28. říjen 2002 je volné pondělí. Konec mé mise v Maroku se blíží. Jedeme se rozloučit s přáteli v Mideltu: s otcem Antoniem, se sestrami z Kasby Miriam... se sestrami Begoňou a Ludivinou nahoře, ve vesnici Tatiwinu.
Po dlouhé cestě přes zelený Střední Atlas přijíždíme odpoledne do Mideltu. Cestu ke kostelíčku už známe. Nejsme zde poprvé, naopak, jsme tu naposledy, čeká nás loučení.
Před kostelíčkem potkáváme invalidního muže. Oslík mu slouží jako invalidní vozík. Pololeží, polosedí, je zřejmé, že chodit nemůže. Ale vesele se na nás usmívá, tuší asi, že jedeme za Antoniem. Navzdory svému postižení vypadá šťastně. Zvoníme, jako obvykle, u zelených vrátek fary z hrubých prken a Antonio přichází. Vítá se s námi i s invalidním mužem na oslíku. S ním po berberském zvyku: líbá ho několikrát na tváře a na temeno hlavy.
?To je Bosko, můj anděl, pomáhá mi, putuje po horách a dostane se, přestože je po dětské obrně a na nohy se už nikdy nepostaví, se svým oslem kamkoli, je to můj pošťák, můj kurýr, moje spojka. Rozváží nadační peníze opuštěným berberským ženám. Víte, tady je rozvod pro muže snadný. O to těžší pro ženy. Starám se i o vdovy, všechny mají děti a jejich život je těžký. Ale není nad berberské ženy!?
Otec Antonio nás tentokrát ubytovává v biskupském pokoji, jak s úsměven komentuje. Zda v něm někdy nějaký biskup skutečně bydlel, nevíme, ale je zde úplný přepych: koupelna se sprchou a teplou vodou. Ubytovali jsme se, vycházíme. Otec sedí na lavičce na maličkém dvorečku s několika květinami a modlí se breviář. Klid a ticho, jen vrkání holubů, žhavé africké slunce a slabě pronikající zvuky z městečka.
V podvečer přicházejí setry z Kasby Miriam a mše svatá je tentokrát opravdu sobotní. Zítra, v neděli, bude otec Antonio pro nás a pro sestry v Tatiwinu proměňovat tělo a krev Páně v horách.
Je nedělní ráno, vyrážíme. Ruská lada se třese a skřípe, ve výmolech, přes balvany v korytech vyschlých potoků, ale nevzdává se. Otec Antonio řídí a stále přitom hovoří. Někdy gestikuluje tak mocně, že chvílemi pouští volant. To na okraji nebezpečných srázů vzbuzuje mrazení v zádech. Po 17 kilometrech krkolomné jízdy a stálého stoupání jsme na místě, ve vesničce Tatiwin, v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů.
Blíží se zima, která zde umí být stejně tvrdá, jako zimy u nás. Sestry Begoňa a Ludivina už se vrátily ze svého stanu, který obývají v létě, ještě daleko výše, těsně pod hřebeny pustých hor, aby byly blíž těm, o něž se starají. Přes nastávající zimu budou bydlet jako všichni ostatní berberští obyvatelé vesničky v hliněném domku.
Vcházíme. Sestry nás vítají, jsou osmahlé sluncem a oblečené jako Berberky, v pestrých šatech a s tmavými šátky uvázanými po berberském způsobu.
Pak sestra Begoňa dál hněte chléb, aby ho mohla po vykynutí odnést k sousedce upéci. Ve velké místnosti jsou jen železná kamínka, rohož a dvě cestovní bedny na léky a zásoby. Vedle je ošetřovna.
Po několika schůdcích sestupujeme do malé místnůstky, to je kaple. Nastává slavnostní a mimořádná chvíle, sestřičky jsou šťastné, že mají mši svatou a hosty, my prožíváme nesdělitelné: i zde, na úplném konci světa, přichází eucharistický Kristus mezi nás.
Sestry jsou tu od roku 1972, tehdy tu nikdo neměl krávu, dnes ji mají všichni. Byla tu dětská obrna, vymýtily ji.
Sestra Begoňa učí v mateřské školce. S mrkacími panenkami si sem chodí hrát i maminky. Největší zábavou dětí je točit kličkou ručního šicího stroje. Každé ráno se sestry s dětmi modlí.
?Nevyčítají vám, že jste křesťanky??
?Ne. Ukazujeme na jediného a téhož Boha. To, co by nás mohlo rozdělovat, není víra, ale náboženství?, vysvětluje sestra Begoňa.
?Založili jsme družstvo. Trvalo nám to dva roky, ale podařilo se. Bez jediného dirhamu úplatku. Muži pasou ovce a stříhají vlnu, ženy tkají přikrývky a koberce. Naučili jsme zdejší obyvatele pěstovat jabloně a zavlažovat jejich políčka. Budeme mít prvního maturanta. Jsme tu šťastné, protože oni jsou šťastní. To oni nás učí, jak žít podle Evangelia. Umějí to, co jsme u nás v Evropě už zapomněli. Podle evropských měřítek jsou chudí, ale jsou šťastnější. Mají jen to nezbytné, co potřebují k životu. Po ničem jiném netouží. Umějí se radovat. Jsou svobodní.?
Loučíme se se slzami v očích. Jsou to slzy smutku nebo radosti?
Asi obojí.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
