíše jsou jeho dalšími jmény, která jsou takříkajíc vepsána do jeho těla. Když nám Maria dává Ježíše Krista, obdarovává nás odpuštěním, které obnovuje život, umožňuje mu opětovně naplňovat Boží vůli a zahrnuje jej pravou radostí. Tato milost otevírá srdce, aby hledělo do budoucnosti s radostí doufajícího. Je to učení, které rovněž vychází ze žalmu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. (…) Vrať mi radost ze své ochrany.“ (Žl, 51,12.14). Síla odpuštění je pravým protilékem na smutek, vyvolaný záští a pomstychtivostí. Odpuštění otevírá radosti a vyrovnanosti, protože duši osvobozuje od myšlenek na smrt, zatímco nenávist a msta štvou mysl, rvou srdce a odnímají mu odpočinek a pokoj. Zášť a pomstychtivost jsou ohavné.
Projděme tedy Svatou branou milosrdenství v jistotě, že je nám společnicí Panna Maria, svatá Boží Matka, která se za nás přimlouvá. Dovolme jí, aby nás doprovázela, abychom znovu vnímali krásu setkání s jejím Synem Ježíšem. Otevřme srdce dokořán radosti odpuštění a za vědomí, že naše důvěryplná naděje je opětována, abychom ze svého každodenního bytí učinili pokorný nástroj Boží lásky.
A se synovskou láskou provolávejme tatáž slova, která zazněla z úst efezského lidu v dějinném čase koncilu: „Svatá Matko Boží!“. Všichni zvolejme ze srdce a s láskou společně třikrát: „Svatá Matko Boží!“
Přeložila Jana Gruberová.
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
