Nový portál Vatikánského rozhlasu

1 Kor 11,23-25

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Pokračujeme v katechezích o mši svaté a v té dnešní se zaměříme na eucharistickou modlitbu. Poté, co se uzavře příprava chleba a vína, začíná eucharistická modlitba, která je pro slavení mše určující a tvoří její ústřední moment, směřující ke svatému přijímání. Odpovídá tomu, co sám Ježíš učinil při Poslední večeři u stolu s apoštoly, když “vzdal díky” nejprve nad chlebem a poté nad kalichem vína (srov. Mt 26,27; Mk 14,23; Lk 22,17; 1 Kor 11,24). Jeho díkůvzdání ožívá v každé naší eucharistii a připojuje se k jeho spásonosné oběti.

V této slavnostní modlitbě – protože eucharistická modlitba je slavnostní – církev vyjadřuje to, co koná, když slaví eucharistii, a také důvod jejího slavení, kterým je reálně zpřítomnit společenství s Kristem v posvěceném chlebu a víně. Poté, co kněz vyzve lid, aby pozvedl srdce k Pánu a vzdal mu díky, pronáší nahlas eucharistickou modlitbu jménem všech přítomných, přičemž se obrací k Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. “Smyslem této modlitby je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích a v podání oběti” (Všeobecné pokyny k římskému misálu, 78). Pokud se má shromáždění věřících spojit, musí nejprve rozumět. Proto církev chtěla slavit obřad v jazyce, kterému lidé rozumějí, aby se mohli připojit ke knězi pronášejícímu tuto velikou modlitbu chvály. “Kristova oběť a oběť eucharistie je totiž jedna jediná oběť” (Katechismus katolické církve, 1367). Je to tatáž oběť! 

V misálu jsou obsaženy různé formulace eucharistické modlitby. Všechny jsou krásné a skládají se z hlavních prvků, které bych nyní chtěl připomenout (Všeobecné pokyny k římskému misálu, 79; Katechismus katolické církve 1352-1354). Na prvním místě je zde preface, což je díkůvzdání za Boží dary, zvláště za vyslání Božího Syna jako Spasitele. Prefaci uzavírá běžně zpívaná aklamace “Svatý”– je moc krásné zpívat “Svatý, svatý, svatý Pán”. Celé shromáždění připojuje svůj hlas k andělům a světcům, aby chválilo a slavilo Boha.

Dále je zde vzývání Ducha, aby svou mocí posvětil chléb a víno. Vzýváme Ducha svatého, aby přišel a aby v chlebě a víně byl Ježíš. Působení Ducha svatého a účinnost vlastních Ježíšových slov, pronášených knězem, reálně zpřítomňují Ježíšovo tělo a krev pod způsobami chleba a vína a jeho oběť, přinesenou na kříži jednou provždy (Katechismus katolické církve,1375). Ježíš byl v tomto ohledu zcela jasný. Vyslechli jsme, jak svatý Pavel podává Ježíšova slova: “To je mé tělo, to je má krev”. Vyslovil je sám Ježíš, a proto si nemáme myslet nic divného: “Ale jak to, že se něco takového může stát…”. Je to Ježíšovo tělo a tím to končí, ano? Víra. Nastupuje víra, aby nám pomohla uvěřit – jde o úkon víry, ale je zde reálné Kristovo tělo a krev. Je to “tajemství víry”, jak vyznáváme po proměňování. Kněz řekne: “Tajemství víry” a my odpovídáme zpěvem aklamace. Když církev v očekávání Pánova slavného návratu slaví památku Jeho smrti a zmrtvýchvstání, předkládá mu oběť smiřující nebe se zemí – nabízí mu Kristovu velikonoční oběť a obětuje spolu s Ním sama sebe, přičemž prosí, aby se mocí Ducha svatého stávala “jedním tělem a jednou duší v Kristu” (3. eucharistická modlitba; srov. Sacrosanctum Concilium,48; Všeobecné pokyny k římskému misálu,79f). Církev nás chce spojit s Kristem, abychom se s Pánem stávali jedním tělem a jednou duší. Toto je milost a plod svátostného přijímání – sytíme se Kristovým tělem, abychom se jako ti, kteří na něm máme účast, stávali jeho živoucím Tělem v dnešním světě.

Toto je tajemství společenství. Církev se připojuje ke Kristově oběti a svěřuje se Jeho přímluvám v postoji modlitby. V tomto smyslu je církev častokrát v katakombách zobrazována jako žena s rozepjatými pažemi, v modlitebním postoji. Je krásné myslet na modlící se církev. Ve Skutcích apoštolů se v kapitole, která mluví o Petrově uvěznění, o církevní obci říká, že se za něj “naléhavě modlila”. Církev, která se modlí, modlící se církev. Když jdeme na mši, má se to dít s tímto cílem – vytvářet modlící se církev. “Jako Kristus rozepjal své ruce na kříži, tak skrze něho, s ním a v něm se církev obětuje a prosí za všechny lidi” (Katechismus katolické církve,1368).

Eucharistická modlitba žádá Boha, aby shromáždil všechny své děti v dokonalosti lásky, ve spojení s papežem a biskupem, kteří se jmenovitě zmiňují na znamení toho, že eucharistii slavíme ve společenství se všeobecnou a místní církví. Oběť stejně jako přímluva se Bohu předkládá za všechny členy církve, žijící i zesnulé, v očekávání blažené naděje, že budeme s Pannou Marií sdílet věčné nebeské dědictví (srov. Katechismus katolické církve,1369-1371). V eucharistické modlitbě se na nic a nikoho nezapomíná, nýbrž vše přivádí k Bohu, jak připomíná závěrečná doxologie. Na nikoho se nezapomíná – pokud ale mám na mysli nějakého člověka, příbuzného, přítele, kteří jsou v nouzi anebo odešli z tohoto do jiného světa, mohu je v tuto chvíli jmenovat, ať už tiše v nitru, anebo napsat jejich jméno a dát je pronést nahlas? “Otče, kolik musím zaplatit, aby tam ono jméno zaznělo?” “Nic”. Rozumíte tomu? Nic! Mše se neplatí! Mše je Kristova oběť, kterou podstoupil zdarma. Vykoupení je zadarmo. Pokud chceš něco darovat, můžeš, ale neplatí se nic. Je důležité, abychom to pochopili.

Tuto kodifikovanou formu (eucharistické) modlitby možná můžeme vnímat jako poněkud odtažitou. Pravdou je, že je starobylá, avšak jestliže dobře pochopíme její význam, určitě to zlepší naši účast. Vyjadřuje se v ní totiž všechno, co konáme při slavení eucharistie, a kromě toho nás učí, abychom pěstovali trojici postojů, které by u Ježíšových učedníků nikdy neměly chybět. Prvním je naučit se “vzdávat díky vždycky a všude”, a nejenom tehdy, když se všechno daří. Druhým je “učinit ze svého života dar lásky”, který by byl nezištný a svobodný, a třetím je “budování konkrétního společenství” v církvi a se všemi lidmi. Tato ústřední modlitba mše svaté nás tedy učí, abychom postupně činili ze svého života “eucharistii”, tedy skutek milosti.

Přeložila Jana Gruberová