Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Přesně pět let po úmrtí (13.6.2012) Chiary Petrillové (dívčím jménem Corbellové) římská církev otevřela její beatifikační proces. Postulátorem byl jmenován karmelitán o. Romano Gambalunga. Při zádušní mši svaté v římské bazilice sv. Vavřince na hřbitově Verano to v polovině června (13.6.) oficiálně oznámil mons. Gianrico Ruzza, pomocný biskup pro oblast římského centra. Stejně jako za Chiařina života se také tentokrát při bohoslužbě shromáždilo velké množství věřících – mladých (protože Chiara byla mladá, zemřela v pouhých 28 letech), maminek s dětmi (protože Chiara byla matkou tří dětí) a rodin (protože Chiara se svým manželem Enricem tvořili rodinu, na které je dodnes viditelná Boží přítomnost navzdory mnoha křížům, jejichž břemeno ale - podle Chiařiných slov - skutečně netíží).

Kdo měl možnost poznat mladou italskou ženu osobně, dosvědčuje, že za podpory svého manžela Enrica neustále hledala Boží vůli a svěřovala Pánu vše, čemu nedokázala porozumět, aniž by pozbyla naděje a radosti. Komu se osobní setkání nepoštěstilo, může se s Chiarou Petrillovou seznámit prostřednictvím jejího osobního svědectví, které zanechala před svým odchodem (snadno dostupného na zvláštních webových stránkách v šesti jazycích), nebo díky výpovědím jejího manžela a přátel. Blízký manželský pár Cristiana Pacciniová a Simone Troisi zpracovali Chiařin příběh knižně pod titulem „Narodili jsme se a již nikdy nezemřeme“ (Porziuncola 2013). Kniha měla nečekaný úspěch a vyšla také ve Španělsku, Francii, Portugalsku a USA. V České republice ji publikovalo Karmelitánské nakladatelství pod názvem „Smrt nemá poslední slovo“ (2015).

Příběh dívky, narozené roku 1984 v Římě, oslovuje stovky čtenářů. Vyjevuje totiž krásu života, vydaného pro Boha a pro druhé, aniž by se přitom vytratil úsměv. Chiara nemyslela sama na sebe, nýbrž denně souhlasila s tím, co od ní Bůh zrovna požadoval. Nutno říci, že toho nebylo málo. Při prvním těhotenství, které se přihlásilo ihned po svatbě (2008), byla u plodu zjištěna těžká vývojová vada – anencefalie, tedy doslova nepřítomnost mozku. Oba manželé bez váhání doprovodili holčičku Marii k přirozenému porodu, křtu a půl hodiny poté opětovnému odchodu do domu nebeského Otce. Při druhém těhotenství se opakovalo totéž – malý David, kterému chyběly nohy, se znovu narodil v nebi krátce po pozemském narození. Třetí těhotenství, ke kterému by se mnozí manželé z oprávněných důvodů již neodhodlali, probíhalo zdárně až do pátého měsíce, kdy byl Chiaře diagnostikován karcinom jazyka. Manželé Petrillovi odmítli radikální léčbu, aby neohrozili nenarozený život. Teprve po porodu malého Francesca se jeho matka mohla podrobit chirurgickému zákroku, chemoterapii a radioterapii, avšak zemřela několik měsíců poté. Nikoli náhodou ji proto římský vikář kard. Agostino Vallini při pohřbu navzal novodobou Giannou Berettou Mollovou. Očití svědci potvrzují, že také tuto zkoušku mladí manželé podstoupili ve vyrovnané a mnohdy až nepochopitelné důvěře v Boží prozřetelnost. Posilovala je přitom denně opakovaná zásvětná modlitba k Matce Boží, uzavíraná slovy „Totus tuus“.

Celý příběh manželů Petrillových se vůbec vyznačuje silnou mariánskou úctou – poznali se při pouti do Medžugorje, kam se opakovaně vraceli, své třetí dítě zasvětili Panně Marii ve františkánské Porciunkule, a postupem doby se kolem nich utvořilo společenství rodin, které se každý čtvrtek večer scházejí k modlitbě růžence. Nejdůležitějším svědectvím je nicméně touha po svatosti obou manželů, dosažitelná v každém stavu. V zaplněných farních sálech o ní nyní vypráví Chiařin manžel Enrico, který v nedávném rozhovoru pro internetový portál Aleteia prohlásil: „Jsem rád, že teď Chiara patří stále více druhým, a trochu méně mně“. Přesto jak on, tak nejbližší přátelé a zpovědník mladého páru, o. Vito d´Amato, přijali zprávu o zahájení beatifikačního řízení s určitým váháním. Podle jejich soudu totiž veřejný proces odporuje Chiařině diskrétnosti. Jak ale uvedli pro webový deník In terris, ujistilo je evangelium, které zaznělo jak při pohřbu mladé italské matky, tak v den zádušní mše, připomínající páté výročí jejího úmrtí: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). V tomto duchu se tedy otevírá cesta k úctě oltáře Chiary Petrillové Corbellové, která jako sedmiletá dívenka prosila Ježíše a Marii, aby jí dopomohli ke svatosti. A o dvě desetiletí později si již vypsanějším rukopisem poznamenala: „To, co pro nás zamýšlí Bůh, je mnohem krásnější, než všechno, oč bychom ve své představivosti mohli žádat“.

(jag)