Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych chtěl konfrontovat křesťanskou naději se smrtí, tedy se skutečností, kterou naše moderní civilizace stále více vytěsňuje. Když potom smrt nadejde, ocitají se ti, kterých se dotkne, nebo my sami ve stavu nepřipravenosti, a postrádají „abecedu“ potřebnou ke smysluplné řeči o tomto stálém tajemství. S touto záhadnou skutečností však souvisejí první znaky lidské civilizace. Mohli bychom říci, že se člověk zrodil spolu s úctou k mrtvým.

Jiné civilizace, starší než ta naše, měly odvahu pohlédnout jí do tváře. Byla to událost, kterou staří podávali mladým pokolením jako něco nevyhnutelného, co zavazuje člověka, aby žil pro něco absolutního. Žalm 90 praví: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce“ (č.12). Sčítání vlastních dnů vede k moudrosti srdce. Slova, která nás opět přivádějí ke zdravému realismu a vyhánějí delirium všemohoucnosti. Co jsme my? „Pomíjiví“ jsou všichni lidé (srov. Žl 88,48), naše dny se krátí rychle. I kdybychom žili sto let, nakonec se nám bude zdát, že všechno byl jen vánek. Častokrát jsem slyšel staré lidi říkat, že život přešel jako vánek.

Takto smrt obnažuje náš život. Ukazuje nám, že naše projevy hrdosti, hněvu a nenávisti jsou marností, čirou marností. S politováním zjišťujeme, že jsme nemilovali dost a nehledali to, co bylo podstatné. A naopak, vidíme to opravdu dobré, co jsme zaseli: city, pro které jsme se obětovali a nyní nám podávají ruku.

Ježíš osvítil tajemství naší smrti. Svým jednáním nás opravňuje k zármutku, když odchází někdo nám drahý. U hrobu přítele Lazara byl „hluboce dojat“ a „zaplakal“ (Jan 11,33.35). V tomto postoji cítíme, jak velice blízký je nám Ježíš, náš bratr. Pláče kvůli svému příteli Lazarovi.
Ježíš potom prosí Otce, pramen života, a nařizuje Lazarovi, aby vyšel z hrobu. A tak se stalo. Z postoje, který zaujímá Ježíš v konfrontaci s lidskou smrtí, čerpá křesťanská naděje. A třebaže je smrt ve stvoření přítomna, je jakýmsi znetvořením, které mrzačí plán Boží lásky, a Spasitel z ní zachraňuje.

Jinde evangelia vyprávějí o otci, který má velmi nemocnou dceru a s vírou se obrátí na Ježíše, aby ji zachránil (srov. Mk 5,21-24.35-43). Není nic dojemnějšího než otec či matka nemocného dítěte. A Ježíš s tímto mužem, který se jmenoval Jairos, okamžitě odchází. Někdo z Jairova domu jim vychází vstříc a říká, že dívka je mrtvá a není tedy třeba Mistra dále obtěžovat. Ježíš však Jairovi říká: „Neboj se, jen věř!“ (Mk 5,36). Ježíš ví, že onen muž je pokoušen ke hněvivé a zoufalé reakci, a radí mu, aby opatroval maličký plamének, který hoří v jeho srdci: víru. Jen věř. „Neměj strach, jenom nadále opatruj onen plamen!“ Když potom vešli do domu, vzkřísí dívku ze smrti a živou ji vrátí jejím drahým.

Ježíš nás staví na tento „předěl“ víry. Martě, která oplakává smrt bratra Lazara, oponuje světlem dogmatu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ (Jan 11,25-26). Toto Ježíš opakuje každému z nás pokaždé, když smrt naruší tkanivo našich životů a citů. Veškerá naše existence se odehrává tady, mezi úbočím víry a propastí strachu. „Já nejsem smrt, já jsem vzkříšení a život, věříš tomu? Věříš tomu?“ Věříme tomu my, kteří jsme dnes tady na tomto náměstí?

Všichni jsme maličcí a bezbranní tváří v tvář tajemství smrti. Avšak jaká to milost, když v té chvíli chováme v srdci plamínek víry! Ježíš nás vezme za ruku, jako vzal Jairovu dceru a zopakuje znovu: „Talitha kum!“, „Říkám ti vstaň!“ (Mk 5,41). Řekne to nám, každému z nás: „Vstaň, povstaň!“.

Zvu vás nyní, abyste přivřeli oči a mysleli na chvíli svojí smrti, každý z nás ať myslí na vlastní smrt, představí si onu chvíli, která přijde, až nás Ježíš vezme za ruku a řekne nám: „Pojď se mnou, vstaň“, pak se naděje skončí a začne skutečnost života. Ježíš každého z nás uchopí svojí něhou, mírností a celým svým srdcem.

Toto je naše naděje tváří v tvář smrti. Pro toho, kdo věří, je branou, která se otevře zcela dokořán. Pro toho, kdo pochybuje, je zábleskem světla pronikajícího skulinou ne zcela zavřených dveří. Bude to však pro nás všechny milost, až nás toto světlo setkání s Ježíšem ozáří.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience