(
Žl 85, 9-11)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Jak víte, uskutečnil jsem v minulých dnech apoštolskou cestu do Kolumbie. Z celého srdce děkuji Pánu za tento obrovský dar a rád bych znovu vyjádřil své hluboké uznání panu prezidentovi republiky, který mne tak laskavě přijal, kolumbijským biskupům, jakož i dalším státním představitelům a všem, kteří spolupracovali při realizaci této návštěvy. Zvláštní poděkování patří kolumbijskému lidu, který mne hostil s velikou sympatií a velkou radostí; radostnému lidu, který mnoho vytrpěl, ale raduje se; lidu naděje! V mnoha městech mne zaujalo, když jsem pozoroval zástupy lidí s mnoha maminkami a tatínky, kteří hrdě zvedali a ukazovali svoje děti, jako by říkali »to je naše pýcha, naše naděje.« Lid, který toto dokáže, je lidem, který má budoucnost. Moc mne to potěšilo.
Zvláštním způsobem jsem během této cesty vnímal kontinuitu s dvěma papeži, kteří navštívili Kolumbii přede mnou: bl. Pavel VI. roku 1968 a sv. Jan Pavel II. roku 1986; kontinuitu mocně oživovanou Duchem, který řídí kroky Božího lidu na cestách dějin.
Motto cesty znělo Učiňme první krok a vztahovalo se k procesu smíření, který prožívá Kolumbie ve snaze vyjít z půl století trvajícího vnitřního konfliktu, který rozséval utrpení a nepřátelství a zasadil mnoho obtížně zacelitelných ran. S pomocí Boží však tato cesta byla nastoupena. Svojí návštěvou jsem chtěl požehnat snahu tohoto lidu, utvrdit jej ve víře a v naději, a přijmout jeho svědectví, jež je obohacením pro moji službu a pro celou církev.
Kolumbie, stejně jako většina latinskoamerických zemí, má velice silné křesťanské kořeny. Ty jsou důvodem, že bolest z válečné tragédie drásající tuto zemi je pronikavější, ale současně jsou zárukou pokoje, pevným základem pro její rekonstrukci i mízou její nepřemožitelné naděje. Je zřejmé, že Zlý chtěl rozdělit lid, aby zničil Boží dílo, ale je stejně tak zřejmé, že Kristova láska a Jeho nekonečné milosrdenství je silnější než hřích a smrt.
Tato cesta přinesla Kristovo požehnání, církevní požehnání touze po životě a pokoji prýštícímu ze srdce tohoto národa. Mohl jsem jej spatřit v očích tisíců a tisíců dětí, mládeže a mladých lidí, kteří naplnili náměstí v Bogotě a které jsem potkával všude; onu sílu života, kterou manifestuje také příroda svojí pestrostí a biodiverzitou, Kolumbie je co do biodiverzity v pořadí druhou zemí na světě. V Bogotě jsem se setkal se všemi biskupy země a také s výkonným výborem Latinskoamerické biskupské konference. Děkuji Bohu, že jsem je mohl obejmout a poskytnout jim pastorální povzbuzení v jejich poslání sloužit církvi, která je svátostí Krista, našeho pokoje a naší naděje.
Den, který byl zvláštním způsobem věnován tématu smíření a představoval vrcholný moment celé cesty, se konal ve Villavicencio. Dopoledne to byla velká eucharistická slavnost spojená s beatifikací mučedníků: biskupa Jésus Emilio Jaramillo Monsalveho a kněze Pedro María Ramírez Ramose; odpoledne specifická liturgie smíření, symbolicky orientovaná ke Kristu z Bocayá bez paží a nohou, zmrzačenému jako Jeho lid. Beatifikace dvou mučedníků plasticky připomněla, že základ pokoje spočívá také - a možná především - na krvi mnoha svědků lásky, pravdy a spravedlnosti, jakož i mučedníků ve vlastním smyslu slova zabitých pro víru jako oba zmínění. Slyšet jejich životopis bylo dojemné až k slzám, slzám bolesti i radosti zároveň. Před jejich ostatky a tvářemi zakusil věřící svatý Boží lid mocně svoji identitu, bolestně s myšlenkou na mnoho, přemnoho obětí i radostně v Božím milosrdenství, které trvá k těm, kdo se ho bojí (srov. Lk 1,50).
„Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a věrnost“ (Žl 85,11), jak jsme slyšeli na začátku. Tento verš Žalmu obsahuje proroctví toho, co se stalo minulý pátek v Kolumbii; proroctví a milost Boží byly dány tomuto raněnému lidu, aby mohl vstát a kráčet novým životem. Tato prorocká slova plná milosti jsme viděli ztělesněná v příbězích svědků, kteří jménem mnohých vyprávěli o tom, jak ze svých ran díky Kristově milosti vyšli ze sebe a otevřeli se setkání, odpuštění a smíření.
V Medellínu byl perspektivou křesťanský život učedníků: povolání a poslání. Když se křesťané nasadí beze zbytku, aby následovali Ježíše Krista, stanou se skutečně solí, světlem a kvasem světa, a jsou vidět hojné plody. Jedním z nich je Hogares, síť domů, kde děti a mládež ranění životem mohou najít novou rodinu, kde jsou milovány, přijaty, chráněny a provázeny. Dalšími plody, hojnými jako vinné hrozny, jsou povolání ke kněžskému a zasvěcenému životu, kterým jsem mohl požehnat a s radostí je povzbudit na nezapomenutelném setkání se zasvěcenými osobami a jejich blízkými příbuznými.
A nakonec v Cartageně, městu svatého Petra Klavera, apoštola otroků, byla ohniskem lidská osoba a její základní práva. Svatý Petr Klaver stejně jako v nedávné době svatá Maria Bernarda Bütler věnovali život těm nejchudším a marginalizovaným a ukázali tak cestu pravé revoluci, té evangelní, nikoli ideologické, skutečně osvobozující lidi i společnost z otroctví včerejška a bohužel i dneška. V tomto smyslu znamená motto návštěvy »Učiňme první krok« přiblížit se, sklonit se a dotknout těla zraněného a opuštěného bratra. A činit to s Kristem, Pánem, který se stal pro nás otrokem. Díky Němu existuje naděje, protože On je milosrdenství a pokoj.
Svěřuji znovu Kolumbii a její milovaný lid Naší Paní z Chinquinquirá, Matce, kterou jsem mohl uctít v bogotské katedrále. Kéž s Mariinou pomocí může každý Kolumbijec denně činit první krok vstříc bratru a sestře a tak společně s ostatními den po dni vytvářet pokoj v lásce, spravedlnosti a pravdě.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
