Vatikán.
Matka Tereza z Kalkaty byla „zrcadlem Boží lásky“ – řekl kardinál Pietro Parolin při mši svaté na poděkování za kanonizaci Matky Terezy, kterou dnes ráno sloužil na Náměstí sv. Petra za přítomnosti desetitisíců věřících a zejména sester misionářek lásky.
Přestože mnozí poutníci se nemohli zdržet až do dnešního dne, slavnostní atmosféře na náměstí to neubralo na síle. Dokresloval ji spontánní potlesk ze strany přítomných, když přicházely sestry z kongregace založené Matkou Terezou. Vatikánský státní sekretář mluvil v homilii o heroickém svědectví světců. Svatá Tereza z Kalkaty byla čistým zrcadlem Boží lásky... zrdcadlem a příkladem, který nás může inspirovat k životu dobrých Pánových učedníků, pobízet nás, abychom vyšli ze své vlažnosti a průměrnosti a nechali se zanítit ohněm Kristovy lásky – řekl kardinál Parolin. Připomněl pak počátky povolání Matky Terezy.
„Stalo se tak v září roku 1946, když se vracela z duchovních cvičení: „Otevřely se mi oči k utrpení a do hloubi jsem pochopila podstatu svého povolání. Cítila jsem, že mě Pán žádá, abych se vzdala poklidného života ve své řeholní kongregaci, abych vyšla do ulic sloužit chudým. Byl to rozkaz. Nebylo to doporučení, pobídka či návrh“ – vyprávěla později. – Celé její bytí bylo osloveno a otřeseno tímto setkáním, které jí – v jistém smyslu – probodlo srdce, po vzoru Ježíše, který pociťoval lítost na utrpením lidské bytosti neschopné se pozvednout.“
Matka Tereza byla skvělým příkladem milosrdenství, protože se nechávala osvěcovat Kristem, kterého uctívala, milovala a chválila v Eucharistii, pokračoval kardinál Parolin a znovu ocitoval její slova: “Naše životy musí být neustále živeny eucharistií, protože pokud nebudeme schopni vidět Krista skrytého v chlebu, nedokážeme ho objevit ani v ubohém zjevu poničených těl chudáků.“ Matka Tereza si však dobře uvědomovala, že nejhorší formou chudoby, která se nevyhýbá ani lépe situovaným, je vědomí nelásky, nechtěnosti a pohrdání. Proto za „nejubožejší z ubohých“ označovala nenarozené děti, jejichž existence je ohrožena – připomněl kardinál Parolin.
„Proto odvážně bránila rodící se život, s jasností slova a přímočarostí, která je nejvýraznějším znamením přítomnosti proroků a svatých, kteří nepoklekají před nikým, kromě Všemohoucího, jsou vnitřně svobodní, neboť jsou silní vnitřně, a neklanějí se módám či idolům své doby, ale odrážejí se ve svědomí osvíceném sluncem evangelia.
Objevujeme v ní šťastnou a neoddělitelnou souvztažnost mezi heroickou službou milosrdné lásky a jasností v hlásání pravdy, vidíme v ní neustálou činorodost, živenou z hloubi kontemplace, tajemství pokorně a neúnavně uskutečňovaného dobra, které je plodem lásky, jež »bolí«.“
Kardinál Parolin připomněl, že se stejnou přímostí mluvila i při přebírání Nobelovy ceny 11. prosince 1979. Řekla tehdy, že pravá lásky vždycky bolí a že Ježíše láska k nám rovněž bolela. A při děkování dárcům a sponzorům neváhala vyslovit: „Nechci, abyste mi dávali ze svého nadbytku, chci, abyste mi dávali tak, aby vás to zabolelo.“ – Jak dodal kardinál Parolin, v těchto slovech se ocitáme na hraně propasti, těžko prozkoumatelných výšek a hloubek, které byly rozměrem života této světice a které ji přibližovaly Kristovu utrpení, včetně zkušenosti temnoty, v níž se ozývá Kristovo volání z kříže: „proč jsi mě opustil“.
„Další slovo ze sedmi, která Ježíš vyslovil ve své agonii na kříži, má být podle jejího přání napsáno v angličtině v každém domě její její kongregace vedle kříže: „I thirst“ – „Žízním“. Žízeň po čisté a pramenité vodě, žízeň po duších, které je třeba těšit a vykupovat z jejich pošpiněnosti a činit je krásné a Bohu milé, žízeň po Bohu, po jeho životodárné a zářivé přitomnosti. „Žízním“: to je žízeň, jež spalovala Matku Terezu, její kříž i jásot, utrpení i sláva.“
- řekl kardinál Pietro Parolin v homilii při děkovné eucharistii na Svatopetrském náměstí.
(job)