Měl jsem přednášku o modlitbě. Po ni za mnou přišla italská učitelka s pochvalou, která zněla více méně takto: Přiznala se, že má stále k modlitbám odpor. Udala psychologický důvod. Když měla přistoupit k prvnímu přijímání ve věku osmi let, musela se účastnit přípravy, kterou vedla stará nevrlá sestra. Tam se učily děti zpaměti modlitby, kterým nevalně rozuměly a sestra je stále okřikovala, když se pomýlily některá slova. Nynější učitelka si tenkrát stěžovala matce doma, že už na tu přípravu nebude chodit, ale odpověď byla vždycky stejná: ?Musíš!?. Pochopitelně se v takové situaci nenaučila modlit, ale naopak mít k modlitbám odpor. Po tomto osobním vyznání učitelka pochválila mne, že jsem mluvil o modlitbě srozumitelně a ukázal, že je to důležitý životní úkon. Samozřejmě jsem za tu pochvalu poděkoval. Ale nechtěl jsem k tomu přidat pochybnost svou: Stačí k tomu, aby se člověk doopravdy modlil jenom pouhé přesvědčení, že je to rozumné?
Setkáváme se tu s dvojím postojem ke konání dobra. Na jedné straně je tuhý moralismus, který zná jenom jeden argument: To se musí! A když to někdo nedělá, stihnou ho tresty nejenom po smrti, ale už zde na zemi, protože tu jsou na místě Božím rodiče, vychovatelé, státní pravomoc, aby se trestalo zlo a odměňovalo dobro. Jeden z přísných zastánců tohoto postoje mně často opakoval svou zásadu: Na světě jsou vždycky dva hříchy pospolu, jeden od toho, kdo zlo dělá, a druhý od toho, kdo je trpí. Nebudeme teď diskutovat o tom, jaké úspěchy mají tito zastánci přísných mravů. Příklad učitelky, která se nenaučila modlit, není povzbudivý.
Říká se, že středověká společnost byla tohoto moralistického rázu. Jako reakce proti tomuto násilnému pořádku se objevil směr, kterému říkáme osvícenství. Jeho princip se dá vyjádřit krátce: Vnějším nátlakem se dobro neuskuteční. Je potřeba osvítit mysl, aby člověk viděl, že je dobro skutečně dobré, aby se o tom přesvědčil. Pak bude dělat dobro vědomě a svobodně. Myslím, že byla toho druhu i moje přednáška o modlitbě, kterou učitelka pochválila. Ale neptal jsem se ji, bude-li se ode dneška opravdu modlit. Stačí k dobrému jednání pouhé přesvědčení, že je to rozumné? Už starý římský básník Ovidius se přiznal: ?Vidím, co je dobré a schvaluji to, bohužel dělám zlé.?
Naše školní výchovy jsou ovšem převážně vedeny tímto osvícenským duchem. Je jejich úspěch neomylný? Po první světové válce se konal v Mnichově velký kongres pedagogů. Jeho hlavním námětem byl tento problém. Mládež se v našich školách naučí mnoho úžasných věcí. Nikdy nebylo všeobecné vzdělání tak široké. Dnešní středoškolák má víc pozitivních znalostí než dřívější univerzitní profesor. Má to ovšem velkou nevýhodu. Student neví, co s těmi znalostmi dělat, nemají pro něho hodnotu. Brzo je zapomene. Nemíní v nich pokračovat. Mladík, který se učil osm let latinu, už nikdy nečte Cicerona a po maturitní zkoušce z vlastivědy už nikdy neotevře historickou studii o minulosti svého národa. A jak je tomu s výchovou náboženskou? Tam jsou zkušenosti ještě smutnější.
Pedagogové si tedy položili základní otázku: Jak dosáhnout toho, aby se z pouhého vědění stala ?hodnota?, aby se stalo něčím, co má pro mne cenu? Na tehdejším kongresu se propagovala tzv. aktivní výchova, pracovní škola. Není správné, říkali, aby školák pravdu slyšel nebo četl. Je daleko lepší, když ji sám objeví. Neučme studenta, kdo byl Kant a co napsal! Zaveďme ho do knihovny a řekněme mu: ?Hledej, kde se to dozvíš!? Tak se seznámí s naučnými slovníky. V chemii mu dejme do ruky zkumavku, ať sám pozná, které prvky se slučují a které ne.
Sledoval vývoj toho kongresu i známý jezuita P. Sierp, který se zabýval otázkou exercicií, duchovních cvičení ignaciánských. Prohlásil, že tu jde o stejný problém. V katechetické výchově se učí náboženské pravdy. Když se dobře a zajímavě vyloží, posluchači je znají. Ale z toho ještě neplyne, že jsou pro ně hodnotou, že si jich cení, že jsou ochotni velkých obětí. V exerciciích se musí proto postupovat jinak. Nemají to být pouhé přednášky, ale osobní meditace, rozjímání. Proto se v knížce Ignácově hned na počátku upozorňuje, že ten, kdo duchovní cvičení vede, má mluvit jenom stručné. Ti pak, kdo v rozjímání sami najdou, co z jednotlivých pravd plyne pro ně samé, mají z toho rozjímání daleko větší užitek než z jakýchkoli dlouhých výkladů.
Jde tu o dobrý psychologický postřeh. Ale je samozřejmě, že není úplný. Dá se doplnit i jinou zkušeností. Zase nám mohou být na pomoc psychologové, kteří se zabývají otázkou hodnot i dnes. I oni rozlišují abstraktní poznání neosobní a vědomí hodnoty. Poučením od jiného se dozvíme, že něco je pravdivé. Těší nás to víc, když to sami objevíme. Ale hodnotou se to stane teprve ve styku s jinými. Ilustrujme to banálním příkladem. Děvče se naučilo y botanice, jaké jsou květiny. To je první stupeň. Chodí pak na procházku do botanické zahrady a tam samo objeví, že jsou jisté květy opravdu pěkné. To je tedy druhý, vyšší stupeň. Ale může se k ní připojit i třetí: zamilovaný chlapec ji daroval kytičku květin. Teprve teď mají ty květy opravdovou hodnotu. Dokonce si je vylisuje a vloží do památníku, protože se k nim vážou nezapomenutelné city.
Aplikujme to analogicky na zkušenosti duchovní. V katechismu jsme se naučili, že je Bůh náš Otec na nebesích. To je první stupeň. Druhý se dostaví v duchovních cvičeních při rozjímání, ve kterém pochopíme, že by byl bez té pravdy svět neživým strojem, kde by nebylo ani lásky ani svobody. Ale přijde nakonec i třetí stupeň v modlitbě. Uděláme zkušenost, že nás Bůh opravdu slyší, když se modlíme Otčenáš, že nás často vyslyší, když se k němu obracíme a s ním mluvíme. Pravda o Božím otcovství se stala předmětem dialogu, vztahu mezi osobami a proto je opravdovou hodnotou.
Tím docházíme k závěru, který čteme už u Otců církve, že je totiž opravdovým studiem teologie jenom modlitba. Ti, kdo touto duchovní školou prošli, touží po tom, aby se mohli bez přestání modlit. Znamená to, že musejí odejít do pouště nebo se uzavřít do klášterní klauzury? Ta je jenom pro některé. Kdo se naučil opravdu hovořit s Bobem jako s Otcem, mluví s ním i při tom, co dělá a co vidí okolo sebe. Když objeví, že jsou to všechno dary Otce, kytičky květů od milého, začíná pro ně mít hodnotu i svět a všechno, co o něm víme z vlastní zkušenosti i ze studia. Pochopili to, co píše sv. Pavel: ?Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému? (Řím 8,28).
odeslat článek
vytisknout článek
