„Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám“ (
Jon 3,2). Těmito slovy se Pán obrátil na Jonáše a přiměl jej, aby šel do města, které bylo na pokraji zkázy kvůli své velké špatnosti. V evangeliu vidíme také Ježíše, jdoucího do Galileje, aby tam kázal svoji dobrou zvěst (
Mk 1,14). Obě čtení nám zjevují Boha, ubírajícího se k městům včerejška i dneška. Pán se vydává na cestu: jde do Ninive, do Galileje... do Limy, do Trujilla, do Puerto Maldonado... sem přichází Pán. Dává se do pohybu, aby vstoupil do našeho konkrétního, osobního příběhu. Nedávno jsme Jej slavili, totiž Emanuela, Boha, který chce
být s stále s námi. Ano, tady v Limě, nebo kdekoli žiješ, v každodenním životě při stále stejné práci, při výchově dětí, naplněn nadějí uprostřed svých očekávání a svých závazků, v důvěrnosti domova, za ohlušujícího lomozu našich ulic. Tam, na prašných cestách dějin ti jde v ústrety Pán.
Někdy se nám může stát totéž, co Jonášovi. Naše města a jejich každodenně se vyskytující bolesti a nespravedlnosti v nás mohou budit pokušení utéci, skrýt se a zmizet. A důvody k tomu nechybějí Jonášovi, ani nám. Když pozorujeme město, zjišťujeme, že »sice existují občané, kterým se dostává adekvátních prostředků k rozvoji jejich osobního a rodinného života, ale existují také mnozí „neobčané“, „poloviční občané“ či „městský odpad“« (Evangelii gaudium, 74), kteří se nacházejí na kraji našich ulic, žijí na okrajích našich měst bez podmínek potřebných k důstojnému životu a je nepříjemné konstatovat, že mezi tímto „městským odpadem“ jsou často také tváře mnoha dětí a dospívajících. Jsou to tváře budoucnosti.
Pohled na tyto věci v našich městech, v našich čtvrtích, které by se mohly stát místem setkání, solidarity a radosti, nakonec vyprovokuje to, co bychom mohli nazvat Jonášův syndrom: prostor útěku a nedůvěry (srov. Jon 1,3). Prostor lhostejnosti, která nás transformuje na anonymy a hluché vůči druhým, činí z nás neosobní bytosti se sterilizovaným srdcem, a tímto postojem ubližujeme duši lidu. Jak poznamenal Benedikt XVI.: »Skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. A to platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Taková společnost, která nedokáže přijmout trpící a neumí jejich utrpení sdílet a vnitřně nést svým soucitem,
je společností krutou a nelidskou« (Spe salvi, 38).
Když uvěznili Jana Křtitele, Ježíš se vydal do Galileje kázat Boží evangelium. Ježíš, na rozdíl od Jonáše, tváří v tvář bolestné a nespravedlivé situaci, jakou bylo Janovo uvěznění, vstupuje do města, jde do Galileje a začíná mezi tímto nepočetným obyvatelstvem rozsévat to, co je začátkem té největší naděje: Přiblížilo se Boží království. Bůh je nám nablízku. Evangelium nám ukazuje radost a řetězový účinek, který to způsobilo: začíná u Šimona a Ondřeje, potom u Jakuba a Jana (srov. Mk 1,14-20), a od nich počínaje, pak přes svatou Růženu z Limy, svatého Turibia, svatého Martina de Porres, svatého Jana Macíase, svatého Františka Solana až k nám, evangelium hlásané početnými svědky, kteří uvěřili v Boha. A dosahuje až k nám, aby se stalo novým protilékem na globalizaci lhostejnosti. Tváří v tvář této lásce totiž nelze zůstat lhostejnými.
Ježíš povolal svoje učedníky, aby žili dnes to, co má příchuť věčnosti: lásku k Bohu a bližnímu. A činí tak tím jediným možným způsobem, totiž božským: vzbuzuje něhu a milosrdnou lásku, vzbuzuje soucit a otevírá jim oči, aby se učili dívat na realitu božským způsobem. Povzbuzuje k vytváření nových vztahů a nových svazků, jež jsou nositeli věčnosti.
Ježíš prochází městem spolu se svými učedníky a začíná vidět, slyšet a všímat si těch, kdo podlehli lhostejnosti a byli roztrháni těžkým hříchem korupce. Začíná poukazovat na to, co dusilo naději Jeho lidu, a vzbuzuje tak novou naději. Povolává svoje učedníky a zve je, aby šli s Ním, posílá je do měst, ale mění jejich rytmus, učí je vidět to, nad čím se doposud nepozastavovalil, poukazuje na novou neodkladnost. Obraťte se, říká jim, Boží království je setkání s Bohem v Ježíši, který svůj život mísí s životem svého lidu, zapojuje se a vtahuje druhé, aby se nebáli učinit z těchto dějin dějiny spásy (srov. Mk 1,15.21).
Ježíš se nadále ubírá našimi cestami, stejně jako včera klepe na dveře, klepe na srdce, aby znovu zažehnul naději a touhy, aby rozklad byl překonán bratrstvím, nespravedlnost solidaritou a násilí bylo zastaveno zbraněmi pokoje. Ježíš neustále volá a chce nás pomazat svým Duchem, abychom také my udělovali pomazání schopné uzdravovat raněnou naději, a obnovuje náš zrak.
Ježíš stále jde a probouzí naději, která nás vysvobozuje z prázdných vztahů a neosobních analýz a chce z nás činit kvas tam, kde jsme a kde je nám dáno žít, v našem každodenním koutku. Nebeské království je mezi vámi – říká nám – je tam, kde dokážeme být trochu jemnocitní a soucitní, kde se nebojíme vytvářet prostor k tomu, aby slepí viděli, ochrnulí chodili, malomocní byli uzdraveni a hluší slyšeli (srov. Lk 7,22), a aby se tak všichni, které jsme měli za ztracené, těšili Vzkříšením. Bůh neochabuje a neochabne ve snaze dostihnout svoje děti. Jak zažehneme naději, chybějí-li proroci? Jak se vyrovnáme s budoucností, chybí-li nám jednota? Jak dosáhne Ježíš tolika míst, když chybějí odhodlaní a zdatní svědkové?
Dnes tě Pán volá, abys šel s Ním do města, svého města. Volá tě, abys byl jeho učedníkem – misionářem a tak se stal účastníkem onoho velkého šepotu, který chce rozeznít v každém koutě našeho života: Raduj se, Pán je s tebou!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
