Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Jan 20,19-20)

Touto katechezí uzavíráme cyklus věnovaný mši, která je vlastně památkou, nikoli pouhou vzpomínkou, ožívá v ní znovu Ježíšovo Umučení a Vzkříšení. Posledně jsme se došli k přijímání a modlitbě po přijímání. Potom následuje kněžské požehnání a propuštění lidu (srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 90), kterým se mše končí. Stejně jako se začala znamením kříže ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, tak je mše, tedy liturgický úkon ve jménu Trojice také zpečetěn.

Dobře však víme, že konec mše je začátkem vydávání křesťanského svědectví. Křesťané nechodí na mši, aby vykonali týdenní povinnost a pak zapomněli. Křesťané jdou na mši, aby se účastnili Umučení a Vzkříšení Páně a potom více žili jako křesťané. Začíná tak vydávání křesťanského svědectví. Vycházíme z kostela »v pokoji«, abychom nesli Boží požehnání do všedního konání a ve svých domovech, pracovištích a mezi starostmi o pozemskou obec »oslavovali Pána svým životem«. Jestliže však vycházíme z kostela, koukáme na toho či onoho a drbeme, pak nevstoupila mše do mého srdce. Proč? Protože nejsem schopen křesťansky žít a svědčit. Pokaždé, když odcházím ze mše, mám být lepší než jsem přišel. Mít více života, síly a ochoty vydávat křesťanské svědectví. Eucharistií Pán Ježíš vstupuje do nás, našeho srdce a našeho těla, aby »milost pronikla celý náš život« (Římský misál, modlitba po přijímání na Velikonoční pondělí).

Od bohoslužby k životu, tedy s vědomím, že mše dochází naplnění v konkrétních rozhodnutích toho, kdo se v první osobě nechává vtáhnout do Kristových tajemství. Nesmíme zapomenout, že slavíme eucharistii, abychom se stali eucharistickými muži a ženami. Co to znamená? To znamená umožnit Kristu, aby jednal v našem jednání a Jeho myšlenky byly našimi myšlenkami, Jeho city našimi city a Jeho rozhodnutí našimi rozhodnutími. A toto je svatost: jednat jako jednal Kristus! Přesně to vyjadřuje svatý Pavel, když mluví o svém připodobnění Ježíši: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,19). Toto je křesťanské svědectví. Pavlova zkušenost osvěcuje také nás. Do té míry, v jaké umrtvujeme svoje sobectví, tedy odumíráme tomu, co odporuje evangeliu a Ježíšově lásce, rodí se v nás větší prostor pro působení Ducha svatého. Křesťané jsou muži a ženy, kteří si po přijímání Těla a Krve Páně nechávají Duchem svatým rozšiřovat duši. Sevřené, uzavřené, scvrklé a sobecké duše nic nezmohou. Jen velké duše s širokými horizonty! Nechte si po přijímání Těla a Krve Kristovy rozšiřovat duši silou Ducha svatého.

Poněvadž reálná přítomnost Krista v proměněném chlebu nekončí mší (srov. KKC, 1374), je eucharistie uchovávána ve svatostánku, aby mohla být donášena nemocným, a k tiché adoraci Pána v Nejsvětější svátosti. Eucharistická úcta mimo mši, ať soukromá či komunitní, nám totiž pomáhá zůstávat v Kristu (srov. tamt., 1378-1380).

Plody mše tedy mají zrát v každodenním životě. Můžeme říci – trochu s použitím přirovnání - že mše je jako pšeničné zrno, které roste v běžném životě, roste a zraje v dobrých skutcích a postojích, jimiž se připodobňujeme Ježíši. Plody mše tedy mají zrát v každodenním životě. Eucharistie opravdu dává vzrůst našemu spojení s Kristem a obnovuje milost, kterou nám daroval Duch ve křtu a biřmování, aby naše křesťanské svědectví bylo věrohodné (srov. tamt., 1391-1392).

Co jestě působí eucharistie rozněcováním božské lásky v našich srdcích? Odděluje nás od hříchu: »Čím více máme účast na Kristově životě a čím více roste naše přátelství s Kristem, tím nesnadněji se od něho oddělíme smrtelným hříchem« (tamt., 1395)

Pravidelné přistupování k eucharistické hostině obnovuje, posiluje a prohlubuje spojení s křesťanským společenstvím, ke kterému patříme, podle principu, že eucharistie utváří církev (srov. tamt., 1396); sjednocuje nás všechny.

A nakonec – abych to neprodlužoval – nás účast na eucharistii zavazuje ve vztahu k druhým, zejména chudým a učí nás přecházet od Těla Kristova k tělu bratří, ve kterých nás Kristus očekává, abychom Jej poznali, obsloužili, ctili a milovali (srov. tamt., 1397).

Poklad svého spojení s Kristem nosíme v hliněných nádobách a neustále se potřebujeme vracet k svatému oltáři, dokud neokusíme v plnosti blaženou účast na Beránkově svatební hostině v ráji (srov. Zj 19,9).

Poděkujme Pánu za toto opětovné poznání mše svaté, které nám bylo dáno společně učinit, a s obnovenou vírou  se nechme přitahovat k tomuto reálnému setkání se zabitým a vzkříšeným Ježíšem, naším současníkem. Ať náš život stále vzkvétá, jako Pascha: květy naděje, víry a dobrých skutků. Kéž k tomu stále nacházíme sílu v eucharistii, ve spojení s Ježíšem.

Požehnané Velikonoce všem!