Rádio Vaticana

Vatikán. V pátek pronesl P. Raniero Cantalamessa OFMCap ve vatikánské kapli Redemptoris Mater první z cyklu kázání adresovaných pravidelně během postní doby členům římské kurie. Papežský kazatel se letos, jak předeslal, pokusí ukázat, „jak Duch svatý uvádí do plné pravdy o Kristu.“

Včerejší meditaci věnoval druhému článku Nicejsko-Cařihradského Kréda a načrtnul, jak v teologii uzrávalo poznání Krista. Papežský kazatel odlišuje dva typy tohoto poznání. První a spíše objektivizující přičítá Pavlovi a druhé - subjektivizující – nachází u Jana. Až do reformace, podotkl o. Cantalamessa, převažoval ten první, objektivní a dogmatický přístup, zatímco spolu s reformací začal do popředí vystupovat takový způsob poznání, který zdůrazňuje to, „co Kristus přináší mně osobně“. Potom nastoupilo osvícenství, jehož jsme přímými dědici – pokračoval papežský kazatel:

„Na výsluní se vrací objektivní poznání Ježíše, vyznačující se určitým odstupem. Postrádá totiž ontologickou povahu, jež byla vlastní v antice, a má historický ráz. Jinými slovy nezajímá se o to, kým je Ježíš Kristus sám o sobě, tedy o Jeho preexistenci, dvě přirozenosti a jedinou osobu, nýbrž o to, kým skutečně byl v dějinách. Je to období hledání takzvaného »historického Ježíše«. V tomto přístupu k poznání Krista však Duch svatý již nevystupuje, jednoduše chybí.“>

Ducha svatého, pokračoval otec Cantalamessa, nahradil lidský duch. Takzvaný historický Ježíš je odtržen od dějin, které stvořil, a tedy i od církve. Tady jsou meze tohoto přístupu. Ve dvacátém století však dochází ke zrodu hnutí obnovy v Duchu svatém:

„Jaké poznání Krista se vyskytuje v této nové duchovní a teologické atmosféře? Nejvýznamnější nejsou nové perspektivy a metodologie nabízené soudobými filosofiemi, nýbrž prvotní biblický fakt, že Ježíš Kristus je Pán. Svrchovanost Krista je oním novým prostředím, do něhož se vstupuje »působením Ducha svatého«. Svatý Pavel mluví o »vyšším« či přímo »vznešeném« poznání Krista, které spočívá v Jeho poznání a hlásání jakožto »Pána«. Je to vyznání, které se pojí s vírou v Kristovo zmrtvýchvstání a přináší spásu: »Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil, budeš spasen« (Řím 10,9).“

Objektivní síla věty »Ježíš je Pán« osvětluje dějiny i velikonoční tajemství. Kristus zemřel pro naše hříchy, vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění a proto je Pán.

„Ze subjektivního hlediska – tedy pokud jde o to, co závisí na nás – spočívá síla onoho vyznání v přijetí určitého rozhodnutí. Kdo jej pronáší, rozhoduje o smyslu svého života. Jako by řekl: »Ty jsi můj Pán; já se ti podrobuji, svobodně tě uznávám za svého spasitele, hlavu, učitele a toho, kdo má nade mnou veškerá práva. Patřím spíše tobě než sobě, protože jsi mne vykoupil za vysokou cenu«. Tento aspekt rozhodnutí, který tkví ve vyznání »Ježíš je Pán«, je dnes obzvláště aktuální... Někteří se domnívají, že je možné, ba nutné zřeknout se teze o jedinečnosti Krista, aby byl usnadněn dialog mezi různými náboženstvími. Prohlásit, že »Ježíš je Pán« však znamená přiznat se k Jeho jedinečnosti.“

Znovu objevení Ježíše jakožto Spasitele je podle Otce Cantalamessy novost a milost, které Bůh uděluje církvi naší doby.

„Kde v tom všem spočívá kvalitativní skok, který působí v poznání Krista Duch svatý? V prohlášení Ježíše za Pána, které otevírá dveře k poznání vzkříšeného a živého Krista! Nikoli už nějaké osobnosti, nýbrž osoby; nikoli již celku tezí, dogmat (a souvisejících herezí), nikoli již předmětu bohoslužby a památky, byť té liturgické a eucharistické, nýbrž živé a v Duchu svatém stále přítomné osoby.“

Nejlepší praktické řešení takového přístupu spatřuje otec Cantalamessa v úvodních slovech apoštolské exhortace Evangelii gaudium (č.3), jejichž citací páteční postní meditaci zakončil:

„Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem, nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude každý den bez ustání hledat.“

(mig)