VaticanNews.va

   15. 12. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5178
Poslechem z webových stránek.3302
Četbou textů na webových stránkách.5187
Poslechem i četbou.3162


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež: Nežít v závislosti na problémech, nýbrž v důvěře k Bohu

Pane, braň moji víru před zesvětštěním

Křesťan má zářit útěchou


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Homilie 

8.4.2018 

Zahanbení je tajné pozvání duše, která má zapotřebí Pána, aby přemohla zlo

Homilie papeže při mši na Svátek Božího milosrdenství, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

V dnešním evangeliu se opakuje několikrát sloveso vidět: „Když učedníci viděli Pána, zaradovali se“ (Jan 20,20); potom řekli Tomášovi: „Viděli jsme Pána“ (v.25). Evangelium však nelíčí, jak jej viděli, nepopisuje Zmrtvýchvstalého, jen zaznamenává jednu podrobnost: „Ukázal jim ruce a bok“ (v.20). Patrně je nám tím řečeno, že učedníci poznali Ježíše podle Jeho ran. Totéž se stalo Tomášovi: také on chtěl vidět „na jeho rukou jizvy po hřebech“ (v.25), uvidět a uvěřit (v.27).

Tomášovi však i přes jeho nevíru musíme poděkovat, protože jej neuspokojilo slyšet od jiných, že Ježíš je naživu, ani spatřit, že je z masa a kostí, nýbrž vidět dovnitř, dotknout se rukou Jeho ran, znamení Jeho lásky. Evangelium nazývá Tomáše Blíženec a v tomto je opravdu naším bratrem, blížencem. Ani nám totiž nestačí vědět, že Bůh existuje. Náš život nenaplňuje Bůh, který je vzkříšen, leč  vzdálen; nepřitahuje nás Bůh vzdálený, ač spravedlivý a svatý. Nikoli, potřebujeme také „vidět Boha“, sáhnout si, že vstal z mrtvých, byl vzkříšen pro nás.

Jak jej můžeme uvidět? Jako učedníci: skrze Jeho rány.  Když je spatřili, pochopili, že jeho láska k nim nebyl žert a že jim odpouštěl, ačkoli mezi nimi byli ti, kdo ho zapřeli a opustili. Vstoupit do Jeho ran znamená nazírat bezmeznou lásku prýštící z Jeho srdce. Chápat, že Jeho srdce, tluče pro mne, pro tebe a pro každého z nás. Drazí bratři a sestry, můžeme se považovat za křesťany, říkat si tak a rozmlouvat o mnoha krásných hodnotách víry, avšak jako učedníci potřebujeme vidět Ježíše a dotknout se Jeho lásky. Jedině tak přistoupíme k jádru víry a jako učedníci nalezneme pokoj a radost (srov. vv.19-20) silnější než jakákoli pochybnost.

Tomáš, poté co uviděl Pánovy rány, zvolal: „Pán můj a Bůh můj“ (v.28). Chtěl bych upozornit na zájmeno můj, které Tomáš opakuje. Je to přivlastňovací zájmeno, a zamyslíme-li se nad ním, mohlo by se nám zdát, že není na místě užívat jej ve vztahu k Bohu. Jak může být Bůh můj? Jako si mohu přivlastnit Všemohoucího? Když říkáme Bohu můj, ve skutečnosti neprofanujeme Boha, nýbrž ctíme Jeho milosrdenství, protože On se chtěl stát „naším“. A říkáme Mu z lásky: „Stal ses člověkem pro mne, zemřel jsi a vstal z mrtvých pro mne a proto nejsi jenom Bůh; jsi můj Bůh, jsi můj život. V tobě jsem nalezl lásku, kterou jsem hledal, i mnohem víc, co bych si nikdy nedovedl představit.“

Boha neuráží být „naším“, protože láska vyžaduje důvěrnost, milosrdenství žádá důvěru. Hned na začátku desatera přikázání řekl Bůh: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,2) a zdůraznil: „Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý“ (v.5). Taková je nabídka žárlivě milujícího Boha, který se prezentuje jako tvůj Bůh. A z pohnutého Tomášova srdce vyplyne odpověď: „Pán můj a Bůh můj!“ Vstupujeme dnes skrze rány do tajemství Boha a chápeme, že milosrdenství není jedna z mnoha Jeho vlastností, nýbrž tlukot samotného Jeho srdce. A jako Tomáš pak už nežijeme jako učedníci, kteří jsou kolísaví, zbožní, ale váhaví; skutečně se do Pána také zamilujeme! Nemějme strach ze slova „zamilovat se“ ve vztahu k Pánu.

Jak tuto lásku zakoušet? Jak se dnes dotknout rukou Ježíšova milosrdenství? Podává nám to opět evangelium: když téhož dne večer o Velikonocích (srov. v.19), těsně po vzkříšení, Ježíš dává jako první věc dar Ducha na odpuštění hříchů. Abychom zakusili lásku, je třeba začít odtud. Dát si odpustit. Já a každý z vás ať se zeptá: nechám si odpustit? Zážitek lásky musí ubírat tudy. Nechám si odpustit? Jít ke zpovědi se zdá těžké. Jsme pokoušeni chovat se k Bohu jako učedníci v evangeliu a zabarikádovat se za dveřmi. Oni měli obavy a my máme také obavy: stud otevřít se a vyjevit svoje hříchy. Kéž nám Pán daruje milost rozumět zahanbení a nevidět v něm zavřené dveře, nýbrž první krok k setkání. Za tento pocit zahanbení máme být vděčni, to znamená, že neakceptujeme zlo, a to je dobré. Zahanbení je tajné pozvání duše, která má zapotřebí Pána, aby přemohla zlo. Dramatem je, pokud necítíme zahanbení nad ničím. Neobávejme se zakoušet zahanbení a přecházet  od zahanbení k odpuštění. Nemějte strach se hanbit! Nebojte se.

Existují však jedny dveře, které jsou zavřeny Pánovu odpuštění, a těmi je rezignace.  Rezignace jsou dveře vždycky zavřené. Zakusili to učedníci, kteří po Velikonocích trpce konstatovali, že je všechno stejné jako předtím. Zůstali v Jeruzalémě sklíčeni. Zdálo se, že „kapitola Ježíš“ je uzavřena, a po dlouhém čase stráveném s Ním se nic nezměnilo, vzdejme to – řekli si. I nás může napadnout: „Už jsem tak dlouho křesťan a přesto se neměním, dopouštím se stále stejných hříchů.“ Potom jsme sklíčeni a rezignujeme na milosrdenství. Pán se nás však dotazuje: „Nevěříš, že moje milosrdenství je větší než tvoje mizérie? Jsi hříšník recidivista? Buď recividista ve vyprošování milosrdenství a uvidíme, kdo bude lepší!“ A potom – kdo zná svátost odpuštění, tak ví, že ne všechno zůstává jako předtím. Každé odpuštění nás osvěží a povzbudí, protože pokaždé pocítíme, že jsme milováni více a více Otcem objati. A když upadneme jakožto milovaní, vnímáme větší bolest než předtím. Je to užitečná bolest, která nás pozvolna odtahuje od hříchu. Objevíme pak, že silou života je přijímání Božího odpuštění a pokračování v cestě, od odpuštění k odpuštění. Tak jde život, od zahanbení k zahanbení, od opuštění k odpuštění. Toto je křesťanský život.

Po zahanbení a rezignaci se vyskytují ještě další zavřené dveře, někdy panceřované: náš hřích, hřích samotný. Dopustím-li se velkého hříchu a pokud si ve vší poctivosti nechci odpustit, proč by to měl dělat Bůh? Tyto dveře jsou však uzamčené pouze z jedné strany, té naší. Pro Boha  nikdy nejsou neprůchozí a On – jak učí evangelium – rád přichází „zavřenými dvěřmi“ (v. 26), když je každý průchod zatarasen. Tam působí divy Bůh. Nikdy se nerozhodne oddělit se od nás, my Jej necháváme venku. Když se však zpovídáme, děje se něco neslýchaného. Zjistíme, že právě onen hřích, který nás vzdaloval od Pána, stává se místem setkání s Ním. Tam jde Bůh raněný z lásky vstříc našim zraněním. A činí naše ubohé rány podobné těm svým oslaveným. Dochází k transformaci: moje ubohá rána se podobá Jeho oslaveným ranám. Protože On je milosrdenství a působí divy v naší mizérii. Prosme dnes jako Tomáš o milost poznat svého Boha a nalézt v Jeho odpuštění svoji radost, nalézt v Jeho milosrdenství svoji naději.

 

Přeložil Milan Glaser



Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
13.12.18 Papež pranýřoval pseudopokrok odnímající identitu národům a rodinám
11.12.18 Křesťan má zářit útěchou
10.12.18 Pane, braň moji víru před zesvětštěním
6.12.18 Konkrétnost křesťanského života působí pokrok
4.12.18 Advent je dobou zjednávání pokoje ve vlastní duši, v rodině i ve světě



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Umění se dotýká nejniternějších zákoutí lidského svědomí

Petrův nástupce přijal slovenského prezidenta

František připomenul dvousté jubileum vánoční písně „Tichá noc“

Cantalamessa: Trojici neobsáhneme rozumem, ale můžeme do Ní vstupovat

Papež pranýřoval pseudopokrok odnímající identitu národům a rodinám

Svatý otec navštíví Bulharsko a Makedonii

Papež: Při řešení migrace sloučit mravní odpovědnost a obecné blaho

Buďte anténou spirituality, řekl Petrův nástupce tvůrcům katolické televize

Papež František: Skoncujme s šílenstvím konzumismu

Papežovy kondolence do Štrasburku a Campinas

Štrasburský arcibiskup: Šlo o útok na symbol, Francii čekají těžké dny

Papež: Modlitba v určitém smyslu již obsahuje spásu

 Nově na webu
Svatý otec: O Otčenáši – Prosba, která se dožaduje s důvěrou

Publicistika: Těšit se na Soudce, který přijde

Publicistika: Svatý stolec a církev v USA

Rozhovory: Dovolili jsme si přispět naší troškou písku do mlýna

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv prosinec 18
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího