Pane prezidente,
Vážení státní a občanští představitelé,
Vaše eminence, drazí bratři v biskupské službě,
Vážení členové diplomatického sboru,
Dámy a pánové!
V úvodu svého pobytu v Bangladéši bych chtěl poděkovat panu prezidentovi za laskavé pozvání k návštěvě této země a za jeho milá slova na uvítanou. Přicházím sem ve stopách dvou svých předchůdců, papežů Pavla VI. a Jana Pavla II., abych se modlil se svými katolickými bratry a sestrami, projevil jim sympatie a povzbudil je. Bangladéš je mladý stát, a přece měl od svých počátků zvláštní místo v srdci papežů, kteří jeho lidu projevovali solidaritu, provázeli jej ochotně při překonávání počátečních nesnází a podporovali v náročném úkolu budování státu a rozvoji. Jsem vděčný za tuto příležitost oslovit toto shromáždění, kde se sešli muži a ženy, kteří nesou zvláštní odpovědnost za formování budoucnosti bangladéšské společnosti.
Během cesty sem mně bylo řečeno, že Bangladéš – Zlaté Bengálsko – je země, která je propojena rozsáhlou říční sítí a – velkými i malými - vodními kanály. Myslím, že tato přírodní krása je příznačná pro svéráznou identitu vašeho lidu. Bangladéš je země, která se snaží dosáhnout jazykové a kulturní jednoty v úctě k různým tradicím a komunitám, jež se jako četné potůčky stékají, a tak obohacují velký tok jejího politického a sociálního života.
V dnešním světě žádná jednotlivá komunita, národ či stát nemůže přežít a rozvíjet se izolovaně. Jako členové jedné lidské rodiny se potřebujeme navzájem a závisíme jeden na druhém. Otcové zakladatelé Bangladéše pochopili a snažili se tento princip vtělit do Ústavy. Představovali si moderní, pluralistickou a inkluzivní společnost, kde každý člověk a každá komunita může žít ve svobodě, pokoji a bezpečí v úctě k vrozené důstojnosti a rovnosti práv všech lidí. Budoucnost této mladé demokracie a zdraví jejího politického života se podstatně váže k věrnosti této zakladatelské vizi. Pouze upřímným dialogem a respektováním legitimních rozdílů může jediný lid smířit odlišnosti, překonat jednostranné perspektivy a uznat platnost různých hledisek. Vždyť pravý dialog hledí do budoucna, vytváří jednotu ve službě obecnému dobru a je pozorný k potřebám všech občanů, zejména chudých, znevýhodněných a těch, kdo nemají hlas.
V minulých měsících se velkorysost a solidarita, jež jsou charakteristickým znakem bangladéšské společnosti, velice zjevně projevily okamžitě poskytnutou humanitární pomocí uprchlíkům, kteří sem hromadně přicházeli, dostali prozatímní útulek a nezbytné životní zabezpečení. Bylo toho dosaženo za nemalé obětavosti. A dělo se tak před zraky celého světa. Nikdo z nás nemohl nepostřehnout závažnost situace, nezměrné ceny lidského utrpení a nejistých životních podmínek tolika našich bratří a sester, z nichž většina jsou ženy a děti, směstnané v uprchlických táborech. Je nezbytné, aby mezinárodní společenství přijalo rázná opatření vzhledem k této tak závažné krizi, a to nejenom snahou o řešení politických problémů vedoucích k tak masivnímu pohybu lidí, ale také nabídkou bezprostřední materiální pomoci Bangladéši v jeho snaze účinně odpovědět na tuto urgentní lidskou nouzi.
Třebaže je moje návštěva primárně určena katolické komunitě v Bangladéši, je mi ctí, že budu mít možnost setkat se zítra v Rammě s činiteli zodpovědnými za ekumenický a mezináboženský dialog. Společně se pomodlíme za mír a potvrdíme svoji snahu pracovat pro mír. Bangladéš je znám tradiční harmonií, která existuje mezi stoupenci různých náboženských vyznání. Tato atmosféra vzájemné úcty a sílící atmosféry mezináboženského dialogu umožňuje věřícím svobodně vyjádřovat jejich nejhlubší přesvědčení o smyslu a cíli života. Tak budou moci přispět k prosazení duchovních hodnot, které jsou bezpečným základem spravedlivé a mírumilovné společnosti. Ve světě, kde je často náboženství – skandálně – zneužíváno za účelem podněcování rozporů, je tento druh svědectví a jeho smiřující a sjednocující moci více než kdy jindy nezbytný. Projevilo se to obzvlášť výmluvně společně zaujatým odmítavým postojem po loňském brutálním teroristickém útoku tady v Dháce a jasným signálem, který byl vyslán náboženskými představiteli této země, pro něž nejsvětější jméno Boží nikdy nemůže být vzýváno za účelem ospravedlnění nenávisti a násilí proti lidským bytostem, našim bližním.
Katolíci v Bangladéši, ač nejsou příliš početní, se přesto snaží plnit konstruktivní roli v rozvoji země, zvláště svými školami, nemocnicemi a ambulancemi. Církev si váží svobody, z níž se těší celá země, totiž praktikovat vlastní víru a provozovat charitativní díla, kterými nabízí např. mládeži, jež představuje budoucnost společnosti, kvalitní výchovu a uplatňování zdravých etických a lidských hodnot. Ve školách se církev snaží prosazovat kulturu setkávání, která uschopňuje studenty chápat se vlastní odpovědnosti v životě společnosti. Velká většina studentů a mnozí učitelé v těchto školách totiž nejsou křesťané, ale hlásí se k jiným náboženským vyznáním. Jsem si jist, že podle litery i ducha bangladéšské Ústavy se bude katolická komunita nadále těšit ze svobody provozovat tato dobrá díla jako výraz svého nasazení za obecné dobro.
Pane prezidente, drazí přátelé, děkuji vám za vaši pozornost a ujišťuji vás svými modlitbami za to, abyste ve svojí šlechetné odpovědnosti byli vždycky inspirováni vznešenými ideály spravedlnosti a služby vašim spoluobčanům. Vyprošuji vám a celému bangladéšskému lidu božské požehnání harmonie a pokoje.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
