Dháka.
1. Na 100 tisíc lidí se zúčastnilo mše svaté na dháckém hipodromu, při které papež šestnácti jáhnům udělil svátost kněžství.
2. Odpolední program návštěvy pokračoval audiencí premiéra na nunciatuře a potom setkáním s bangladéšskými biskupy na dháckém arcibiskupství.
3. „Otevřenost srdce je žebřík vedoucí k Absolutnu“ - řekl papež na následném mezináboženském setkání.
ad 1. Druhý den apoštolské cesty papeže Františka do Bangladéše zahájila mše svatá v Suhrawardy Udyan Parku, jednom z historických míst hlavního města Dháky. Nese jméno posledního premiéra Bengálska z doby britské nadvlády, Huseyna Shaheed Suhrawardyho (1892-1963), který se po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 stál jedním z klíčových politiků východního Pákistánu. Kromě trojice mauzoleí s ostatky hlavních bengálských vůdců z doby národní emancipace, stojí při parku také Památník nezávislosti připomínající vznik Bahgladéše v roce 1971.
Před pódiem s papežským oltářem v místech bývalého hipodromu se shromáždilo 100 tisíc lidí, aby se zúčastnili mše svaté, při níž Svatý otec vysvětil 16 bohoslovců. František jako obvykle při udělování svěcení přečetl homilii uvedenou v Římském pontifikálu pro Obřad kněžského svěcení, která mluví o nezaměnitelném charakteru novozákonního kněžství. V závěru pak spatra oslovil přítomné. Poděkoval jim především za to, že se neváhali podstoupit dlouhou cestu travající dva i více dní:
„Nyní se chci obrátit k vám, drazí bratři a sestry, kteří jste přišli na tuto slavnost, na tuto velkou Boží slavnost svěcení těchto bratří kněží. Vím, že zmnozí z vás přišli z daleka a museli cestovat i více než dva dny... Děkuji za vaši velkorysost! Ukazuje se tak láska, kterou chováte k církvi, láska k Ježíši Kristu. Mnohokrát vám děkuji! Děkuji za vaši velkorysost, děkuji za vaši věrnost! Pokračujete dále v duchu blahoslavenství!“
Řekl Svatý otec a povzbudil bengálské katolíky, aby neustávali v modlitbách za kněze:
„Prosím vás, dnes vás naléhavě prosím, abyste se vždy modlili za své kněze, zejména za ty, kteří nyní obdrží svátost kněžského svěcení. Boží lid podporuje kněze modlitbou. Podporovat kněze je vaší povinností!“
Zdůraznil papež a doporučil bengálským katolíkům, aby se v tom nechali vést velkodušností svého srdce. Upozornil však, že prvním a hlavním způsobem podpory kněží je právě modlitba. „Modlete se za své kněze neúnavně. Já vím, že tak učiníte...“ – řekl František stotisícovému zástupu na dháckém hipodromu, dříve než přistoupil k samotnému obřadu kněžského svěcení.
Po obědě a krátkém odpočinku na Apoštolské nunciatuře přijal papež v salónku této budovy bangladéšskou premiérku Šek Hasínovou, která je dcerou Otce vlasti, Šejka Mujibura Rahmána. Díky svému pobytu v Německu unikla spolu se svou sestrou unikla tragickému vyvraždění celé rodiny, k němuž došlo 15. srpna roku 1975 ze strany povstaleckých ozbrojených oddílů. Funkci premiérky zastává od roku 1996 (mandát byl dvakrát obnoven v letech 2008 a 2014).
ad 2. Po zhruba dvacetiminutovém rozhovoru s předsedkyní rady ministrů se papež odebral na dhácké arcibiskupství, vzdálené od nunciatury asi 10 kilometrů. Poměrně rozsáhlý komplex církevních staveb a institucí, v němž nechybí seminář a dům pro staré kněze, vyrostl vedle katedrály Neposkvrněného početí v centrální čtvrti hlavního města Kakrail. Katedrála z roku 1956 patří mezi typické příkady moderní postkoloniální architektury, uvnitř doplněné mobiliářem čerpajícím inspiraci z evropské gotiky a renesance.
Kardinál Patrick D´Rozario přivítal Svatého otce na dvoře před katedrálou. Při vstupu František požehnal pamětní desky připomínající tři papežské návštěvy v Dháce: Pavel VI. navštívil Dháku ještě před vyhlášením nezávislosti na Pákistánu, v listopadu r. 1970, a sv. Jan Pavel II. zavítal do Dháky v listopadu roku 1986. Svatý otec rovněž požehnal dvě nové budovy určené starým lidem a kněžím. V katedrále papež pozdravil a požehnal asi sedmi stům věřících a dobrodinců místní církve. Po krátké tiché modlitbě před Nejsvětější svátostí vyšel František před katedrálu, aby se pomodlil u hrobu tří prvních biskupů na dháckém stolci.
„Svatý otče, my bangladéští biskupové se snažíme být pastýři všech lidí a vycházet za naše hranice a náš lid. Jsme v duchovním spojení s našimi předchůdci, kteří odešli na věčnost, zejména s prvním místním biskupem a pozdějším dháckým arcibiskupem, který je nyní Božím služebníkem, Theotoniem Amealem Gangulym CSC, jehož hrob jste dnes požehnal a který je příkladem svatosti pro naši církev.“
Přivítal papeže Františka kardinál D´Rozario v kruhu deseti bangladéšských biskupů, kteří se shromáždili na druhém patře domu pro staré kněze. Stručně shrnul pastorační plán této nevelké biskupské konference, v jejímž čele stojí. Jak řekl, považuje za své přednostní úkoly proces smíření a uzdravení nespravedlností, mezináboženský dialog, problémy inkulturace a evangelizace, ale také duchovní péči o rodiny a malá křesťanská společenství a v neposlední řadě práci na poli vzdělání a lékařské péče.
„Svatý otče, naše křesťanská komunita i národ jako celek zakusily tvoji lásku a přednostní zájem o chudé, které se projevily především jmenováním kardinála z této země, ustanovením Čitagongu druhou metropolitiní arcidiecézí, v tvé láskyplné solidaritě, v modlitbě s lidmi, kteří se stali obětí přírodních nebo lidských katastrof, stejně jako nyní v tvé milé návštěvě Bangladéše,“ řekl dhácký arcibiskup.
Papež František ve své odpovědi komentoval pastorační plán, který bangladéšští biskupové sledují už od roku 1985, ocenil jeho dlouhověkost, protože – jak dodal spatra – pastorační plány mívají krátkou životnost, a připomněl svoji zkušenost z Latinské Ameriky:
„Moje osobní zkušenost z Aparecidy, odkud byla zahájena kontinentální misie Jižní Ameriky, mne přesvědčila o plodnosti těchto plánů, zahrnujících do procesu trvalého rozeznávání a jednání veškerý Boží lid. Realita společenství byla jádrem tohoto pastoračního plánu a nadále inspiruje misijní horlivost, kterou se církev v Bangladéši vyznačuje.“
Papež se pochvalně zmínil také o duchu kolegiality mezi biskupy, který se přenáší také na jednotlivé komunity a do mnohotvárného apoštolátu místní církve. Zdůraznil, že jedině přítomnost mezi lidmi a zájem o jejich dobro může vytvářet katolický život v této zemi. František biskupy také požádal, aby prokazovali větší blízkost věřícím laikům.
„Je třeba podporovat jejich účinnou účast na životě jejich místních církví v neposlední řadě pomocí kanonických struktur, které zajistí, aby jejich hlas byl slyšen a jejich zkušenosti byly ceněny. Poznávejte a doceňujte charismata laiků, mužů i žen, a povzbuzujte je, aby svoje talenty dávali do služeb církve a společnosti jako celku. Myslím na početné katechisty této země, kde je jejich apoštolát podstatný pro růst víry a křesťanskou formaci nových generací. Jsou opravdovými misionáři a průvodci modlitby, zejména v těch nejodlehlejších místech. Buďte pozorní k jejich duchovním potřebám a jejich stálé formaci ve víře.“
Svatý otec si všímá významné sociální angažovanosti bangladéšské církve, zaměřené na podporu rodiny, a žen. Jak podotýká pohostinnost a vzájmená úcta v rodinách je jedním s typických rysů obyvatel Bangladéše. A evangelium Ježíše Krista je dále potvrzuje a povznáší, dodal Svatý otec.
„Katolické společenství v Bangladéši může být hrdé na historii své služby chudým, zvláště v těch nejodlehlejších zónách a v kmenových společenstvích. V této službě nadále pokračuje svým výchovně-vzdělávacím apoštolátem, nemocnicemi, klinikami a zdravotními středisky a rozmanitými charitativními díly. A přece zvláště ve světle nynější uprchlické krize vidíme, jak velice mnoho je třeba ještě učinit! Inspirací vašich asistenčních středisek musí být vždycky pastorační láska, která je ochotna rozpoznávat lidská zranění a osobně každému velkoryse odpovědět. Ve snaze o vytvoření „kultury milosrdenství“ (srov. Misericordia et Misera, 20) prokazují vaše místní církve svoji přednostní volbu chudých, posilují hlásání nekonečného Otcova milosrdenství a přispívají nemalou měrou k integrálnímu rozvoji svojí vlasti.“
V závěrečné pasáži své promluvy k bangladéšským biskupům zmínil papež význam mezináboženského dialogu, který – jak řekl - probouzí duchovní energii nezbytnou pro obnovu země v jednotě, spravedlnosti a pokoji. Vyzdvihl také význam otevřeného vystoupení proti násilí ze strany náboženských představitelů:
„Když se náboženští představitelé veřejně vysloví proti násilí, které je zastíráno religiozitou a snaží se nahradit kulturu konfliktu kulturou setkávání, čerpají z nejhlubších duchovních kořenů svých různých tradic. Prokazují rovněž nedocenitelnou službu budoucnosti svých zemí a našemu světu, když učí mladé lidi kráčet cestou spravedlnosti: »je třeba provázet generace a umožňovat jim dozrát, aby odpovídaly na paličskou logiku zla trpělivým růstem v dobru« (Promluva k účastníkům mezinárodní konference za mír, Káhira, 28. dubna 2017).“
Prosme společně o nové seslání Ducha svatého, aby nám udělil sílu k hlásaní novosti evagenlia s odvahou a nahlas, v každé době a na každém místě, i proti proudu – končil papež František svou promluvu k bangladéšským biskupům.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k biskupům je ZDE
ad 3. Již v první promluvě na bangladéšské půdě se papež František zmínil o tom, že je tato země známa „tradiční harmonií, která existuje mezi stoupenci různých náboženských vyznání“. V duchu vzájemné úcty se nesla rovněž ekumenická a mezináboženská modlitba, ke které se v pravé poledne (našeho času) v zahradě dháckého arcibiskupství sešli představitelé muslimské, hinduistické, buddhistické a křesťanské komunity spolu se zástupci občanské společnosti. Prostranství zaplnilo asi pět tisíc příslušníků jmenovaných vyznání, které přivítal hostitel, kard. Patrick D´Rozario:
„Žijeme v harmonii a míru v multináboženském, multietnickém a multikulturním kontextu. Jsme hrdi na to, že ve svých srdcích uchováváme toto svatosvaté dědictví, a hluboce nás zraňuje jeho ohrožení a uzurpace. Navzdory tomu spojujeme své hlasy a obracíme se v modlitbě za mír k jedinému Bohu. Jsme si vědomi svého bohatství mravních, náboženských a duchovních hodnot a přestože někdy zakoušíme nouzi materiálních zdrojů, naše »chudoba ducha« je rovněž tak autentická. Stává se bohatstvím, které nám umožňuje zvládat každou obtíž a bídu. Právě toto »bohatství naší chudoby« chceme hlásat celému světu, který postupně ztrácí své pravé ideály.“
Řekl bangladéšský kardinál, po kterém promluvili vrchní imám a muftí této země (Mawlana Farid Uddin Masud), patriarcha bangladéšských buddhistů (Sanghanayaka Suddhananda Mahathero), představitel Rámakrišnova řádu (Swami Dhruveshananda Adhyaksha), zástupce bangladéšské Charity, Theopil Nokrek, a emeritní profesor dhácké univerzity, Anisuzzaman.
„Je obzvláště útěšným znamení naší doby, že věřící a lidé dobré vůle vnímají stále více povolání spolupracovat na vytváření kultury setkávání, dialogu a spolupráce ve službě lidské rodině. To vyžaduje více než pouhou toleranci. Vybízí to k podání ruky druhému ve vzájemné důvěře a porozumění s cílem vytvářet celek, který obsahuje různost nikoli jako hrozbu, nýbrž jako potenciální zdroj obohacení a růstu. Vybízí nás to, abychom se cvičili v otevírání srdce a tak nahlíželi na druhé jako cestu, nikoli jako na překážku.“
Navázal římský biskup František na předchozí vystoupení a poukázal na několik podstatných charakteristik této „otevřenosti srdce“. Jak řekl, za prvé je branou, tedy nikoli abstraktní teorií, nýbrž žitou zkušeností.
„Vyžaduje dobrou vůli a přívětivost, ale nemá být zaměňována za lhostejnost či vyhýbavost ve vyjadřování našich nejhlubších přesvědčení. Plodná komunikace s druhým je sdílením našich odlišných náboženských a kulturních identit, avšak vždycky se skromností, poctivostí a úctou.“
Otevřenost srdce je dále podobná žebříku, který vede k Absolutnu, pokračoval papež František. Pokud máme na vědomí transcendentní dimenzi svého konání, uvědomujeme si nezbytnost očišťovat svá srdce, abychom mohli všechny věci vidět v jejich pravdivější perspektivě, vysvětlil. Díky této zřetelnější vizi chápeme a doceňujeme druhé i jejich hlediska.
„Otevřenost srdce je také cestou, která vede ke hledání dobroty, spravedlnosti a solidarity. Přivádí ke hledání dobra našich bližních. Ve svém listě římským křesťanům vybízel sv. Pavel: »Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, ale přemáhej zlo dobrem« (Řím 12,21). Toto je cit, který můžeme všichni napodobovat.“
Duch otevřenosti vede nejenom k mírové kultuře, ale také se staví na odpor proti politické korupci, destruktivním náboženským ideologiím a proti pokušením zavírat oči před potřebami chudých, uprchlíků, pronásledovaných menšin a těch nejslabších, zakončil papež František.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy na mezináboženském setkání je ZDE
Po jeho promluvě následovala ekumenická modlitba za mír, kterou pronesl anglikánský arcibiskup Dháky, Philip Sarkar.
Posledním bodem programu pátého dne apoštolské cesty bylo soukromé setkání s bangladéšskou jezuitskou komunitou na apoštolské nunciatuře hlavního města Dháky.
„Papež je v centru národní pozornosti. Některé části jeho návštěvy v přímém přenosu vysílá státní televize. Veškeré sdělovací prostředky se vůči papeži staví velmi kladně, což je cenný dar pro místní menšinové křesťanské společenství“, uvedl na okraj apoštolské cesty o. Nikhil Adrew Gomes, bangladéšský kněz zodpovědný za sociální komunikaci církve (Fides, 1.12.). Jak dodal, lokální média se o dění kolem papeže živě zajímají a mladí Bangladéšané sdílejí novinky na sociálních sítích. Obyvatelé této asijské země si totiž dobře vzpomínají na papežovo vystoupení po tragédii v dhácké textilce Rana Plaza, kdy vyjádřil solidaritu celému národu. Potvrzuje to účast tří set místních novinářů, kteří mediálně pokrývají papežův pobyt v Bangladéši.
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
(RaVat)