Řím.
Dnešní slavnost Nanebevzetí P. Marie je tématem, které odedávna inspirovalo křesťanské umělce. Písmo Svaté o smrti a oslavení Matky Boží mlčí. Tradice a apokryfní spisy však vyprávějí mnoho podrobností. Apokryfy připisované Josefovi Arimatijskému a apoštolu Janovi vyprávějí o andělovi, který ohlásil Mariinu smrt, o jejím úsměvu ve chvíli odchodu, o přenesení těla ke Kristu. Další zdroje inspirace poskytují od 4. století patristické texty zejména sv. Efrém (+373), Timoteus Jeruzalémský (4. stol) a Epifanius (+403).
Na Východě je Zesnutí Bohorodičky mariánskou oslavou par excellence. Maria je znázorňována na lůžku, obklopená apoštoly a Kristus nese na ruce její duši zobrazenou jako malou holčičku. Tento typ zobrazení přechází i na Západ a najdeme jej v tympanonech francouzských katedrál například v Chartres nebo v pařížské Notre Dame. Už v 8. a 9. století se však na Západě rozvíjí také zobrazení P. Marie, kterou andělé s tělem přenášejí do nebe. Východní zesnutí se pak na Západě začíná prolínat s tématem Nanebevzetí, kde přibývá zobrazení prázdného hrobu obklopeného apoštoly a plného květů.
Obě scény Zesnutí a Nanebevzetí najdeme vedle sebe v dolním kostele sv. Františka v Assisi, kde Cimabue připojuje ve světelné mandorle Ježíše, který objímá svou Matku. Podobně se obě scény objevují na mozaikách v Římě u P. Marie Větší a u P. Marie v Zátibeří. Na renesančních obrazech vyniká téma prázdného hrobu, zatímco Maria už z nebeské slávy shlíží na zem jako přímluvkyně, jak to například Luca Signorelli zobrazil v Cortoně.
Na Tizianově obraze z benátského kostela dei Frari (foto) scéna ožívá o dramatický výjev zaskočených apoštolů. Zmatek, údiv a překvapení zračící z jejich tváří a gest dobře vyjadřují postoj člověka tváří v tvář chvíli, kdy Boží ruka zasahuje do běhu času, zatímco Matka Vykupitele se vznáší, obklopena anděly v nebeské slávě.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
