Drazí bratři a sestry!
V srdci mi tady spolu s vámi zní zpěv sv. Františka: „Tobě buď chvála, Pane.“ Chvála Tobě za příležitost, kterou jsi nám dal k tomuto setkání. Děkuji mons. Davidovi Martinézovi del Aguirre Guinea, panu Hectorovi, paní Yésice a paní Marii Luzmile za slova na uvítanou a za vaše svědectví. Ve vás chci všem obyvatelům Amazonie poděkovat a všechny pozdravit.
Vidím, že jste přišli z různých původních národů Amazonie: Harakmbatové, Eseechové, Mačigengové, Yineové, Šipivové, Asháninkové, Yanesha´chové, Kakintesové, Nahuové, Jaminávové, Juni Kuionové, Madijáové, Manchinerisové, Kokamové, Kandozové, Quichuasové, Witótové, Šavantové, Ačuárové, Borové, Awajúnové, Wampisové – kromě jiných. Vidím také, že nás provázejí také národy, které pocházejí z And, sestoupily do pralesa a staly se Amazoňany. Velmi jsem si přál toto setkání. Děkuji vám, že jste přišli, protože mi umožňujete vidět zblízka ve vašich tvářích odlesk této země. Plurální a nekonečně rozmanitou tvář mimořádného biologického, kulturního a duchovního bohatství. My kdo nebydlíme v těchto krajích, potřebujeme vaši moudrost a vaše poznatky, abychom mohli proniknout, ale nezničit, odkaz, který tento region obsahuje. Opět zaznívají Pánova slova k Mojžíšovi: „Zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Ex 3,5).
Dovolte mi zopakovat ještě jednou: Tobě buď chvála, Pane, za toto podivuhodné dílo amazonských národů a veškerou biodiverzitu, které se těší tyto kraje!
Tento chvalozpěv vázne, když slyšíme a vidíme hluboké rány, jež byly zasazeny Amazonii a jejím národům. Chtěl jsem přijet, navštívit vás a naslouchat vám, abych spolu s vámi stanul v srdci církve, sdílel výzvy, kterým čelíte, a spolu s vámi potvrdil upřímné rozhodnutí na obranu života, na obranu země a na obranu kultur.
Původní obyvatelé Amazonie pravděpodobně nikdy nebyli na svých územích tak ohroženi, jako nyní. Amazonie je zemí diskutovanou na různých frontách: na jedné straně nový těžební průmysl a silný tlak velkých ekonomických zájmů, které baží po ropě, plynu, dřevu, zlatu, zemědělskoprůmyslových monokulturách. Na druhé straně je vaše území ohrožováno také zvráceností takové politiky, která prosazuje „zachování“ přírody bez zřetele na lidskou bytost a konkrétně na vás, drazí amazonští bratři, kteří tady žijete. Jsme obeznámeni s hnutími, která si ve jménu zachování pralesa přivlastňují obrovské lesní plochy, vyjednávají o nich a vytvářejí tísnivé situace pro původní obyvatele, pro něž se stávají nedostupnými jejich území i přírodní zdroje. Těmito problémy jsou vaše národy škrceny, což vede vzhledem k nedostatku místních alternativ k migraci celých generací. Musíme zlomit toto dějinné paradigma, které považuje Amazonii bez ohledu na její obyvatele za nevyčerpatelnou zásobárnu různých států.
Považuji za nezbytné usilovat o zavedení institucionálních prostorů úcty a dialogu s původními národy osvojením si a emancipací kultury, jazyka, tradic, práv a spiritualit, jež jsou jim vlastní. Interkulturního dialogu, jehož jste „hlavními mluvčími, zejména, když se chystají velké projekty týkající se vašeho prostoru“ (Laudato si´, 146). Uznání a dialog bude ta nejlepší cesta, jak proměnit staré vztahy poznamenané exkluzí a diskriminací.
Na druhé straně je správné uznat, že existují nadějné iniciativy, které vyrůstají od vás a z vašich organizací a snaží se postupovat takovým způsobem, aby titíž původní obyvatelé a komunity mohli o pralesy pečovat a aby byl výtěžek z jejich záchovy ku prospěchu vašim rodinám, zlepšil vaši životní úroveň, zdravotnictví a školství vašich komunit. Toto „dobré jednání“ je v souladu s praktikami „dobrého života“, jak je objevujeme v moudrosti vašich národů. Dovolte mi říci, že ačkoli vás někdo považuje za překážku či „zábranu“, ve skutečnosti svým životem křičíte do svědomí takovému životnímu stylu, který není s to změřit svoje náklady. Jste živou pamětí poslání, které Bůh svěřil nám všem, totiž pečovat o společný dům.
Obrana země nemá jiný účel než obranu života. Víme o utrpeních, která doléhají na některé z vás únikem uhlovodíků, jež vážně ohrožují život vašich rodin a kontaminují vaše přirozené životní prostředí.
Paralelně s tím existuje jiné pustošení života, vyvolané znečištěním, které působí ilegální těžba. Mám na mysli obchod s lidmi, zotročenou pracovní sílu a pohlavní zneužívání. Násilí proti nezletilým a proti ženám je křikem volajícím do nebe: „Vždycky mi působila bolest situace těch, kteří jsou předmětem různých forem obchodu s lidmi. Chtěl bych, aby bylo slyšet volání Boha, který se nás všech ptá: »Kde je tvůj bratr?« (srov. Gn, 4,9). Kde je tvůj bratr otrok? [...] Netvařme se jakoby nic. Existuje spolupachatelství v mnoha podobách. Otázka se týká všech!“ (Evangelii gaudium, 211).
Jak nepřipomenout sv. Turibia, který konstatoval s velkou bolestí na III. koncilu v Limě, že „nejenom v minulosti byli tito chudí podrobeni mnoha příkořím a přemíře násilí, ale dodnes se mnohdy děje totéž“ (Sess. III, c.3). Naneštěstí jsou tato slova po pěti stoletích stále aktuální. Prorocká slova oněch mužů víry, jak připomněli Héctor a Yésica, jsou křikem tohoto lidu, který je mnohdy umlčován nebo je mu odebíráno slovo. Toto proroctví musí být nadále přítomno v naší církvi, která nikdy nepřestane mluvit za skartované a strádající.
Z této starosti vyvěrá prvotní rozhodnutí pro život těch nejbezbranějších. Myslím na etnika nazvaná „Domorodé národy v dobrovolném osamocení“ ( PIAV). Víme, že jsou těmi nejzranitelnějšími mezi zranitelnými. Dědictví minulých dob je donutilo izolovat se dokonce od vlastních kmenů, vydali se do ústraní těch nejnepřístupnějších míst pralesa, aby mohli žít ve svobodě. Braňte dále tyto nejzranitelnější bratry. Jejich přítomnost nám připomíná, že nemůžeme rozdělovat obecná dobra v rytmu konzumního bažení. Je nezbytné, aby existovaly meze, které nám pomohou bránit se před každým pokusem masové devastace životního prostředí, které nás konstituuje.
Uznání těchto národů, které nikdy nelze považovat za menšinu, nýbrž za autentické mluvčí, jakož i uznání všech ostatní původních obyvatel, nám připomíná, že nejsme absolutními pány stvoření. Je nezbytné přijmout podstatný přínos, který nabízejí celé společnosti, nedělat z jejich kultur idealizovanou přirozenost, ani nějaký druh muzeálního životního stylu dávných dob. Jejich vize kosmu, jejich moudrost mohou mnohému naučit nás, kteří nejsme součástí jejich kultury. Všechny snahy, které vyvíjíme ke zlepšení života amazonských národů, budou vždycky skrovné. Zneklidňující jsou zprávy o šíření některých nemocí. Mlčení působí strach, protože zabíjí. Mlčením se nepřičiňujeme o účinnou prevenci, zejména mezi dospívajícími a mladými, ani neléčíme nemocné, nýbrž je odsuzujeme k té nejkrutější exkluzi. Žádejme státy, aby zavedly interkulturní zdravotnictví, které bude brát zřetel na realitu a vidění kosmu těchto národů, připravujme odborníky z řad jejich etnika, kteří budou čelit nemocem podle vlastních koncepcí kosmu. A jak jsem prohlásil v Laudato si´, znovu je nezbytné mluvit o nátlaku, který některé mezinárodní organizace činí na určité země, aby podporovaly sterilizaci. Zarputile se pouštějí zejména do domorodé populace. Víme, že v ní stále prosazují sterilizaci žen, nezřídka aniž by jim to bylo sděleno.
Kultura našich národů je znamením života. Amazonie, kromě toho, že je rezervoárem biodiverzity, je také kulturní zálohou, kterou je třeba chránit před novým kolonialismem. Rodina je a vždycky byla společenskou institucí, která se nejvíce přičiňuje o záchovu našich kultur. V minulých krizích a tváří v tvář různým imperialismům byla rodina původních národů tou nejlepší obranou života. Žádá se od nás, abychom dávali pozor a neuvízli v ideologických kolonialismech, které předstírají pokrok, postupně se vkrádají, maří kulturní identitu a stanovují unifomní, jediné a slabé myšlení. Poslouchejte starce. Jejich moudrost je staví do kontaktu s transcendentem a umožňuje jim objevovat podstatu života. Nezapomeňme, že „zánik nějaké kultury může být stejně vážný či ještě závažnější než vyhynutí rostlinného či živočišného druhu“ (Laudato si´, 145). A jediný způsob, jak tyto kultury uchovat před zánikem, je udržovat jejich dynamismus a stálý pohyb. Je důležité, co říkali Yésica a Héctor: „Chceme, aby naše děti studovaly, ale nechceme, aby škola smazala naše tradice, naše jazyky, nechceme zapomenout svoji moudrost zděděnou po předcích!“
Výchova nám pomáhá stavět mosty a rodit kulturu setkání. Školství a výchova původních národů musí být prioritou a závazkem státu, zcelujícím a inkulturovaným závazkem, který přijímá, respektuje a integruje jako dobro veškerého lidu jejich moudrost zděděnou po předcích, jak podotkla Maria Luzmila.
Žádám svoje bratry biskupy, aby také v nejizolovanějších místech pralesa nadále prosazovali prostory bilingvní a interkulturní výchovy ve školách, výchovných ústavech a univerzitách (Dokument z Aparecidy, 530). Oceňuji iniciativy, které vyvíjí peruánská církev v Amazonii na povznesení původních národů: školy, studentské koleje, studijní a podpůrná centra jako Centro Culturale José Pío Aza, CAAAP a CETA, nové a důležité interkulturní univerzity jako NOPOKI, určené výslovně pro formaci mladých lidí z různých etnik naší Amazonie.
Těší mne také, že se mládež z původních národů snaží o vypracování nové antropologie ze svého hlediska a studuje dějiny svých národů z vlastní perspektivy. Kromě toho si vážím těch, kdo prostřednictvím malby, literatury, řemesel a hudby seznamují svět se svým pojetím kosmu a kulturním bohatstvím. Mnozí o vás psali a mluvili. Je dobře, že nyní definujete sami sebe a ukazujete nám svoji identitu. Máme zapotřebí vám naslouchat.
Kolik misionářů a misionářek působí mezi vašimi národy a bránilo vaše kultury! Inspirovali se přitom evangeliem. Také Kristus se vtělil do židovské kultury, na jejímž základě se nám daroval jako novost pro všechny národy, aby se každý v Něm cítil sebepotvrzen na základě vlastní identity. Nepodléhejte stávajícím pokusům o vykořenění katolické víry ze svých národů (Dokument z Aparecidy, 530). Každá kultura a každé pojetí kosmu přijímající evangelium obohacuje církev pochopením nového rysu Kristovy tváře. Církev se neodtahuje od vašich problémů a vašeho života, nechce být odcizena vašim životním a organizačním způsobům. Potřebujeme, aby původní národy kulturně utvářely místní amazonské církve. Velice mne potěšilo v této souvislosti, když jsem od některých z vás slyšel, že jste tyto pasáže z Laudato si´ četli. A jeden z vás byl stálým jáhnem. Pomozte svým biskupům, misionářům a misionářkám, aby tak spolu s vámi a v dialogu se všemi mohli utvářet církev s amazonskou a domorodou tváří. V tomto duchu jsem na rok 2019 svolal synodu o Amazonii.
Důvěřuji ve odolnost vašich národů a ve vaši schopnost čelit obtížným momentům, které na vás doléhají. Dokázali jste to za různých historických útoků svým vkladem, diferencovaným pojetím mezilidských vztahů a životního prostředí a svojí zkušeností víry.
Modlím se za vás a vaši požehnanou zemi a prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne.
Děkuji.
Tinkunakama (kečuánsky: na shledanou).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
