Evangelium poskytuje dostatek ukazatelů potřebných k tomu, jak rozeznat příchod antikrista od návratu Krista. Problém je však okolnost, že jedno i druhé téma přestává být v církvi reflektováno, vytrácí se vnímavost k tomuto dilematu a naopak roste i mezi křesťany přesvědčení o jakési třetí cestě. Advent byl redukován na pozemskou dimenzi očekávání vánočních svátků.
Dějiny člověka a světa však zřejmě mají nejen svůj začátek, ale i konec. Své dějiny člověk začal špatně, avšak s Ježíšem Kristem dostal možnost skončit dobře. Při pohledu na jejich průběh jsou zjevné dva aspekty: lidstvo se v jejich průběhu sjednocuje či globalizuje, jak se dnes mlhavě říká, zároveň se však také polarizuje a bylo by snad výstižnější říci, že zraje. Čím blíže jejich konci, tím méně je alternativ, až v posledku zůstane jen jediná, ta mezi antikristem a Ježíšem Kristem. Jednoho dne se možnost rozpoznat a zvolit mezi dobrem a zlem jakýmsi entropickým způsobem tajemně vyčerpá, což bude právě onen den Páně, o kterém mluví dnešní druhé liturgické čtení (2 Petr 3,8-14). První papež zde věřícím dopuručuje, aby „žili svatě a zbožně a tak urychlovali příchod tohoto Božího dne“ (ibid.).
Z hlediska křesťanské víry by bylo nezodpovědné odsunout takové úvahy stranou s tím, že jsou to proroctví zkázy, jak upozorňuje v knize svých pamětí před dvěma roky zesnulý kardinál Giacomo Biffi. »Zvěsti o pohromách a kalamitách – píše tento známý italský kardinál – se totiž v dějinách zjevení vyskytují pouze u pravých proroků jako byli Izaiáš (kap. 24), Jeremiáš (kap. 4) a Ezechiel (kap. 4-11). Ježíš sám by ostatně po přečtení např. 24. kapitoly Matoušova evangelia mohl být snadno zařazen mezi takzvané „proroky zkázy“. A naopak zvěsti pravých proroků o budoucí radosti se netýkají výhradně pozemské existence, ale zejména „věčného života“ a „nebeského království“. Naproti tomu zprávy o nadcházejícím výhradně pozemském klidu a pohodě jsou v Bibli vždycky šířeny proroky falešnými (viz. Ez 13)« (Memorie e digressioni di un italiano cardinale, str. 177-178).
Je zkrátka zapotřebí dobře sledovat kontext takových proroctví, jak na to upozorňuje zmíněný italský kardinál v souvislosti s papežem Janem XXIII., který ve své promluvě při zahájení Druhého vatikánského koncilu vyjádřil svůj nesouhlas s „proroky zkázy, kteří oznamují jen neštěstí, jako by už hrozil konec světa“. Tento výraz nezřídka používá také papež František ( např. Homilie 25. září 2016, Promluva z 22. května 2017 k sestrám Učednicím Božského mistra a Katecheze 4. října 2017), je citován v exhortaci Evangelii gaudium (č. 84) a vyskytuje se také u Benedikta XVI. (Homilie 2. února 2013, ), leč v trochu jiných kontextech.
»Věta Jana XXIII. – píše kardinál Biffi – je v rámci jeho momentálního duševního rozpoložení srozumitelná a netřeba ji absolutizovat. Bude však dobré naslouchat také těm, kteří mají sem tam i nějaký ten důvod varovat své bližní před možnými zkouškami a považují za vhodné naslouchat také pobídkám k bdělosti a opatrnosti. Zásadním kritériem proroků musí vždycky zůstat to, zda jsou praví nebo falešní.
Podobně je tomu s dalším často se vyskytujícím výrazem, který zavedl Jan XXIII., totiž že „je třeba více hledět na to, co nás spojuje, než na to, co nás rozděluje.“ Tato sentence, která je dnes často až do úmoru opakována - téměř jako nějaká regula aurea dialogu – je také výrazem jen určité nálady. Podává evidentní princip chování, který je třeba mít na paměti v záležitostech obyčejného soužití a drobné každodennosti. Stává se však absurdním a škodlivým ve svých důsledcích, je-li aplikován na velká témata bytí a zejména v náboženské problematice. Je namístě užívat tento aforismus v rámci dobrého sousedství či komunální správy. Avšak běda, řídíme-li se jím při dosvědčování evangelia v tomto světě, v našich ekumenických snahách a diskusích s nevěřícími. Na základě tohoto principu by se totiž první a nejslavnější obětí takovéhoto dialogu s nekřesťanskými náboženstvími mohl stát sám Kristus. Vždyť Pán Ježíš řekl sám o sobě - a je to jeden z výroků, který jsme nakloněni cenzurovat - že „přinesl na zemi rozdělení“ (Lk 12,51). V otázkách, na kterých záleží, proto nemůže platit jiné pravidlo než takové, ve kterém rozhoduje to, co je podstatné a pravdivé, nezávisle na tom, jestli nás to rozděluje či nikoli.«
Kardinál Biffi ve zmíněné knize publikoval rovněž slova, která pronesl na konkláve 15. dubna 2005, ze kterého vzešel papež Benedikt XVI.: »Chtěl bych říci budoucímu papeži, ať dává pozor na všechny problémy. Avšak nejprve a především ať pamatuje na zmatek, dezorientaci a bezradnost, jimiž je v těchto letech stižen Boží lid, a to zejména ti „maličcí“. Před několika dny jsem v televizi viděl jednu starší a zbožnou řeholnici, která na otázku žurnalisty týkající se zesnulého papeže [Jana Pavla II.] odpověděla: „Tento papež byl veliký především proto, že nás naučil, že všechna náboženství jsou si rovna.“ Nevím, zda by Jan Pavel II. byl opravdu potěšen takovouto pochvalou« – poznamenal ironicky kardinál Biffi ke svým spolubratrům v konkláve. Své tehdejší vystoupení končil povzdechem, který dodnes neztratil na své aktuálnosti: »Stále více Ježíšových slov bývá dnešním křesťanstvem cenzurováno, tedy přinejmenším tou jeho částí, která je nejvíce upovídaná« (ibid. str. 614-615).
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
