Nový portál Vatikánského rozhlasu

1. Těmito slovy z listu Efezanům, Apoštol ohlašuje, že Kristus je náš pokoj. V něm jsme smířeni. Nejsme už cizinci, ale spoluobčané svatých a rodina Boží, vybudovaná na základech apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš (srv. Ef 2,19 ad.).

Vyslechli jsme Pavlova slova u příležitosti této slavnosti, která nás shromáždila v bazilice, vybudované nad hrobem apoštola Petra. Ze srdce slavím účastníky ekumenické konference svolané u příležitosti 40. výročí vyhlášení dekretu II. Vatikánského koncilu, Unitatis redintegratio. ? Svatý otec dále pozdravil přítomné kardinály, biskupy a delegáty zastupující jiné církve a náboženská společenství.

2. Uskutečňování tohoto koncilního dekretu, připravovaného mými předchůdci, bl. papežem Janem XXIII, a vyhlášeného Pavlem VI., bylo od počátku jednou z pastoračních priorit mého pontifikátu (srv. Ut unum sint, 99). Ekumenická jednota totiž není sekundárním příspěvkem společenství učedníků (srv. ibid, 9), a ekumenická aktivita není jen jakýmsi dodatkem, které se připojuje k tradičním aktivitám církve (srv. ibid., 20), ale je založena v Božím plánu spásy, který chce shromáždit všechny v jednotě (srv. ibid., 5). Odpovídá na vůli našeho Pána Ježíše Krista, který si přál jedinou církev a modlil se k Otci, v předvečer své smrti, aby všichni byli jedno (srv. Jan 17,21).

Hledání jednoty znamená ve své podstatě připojovat se k Ježíšově modlitbě. II. vatikánský koncil, který vzal za své toto přání našeho Pána, nevytvářel něco nového. Veden a osvícen Duchem Boží vrhl nové světlo na pravý a hluboký smysl jednota a katolicity církve. Cesta ekumenismu je cestou církve (srv. ibid., 7), která není skutečností zavřenou do sebe, nýbrž je neustále otevřená misijnímu a ekumenickému rozměru. (srv. ibid., 5).

Úsilí obnovit plnou a viditelnou jednotu všech pokřtěných se netýká jen odborníků na ekumenismus. Dotýká se každého křesťana, každé diecéze a farnosti, každého církevního společenství. Všichni jsou povoláni přijmout toto úsilí a nikdo se nesmí zdráhat vzít za svou Ježíšovu modlitbu, aby všichni byli jedno. Všichni jsou povoláni modlit se a přičinit se o jednotu Kristových učedníků.

3. Tato ekumenická cesta je dnes potřebnější víc než kdy jindy. Ve světě, který spěje ke sjednocování musí církev najít nové výzvy pro své evangelijní poslání. Koncil konstatuje, že rozdělení křesťanů je ?pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia? (Unitatis redintegratio, 1). Ekumenická a misijní činnost jsou spojeny a jsou dvěma cestami, ve kterých církev naplňuje své poslání ve světě a vyjadřuje konkrétně svou katolicitu. V naší době jsme svědky rozvoje mylného humanismu bez Boha a zažíváme hlubokou bolest nad konflikty, kterými svět krvácí. V této situaci je církev důvodně povolána, aby byla znamením a nástrojem jednota a smíření s Bohem a mezi lidmi (srv. Lumen gentium, 1). Ekumenický dekret byl jedním z konkrétních způsobů, kterými církev odpověděla na situaci, naslouchajíce Duchu Božímu, který učí číst pozorně znamení časů (srv. Ut unum sint,Ef. 4, 1-3)?

4. Mnoho ekumenických setkání na všech úrovních života církve, teologický dialog a znovu objevení společných svědků víry, potvrdilo, prohloubilo a obohatilo společenství s dalšími křesťany, společenství, které do jisté míry existuje, i když dosud ne v plnosti. Už nepovažuje jiné křesťany za vzdálené nebo cizince, ale vidíme v nich bratry a sestry. ?univerzální bratrství křesťanů se stalo pevným ekumenickým přesvědčením... Křesťané se obrátili k bratrské lásce, která objímá všechny Kristovy učedníky? (Ut unum sint, 42). Jsme Bohu vděčni, za to, že v těchto posledních desetiletích mnoho věřících na celém světě bylo zasaženo touhou po jednotě všech křesťanů. ze srdce děkuji těm, kdo se nabídli jako nástroj Ducha a modlili se a pracovali pro tuto cestu sblížení a smíření.

Nicméně ještě jsme nedosáhli cíle naší ekumenické cesty, plného a viditelného společenství v jedné víře, ve svátostech a s toutéž apoštolskou službou. Bohu díky ne málo rozdílů a nepochopení bylo překonáno, ale mnoho kamenů úrazu je stále na cestě rozeseto. Někdy přetrvávají nejen nedorozumění a předsudky, ale také politování hodná pohodlnost a omezenost srdce (srv. Novo millennio ineunte, 48) a především rozdíly v obsahu víry, které spočívají z velké části v otázce církve, její přirozenosti a jejích služeb. Bohužel se objevují také nové problémy, zejména v oblasti etiky, které plodí nová rozdělení a zabraňují společnému svědectví.

5. Dobře vím, že mnoho utrpení a zklamání působí skutečnost, že všechny tyto důvody nám doposud zakazují ? jak jsem vysvětlil v encykliceEcclesia de Eucharistia (43-46) účast na svátosti jednoty, sdílení eucharistického chleba a společného kalicha u stolu Páně.

To všechno však nesmí vést k rezignaci, naopak, musí to být povzbuzením k pokračování a vytrvalosti v modlitbě a úsilí o jednotu. Přestože cesta bude patrně ještě dlouhá a obtížná, bude nicméně plná radosti a naděje. Každý den totiž objevuje a zakoušíme působení a podněty Ducha Božího, jehož působení s radostí sledujeme také v církvích a církevních společenství, které nejsou v plném společenství s katolickou církví. Shledáváme ?Kristovo bohatství a působení duchovních sil v životě jiných, kteří vydávají svědectví Kristu někdy až k prolití krve.? (Unitatis redintegratio, 4). Spíš než nespokojenost s tím, co ještě není možné, bychom měli být vděčni a radovat se z toho, co již existuje a možné je. Když budeme nyní činit to, co je možné, porosteme v jednotě a dostaneme nadšení k překonání obtíží. Jednota jediné církve, která v katolické církvi již existuje a nemůže být ztracena, zaručuje, že jednoho dne se stane skutečností také jednota všech křesťanů. (srv. ibid., 4)

6. Jak si máme představovat budoucnost ekumenismu? Především je třeba posílit základy ekumenických aktivit, tedy společnou víru v tom všem, co je vyjádřeno v křestním vyznání, v apoštolském vyznání víry a v nicejsko-konstantinopolském krédu. Tento věroučný základ vyjadřuje víru vyznávanou církví od dob apoštolů. Vycházejíce od této víry musíme pak rozvinout spiritualitu společenství. ?Společenství svatých? a plné společenství neznamenají abstraktní uniformitu, ale bohatství v legitimní různosti darů sdílených a uznávaných všemi, podle známého rčení ?in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.?

7. Spiritualita společenství dále znamená schopnost naslouchat křesťanskému bratru, v hluboké jednotě založené ve křtu, ?jako tomu ´kdo mi přináleží´, abych dokázal sdílet a pečovat o jeho potřeby a nabízet mu pravé a hluboké přátelství? (Novo millennio ineunte, 43).

Spiritualita společenství ?je také schopnost vidět především to, co je v druhém pozitivní, abych ho přijal a vážil si ho jako Božího daru: daru ?pro mne? stejně jako pro bratra, který ho dostal. A konečně spiritualita společenství znamená ?vytvářet prostor? pro bratry, a to tak, že poneseme ?jedni břemena druhých? (Gal 6,2). Znamená to odmítat pokušení egoismu, které nás neustále ohrožuje a vyvolává soutěžení, kariérismus, nedůvěru a žárlivost. Nedělejme si iluze: bez této duchovní cesty všechny vnější nástroje společenství nebudou moc platné. Stanou se jen strukturami bez duše, maskami společenství, spíš než výrazem jeho růstu? (srv. Novo millennio ineunte, 43).

Stručně řečeno spiritualita společenství tedy znamená sdílet společně cestu k jednotě ve společném vyznání víry, ve svátostech a ve službě církve (srv. Lumen gentium, 14; Unitatis redintegratio, 2).

8. Na závěr bych se chtěl zmínit o duchovním ekumenismu , který ? podle slov dekretu Unitatis redintegratio ? je duší a srdcem celého ekumenického hnutí (srv. 8; Ut unum sint, Ekumenický direktář, 114).

Máme jednat jako apoštolové spolu s Marií, Matkou Boží, po Nanebevstoupení Páně. Shromážděni ve večeřadle společně se modlili o vylití Ducha Svatého (srv.Sk 1, 12-14). Jedině On, která je Duchem společenství a lásky, nám může dát plnou jednotu, po níž tak vroucně toužíme.

?Veni creator Spiritus!? Amen!

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Homilie