Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Vracíme se ke katechezím o eucharistické slavnosti a dnes, v rámci jejích úvodních obřadů, budeme uvažovat nad úkonem kajícnosti. Svou strohostí podporuje postoj, kterým se připravujeme na důstojné slavení nejsvětějších tajemství – tedy vyznáním hříchů před Bohem a bratry, vyznáním své hříšnosti. Kněz totiž vyzývá k tomuto vyznání celé modlící se shromáždění, protože všichni jsme hříšníci. Co může Pán darovat člověku, který již srdce zaplnil sám sebou a vlastním úspěchem? Nic, protože domýšlivý člověk není schopen přijmout odpuštění, jelikož se nasytil svou domnělou spravedlností. Pomysleme na podobenství o farizeovi a celníkovi, kde pouze druhý jmenovaný – celník – se domů vrátil ospravedlněn, tedy byly mu odpuštěny hříchy (srov. Lk 18,9-14). Člověk, který si je vědom své bídy a pokorně sklápí oči, vnímá, že na něm spočívá milosrdný Boží pohled. Ze zkušenosti víme, že pouze ten, kdo dokáže uznat pochybení a požádat o prominutí, získává pochopení a odpuštění druhých lidí.

Pokud v tichu nasloucháme hlasu svědomí, umožní nám to rozpoznat, že se naše myšlenky vzdalují božskému myšlení, že naše slova a skutky jsou často světské, tedy řízené rozhodnutími, která jsou v rozporu s evangeliem. Na začátku mše svaté proto společně vykonáváme úkon kajícnosti prostřednictvím všeobecného vyznání hříchů, které vyslovujeme v první osobě jednotného čísla. Každý vyznává Bohu a bratrům, že „často hřešil, myšlením, slovy i skutky, a nekonal, co má konat“. Ano, vyznává se také ze svých opomenutí, tedy z toho, že zanedbal konání dobra, které mohl uskutečnit. Často máme pocit, jak jsme zdatní, protože – jak říkáme – „jsme nikomu neublížili“. Ve skutečnosti ale nestačí, že druhým neprokazujeme zlo, nýbrž je třeba si zvolit konání dobra a využívat všech příležitostí k tomu, abychom dobře svědčili o tom, že jsme Kristovými učedníky. Je prospěšné zdůraznit, že ze svých hříchů se vyznáváme jak Bohu, tak bratrům – to nám pomůže k pochopení dimenze hříchu, který nás odlučuje od Boha a tím také od bratrů, a naopak. Hřích přerušuje vztah s Bohem a bratry, vztahy v rodině, společnosti a společenství…Hřích vždy přerušuje, odlučuje a rozděluje…

Slova pronášená ústy doprovází bití v prsa. Tímto gestem vyznáváme, že jsem zhřešili vlastní vinou, a nikoli vinou druhých. Často se totiž stává, že ze strachu či studu namíříme prst na druhé, abychom je obvinili. Přiznat, že jsme viníci, nás něco stojí, ale prospěje nám, když se upřímně vyznáme. Je ale třeba vyznat vlastní hříchy. Vzpomínám si na příhodu, kterou vyprávěl jeden starý misionář. Jednalo se o ženu, která se přišla vyzpovídat a začala vypočítávat všechna pochybení svého manžela, potom přešla k proviněním své tchýně a nakonec k pokleskům sousedů. Zpovědník jí v jednu chvíli řekl: „Paní, povězte mi, už jste skončila?“ „Ne, ano, řekla jsem…“ „Výborně, skončila jste s hříchy druhých, teď začněte se svými…“ Je třeba se vyznat z vlastních hříchů…

Po vyznání hříchů prosíme „Matku Boží, Pannu Marii, anděly a svaté, aby se za nás u Boha přimlouvali“. Také v tomto ohledu je cenné společenství svatých – tedy přímluva těchto „přátel, zastánců a pomocníků“ (Preface z 1. listopadu), která nás podporuje na pouti k plnému společenství s Bohem, až bude hřích konečně zničen.

Kromě „Vyznávám se“ je možné užít jiné formulace úkonu kajícnosti – například „Smiluj se nad námi, Pane/ Hřešili jsme proti tobě/ Ukaž nám, Pane, své milosrdenství/ A dej nám svou spásu“ (srov. Žl 123,3; 85,8; Jer 14,20). Zejména v neděli lze „obvyklý úkon kajícnosti nahradit svěcením vody a pokropením lidu na památku křtu“ (Všeobecné pokyny k Římskému misálu,51), které zahlazuje všechny hříchy. Stejně tak je možné zahrnout do úkonu kajícnosti zpěv Kyrie eléison (Pane, smiluj se) – tímto starobylým řeckým výrazem oslavujeme Pána - Kyrios a vyprošujeme si jeho milosrdenství (ibid., 52).

Písmo svaté nám předkládá zářné vzory „kajících“ postav, které poté, co zhřešily, vstupují samy do sebe, nacházejí odvahu ke stržení masky a otevírají se milosti, obnovující srdce. Pomysleme na krále Davida a jemu připisovaná slova Žalmu: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost“ (51,3). Pomysleme na marnotratného syna, který se vrací k otci, anebo na celníkovo zvolání: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18,13). Pomysleme také na sv. Petra, Zachea, samařskou ženu. Poměřovat se s křehkostí hlíny, z které jsme ztvárněni, je posilující zkušenost – učí nás počítat s vlastní slabostí a zároveň otevírá srdce, aby vzývalo Boží milosrdenství, které proměňuje a obrací. A právě toto činíme v úkonu kajícnosti na začátku mše svaté.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Generální audience