VaticanNews.va

   18. 7. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4601
Poslechem z webových stránek.2963
Četbou textů na webových stránkách.4808
Poslechem i četbou.2927


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež František nečekaně oddával ve vatikánském kostelíku

Jak nakládat s odsvěcenými kostely?

Kněžské bratrstvo sv. Pia X. zvolilo nového generálního představeného


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

10.5.2018 

Ježíšovi učedníci mají být kontemplativní: nazírat Slovo a nazírat Boží Lid

Promluva papeže Františka ke členům hnutí Fokoláre, Loppiano

Česká sekce RV

Čtrnáct stránek, budete se nudit! (smích)

Drazí bratři biskupové, veřejní představitelé, vy všichni, děkuji vám za přijetí! Zdravím všechny i každého jednotlivě a děkuji Marii Voce za úvodní slova – byla velmi jasná, všechno ozřejmila. Je vidět, že má vše ujasněné...

Jsem velmi rád, že dnes mohu být mezi vámi zde v Loppianu, tomto malém „městě“, známém ve světě, protože se zrodilo z evangelia a chce se sytit evangeliem. Je proto uznáváno za město, které si volí a jímž se inspirují mnozí Ježíšovi učedníci a také bratři a sestry jiných náboženství a přesvědčení. V Loppianu se všichni cítí doma!

Chtěl jsem přijet na návštěvu také proto, že toto městečko, jak zdůrazňovala jeho inspirátorka, Boží služebnice Chiara Lubichová, má znázorňovat dnešní poslání církve tak, jak je nastínil Druhý vatikánský koncil. Těší mne, že s vámi mohu rozmlouvat, abychom se v naslouchání Božímu plánu ještě více zaměřili na projekt, kterým je Loppiano, a na to, jak slouží v nové etapě svědectví a hlásání Ježíšova evangelia, k němuž nás dnes Duch svatý povolává.

Je pochopitelné, že už jsem otázky znal předem. Nyní vám na ně odpovím – všechny jsem si je sem zapsal:

První otázka

Dobrý den, Svatý otče, právě jsme vyslechli Marii Voce, která mluvila o loppianském zákoně – vzájemné lásce, novém evangelním přikázání. V těchto letech jsme je brali velmi vážně a usilovali jsme o to, aby to nebyl jen osobní závazek, nýbrž kolektivní úsilí všech, aby se Loppiano zakládalo na tomto životním závazku vzájemné lásky. A to do té míry, že už v roce 1980, tedy před pár desítkami let, když jsme byli ještě mladší a bylo zde hodně lidí, kteří tu jsou také dnes, nám Chiara navrhla, abychom uzavřeli skutečnou smlouvu – tedy abychom tento svůj závazek napsali a podepsali. Smlouvu denně obnovujeme a předkládáme ji také lidem, kteří přicházejí, byť na jediný den, protože pouze takto se z nich stávají loppianští občané. 
Svatý otče, život podle nového přikázání je východiskem našeho křesťanského života a zároveň cílem, k němuž toužíme směřovat. Po zakládajícím údobí, které jsme prožívali společně s Chiarou, nyní prožíváme novou fázi. Pro někoho možná pominulo období nadšení a je zajisté mnohem složitější naznačit vhodné cesty, aby se ztělesnilo počáteční proroctví. Jak máme, Svatý otče, prožívat tento okamžik?

První otázku mi kladete vy, loppiánští „průkopníci“, kteří jste se jako první, před více než padesáti lety a poté postupně v dalších desetiletích, vrhli do tohoto dobrodružství a opustili svůj kraj, domov i zaměstnání, abyste přišli sem a dali svůj život na realizaci tohoto snu. Především vám děkuji, děkuji za to, co jste vykonali, děkuji za víru v Ježíše! On učinil tento zázrak – a také vaše víra. Víra Ježíši umožňuje, aby jednal, proto koná zázraky. Vytváří prostor Ježíši, který koná zázraky jeden za druhým. Takový je život...

Bezprostředně mne napadá, abych vám, loppiánským „průkopníci“ a všem dalším obyvatelům, zopakoval slova, kterými se list Židům obrací ke křesťanské komunitě, jež prožívala obdobnou etapu vývoje jako ta vaše. List Židům říká: »Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět. (...) Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste nesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý. Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu« (10,32-36).

Jsou zde dvě klíčová slova, avšak zasazená do rámce paměti, oné deuteronomické životní dimenze. Když muž či žena – nejen křesťan – zavře paměť na klíč, zahajuje své umírání. Prosím, uchovejme si paměť. Jak říká autor listu Židům: »Vzpomeňte si na minulé doby.« V rámci paměti lze žít, dýchat, jít kupředu a vydávat plody. Pokud ale nedbáš na svou paměť... Strom přináší plody, protože má kořeny, není vykořeněný. Jestliže však nemáš paměť, jsi vytržený, vytržená z kořenů, nebudou zde žádné plody. Paměť je životním rámcem...

V tomto textu jsou dvě klíčová slova pro křesťanskou komunitu – důvěra, v originále parrhésia, a vytrvalost, hypomoné. Odvaha, upřímnost a ochota vše snášet; vytrvalost, s níž neseme tíhu každého dne. Parrhésia v Novém zákoně vypovídá o životním stylu Ježíšových učedníků, jejich odvaze a statečnosti, s jakou vydávají svědectví o pravdě a zároveň o důvěře v Boha a jeho milosrdenství. Také modlitba vyžaduje parrhésii, odvážnou mluvu do Boží tváře. Pomyslete na to, jak se modlil náš otec Abrahám, s jakou odvahou se Boha dožadoval, aby snížil počet spravedlivých, díky kterým ušetří Sodomu. „A kdyby jich bylo třicet? A kdyby jich bylo pětadvacet? A kdyby jich bylo patnáct?“ Ona odvaha k zápasu s Bohem...Kuráž Mojžíše, velikého Božího přítele, který mu vmete do tváře: „Zničíš-li tento národ, tak znič také mne“. Odvaha. Zápasit s Bohem v modlitbě. To vyžaduje parrhésii – v životě, činech a také modlitbě.

 Parrhésia vyjadřuje základní vlastnost křesťanského života – mít srdce obrácené k Bohu, uvěřit v jeho lásku (srov.1 Jan 4,16), protože tato láska zahání jakýkoli klamný strach, pokušení ukrýt se v pohodlnosti, vnějškové počestnosti či ještě hůře subtilní přetvářce. To vše je červotoč, který ničí duši. Je zapotřebí prosit Ducha svatého o neohroženost, smělost, parrhésii – vždy spojenou s úctou a něhou, abychom svědčili o velikém a krásném díle, které Bůh koná v našem středu. Také ve vztazích uvnitř komunity je nutné zachovat stálou upřímnost, otevřenost, přímost. Nesmíme být ustrašení, ani leniví či pokrytečtí, nikoli, otevření. Nestát opodál, abychom rozsévali koukol a reptali, nýbrž usilovat o život upřímných a odvážných učedníků v lásce a pravdě. Víte, že toto rozsévání koukolu ničí církev, komunity i vlastní život, protože člověk se jím nakonec sám otráví. Rád říkávám a také si myslím o lidech, kteří žijí z klepů a vzájemných pomluv, že jsou to teroristé – obcházejí s bombou, někam ji vhodí, všechno zničí a v klidu odejdou. Tak tedy ne: buďme otevření, konstruktivní a odvážní v pravdě.

Druhé slovo, hypomoné, lze přeložit jako podřídit se, snášet, zůstat a naučit se zabydlet také v náročných situacích, které se v životě vyskytnou. Svatý Pavel tímto pojmem vyjadřuje stálost a pevnost při trvalé volbě Boha a nového života v Kristu. Jde o to, vytrvat v této volbě i za cenu obtíží a protivenství, za vědomí toho, že tato vytrvalost a pevnost vytvářejí naději. Jak říká Pavel, naděje však neklame (Řím 5,3-5). Podle Apoštola spočívá vytrvalost na Boží lásce, která nám byla vlita do srdcí darem Ducha. Tato láska nás předchází a uschopňuje k životu, který se vyznačuje houževnatostí, vyrovnaností, pozitivitou, fantazií a také špetkou humoru, a to i v nejtěžších chvílích. Proste o milost humoru. To je totiž lidský postoj, který se nejvíce blíží Boží milosti. Humor...Poznal jsem jednoho svatého kněze, který měl práce nad hlavu a málem se uchodil, ale nikdy se přitom nepřestal usmívat. Měl takový smysl pro humor, že lidé, kteří ho znali, o něm říkali: „Je schopen smát se nad druhými, sám nad sebou i nad vlastním stínem!“ To je pravý humor!

List Židům nás dále zve, abychom »si vzpomněli na minulé doby«, tedy opětovně v srdci a mysli zažehli oheň zkušenosti, z níž všechno povstalo. Chiara Lubichová pocítila vnuknutí ke zrodu Loppiana – a později dalších citadel, které vyrostly v různých částech světa – když jednoho dne pohlédla na benediktinské opatství v Einsiedlenu, s jeho kostelem a klášterem, ale také knihovnou, truhlárnou, poli... Tam, v opatství, je Bůh středem života, v modlitbě a eucharistickém slavení, z něhož pramení a čerpá bratrský komunitní život, práce, kultura, vyzařování světla a sociální energie evangelia mezi lidi. Chiara při kontemplaci opatství pocítila podnět k něčemu obdobnému, ovšem v moderní formě a v souladu s koncilovým duchem. Počínaje charismatem jednoty mělo jít o skicu nového města v duchu evangelia. Města, ve kterém by především vynikla krása Božího lidu, bohatství a rozmanitost jeho členů, různých povolání, sociálního a kulturního ražení, které mezi sebou navazují dialog a stojí ve službě všem.

Města, jehož srdce pulsuje v eucharistii, prameni jednoty a stále nového života, a které se očím návštěvníka představuje také ve svém laickém a všednodenním hávu, vždy otevřeném a zahrnujícím – svým obděláváním půdy, podnikatelskou a průmyslovou činností, formačními školami, ubytovnami pro příchozí a domovy pro seniory, uměleckými ateliéry, hudebními skupinami, moderními sdělovacími prostředky...

Tedy jako rodina, v níž se všichni považují za syny a dcery jediného Otce, a usilují o život podle přikázání vzájemné lásky a vůči všem. Nikoli však proto, aby se kvůli svému klidu vyčlenili ze světa, nýbrž aby vycházeli, setkávali se, ujímali se a plnýma rukama vnášeli evangelní kvas do společnosti, především tam, kde je ho nejvíce zapotřebí a kde se nejvíce očekává a vzývá radost z evangelia – v chudobě, utrpení, zkouškách, hledání a pochybnostech.

Charisma jednoty je prozřetelnostním podnětem a mocnou pomocí k tomu, abychom prožívali tuto evangelní mystiku kolektivu, a tudíž kráčeli společně dějinami mužů a žen naší doby jako „jedno srdce a jedna duše“ (Sk 4,32) a v konkrétní lásce objevovali, že »k sobě navzájem jsme údy« (Řím 12,5). Právě za toto Ježíš prosil Otce slovy: »Ať všichni jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě« (Jan 17,21), a sám v Sobě nám ukázal cestu až do naprostého sebedarování v propastném ponížení kříže (Mk 15,34; Flp 2,6-8). Jde o spiritualitu, která nás zahrnuje v plurálu. Můžete si žertem udělat malý testík, který na mně vyzkoušel jeden kněz, který se tu někde více méně skrývá. Povídá mi: „Řekněte mi, otče, jaký je protiklad slova „já“? Skočil jsem mu na to a hned jsem odpověděl: „Ty“. On mi ale řekl: „Nikoli, protikladem každého individualismu, ať už obsaženého v „já“ anebo „ty“, je přece „my“. Protiklad zní „my“. Tuto „spiritualitu plurálu“ byste měli rozvíjet, protože nás zachrání před veškerým sobectvím a egoistickými zájmy.

Není to pouze duchovní skutečnost, nýbrž konkrétní realita s mimořádnými důsledky, pokud ji ovšem takto prožíváme a v ryzosti a odvaze skloňujeme její různé dimenze na sociální, kulturní, politické a hospodářské rovině...Ježíš totiž nevykoupil pouze jednotlivce, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi. Pokud tuto skutečnost bereme vážně, utváříme novou tvář města lidí podle plánu Boží lásky. K tomu je Loppiano povoláno a s důvěrou a realismem se má snažit o neustálé zlepšování. To je totiž podstatné a odsud je nutné znovu vycházet – z živé reality, nikoli teorií. Tolik k první otázce – vždy navazovat na živou realitu, nikoli na teorie. Když realitu prožíváme autenticky, stává se článkem řetězce, který pomáhá v další cestě.

 

Druhá otázka

Drahý papeži Františku!
V promluvě ke generálnímu shromáždění fokoláre jste nás vybídnul, abychom „byli školou“ a „formovali muže a ženy podle míry Ježíšovy lidskosti“. Loppiano chce být citadelou-školou, kde nerozhodují role a věkové či kulturní rozdíly, nýbrž pouze vzájemná láska, která dokáže přispívat k růstu každého a všech. Chceme, aby nás Ježíš – Bůh-se-svým-lidem – vychovával a posílal do světa. Jaký svěží a tvořivý přínos mohou poskytovat školy formace tady v Loppianu a akademická půda Institutu Sophia při utváření lídrů, schopných otevírat nové cesty?

V Loppianu se žije zkušenost společného putování v synodálním stylu jako Boží lid. A toto je solidní a neodmyslitelný základ všeho: škola Božího lidu, v níž vyučuje a řídí jediný Mistr (srov. Mt 23,10) a která se vyznačuje dynamikou vzájemného naslouchání a výměnou darů mezi všemi. Odtud mohou čerpat nové podněty, obohacovat se fantazií lásky a otevírat se vnuknutím Ducha a dějin ty formační přístupy, které v Loppianu zrodilo charisma jednoty: duchovní formace k různým povoláním, formace k práci a ekonomické i politické činnnosti, formace k dialogu s lidmi různých přesvědčení v jeho odlišných ekumenických a mezináboženských rozměrech, formace církevní a kulturní. A to ve službách všem a s pohledem, zahrnujícím celé lidstvo, počínaje tím, kdo se ocitl na životní periferii. Loppiano je otevřené město, Loppiano je vycházející město, Loppiano nemá periferie.

Možnost spravovat všechna tato formační centra je obrovským bohatstvím Loppiana. Dejte jim nový rozmach, otevřte je širším horizontům a zaměřte k hraničním oblastem. Zvláště je podstatné, aby se v tomto projektu formace skloubily jednotlivé přístupy týkající se konkrétněji dětí, mládeže, rodin a osob různých povolání. Základem a klíčem všeho je „formativní pakt“, na kterém každý z těchto přístupů stojí a jehož upřednostňovanou metodou je přiblížení a dialog. Přiblížení je slovo, které je pro mne klíčové. Nelze být křesťanem a nebýt bližním, protože Bůh se přiblížil, když poslal Syna. A ještě před tím klad izraelskému lidu otázku: »Řekni mi, který jiný lid má bohy tak blízko jako jsem já nablízku vám?«. Blízkost, přiblížení. Bůh posílá svého Syna, aby se nám přiblížil a - jako jeden z nás - stal se nám ještě více bližním. Toto slovo je klíčové pro křesťanství a ve vašem charismatu: přiblížení.

Potom je zapotřebí vychovávat se ke společnému uplatňování třech jazyků, jež jsou vlastní hlavě, srdci a rukám. To znamená, že je třeba naučit se dobře myslet, dobře cítit a dobře pracovat. Ano, také pracovat, protože – jak napsal don Pasquale Foresi, který hrál ústřední roli v realizaci projektu Loppiano – „práce není jenom prostředkem k živobytí, nýbrž něčím, co patří k existenci člověka, a je tudíž také prostředkem k poznání reality a porozumění životu: je to nástroj reálné a účinné lidské formace“.

Zmíněné tři jazyky jsou důležité, protože jsme od osvícenství zdědili ideu, že vzdělat znamená naplnit hlavu pojmy a čím více víš, tím budeš lepším. Nikoli. Vzdělání se musí týkat hlavy, srdce i rukou. Naučit se správně myslet a nikoli si jen osvojit pojmy. Vzdělávat ke správnému myšlení, cítění a konání. Všechny tyto tři jazyky jsou propojeny. Přemýšlíš o tom, co cítíš; cítíš, co myslíš, a děláš, co cítíš i myslíš. Najednou. To je vzdělání-výchova.

Pronikavost a široký rozsah tohoto slibného úsilí dosvědčují dvě instituce, které vznikly v Loppianu během posledních let: centrum formace a osvěty občanské ekonomiky a ekonomiky společenství „Lionello Bonfanti“; a hraniční akademická zkušenost Univerzitního institutu Sophia, který byl založen Svatým stolcem a jehož místní pobočka bude k mojí velké radosti zanedlouho otevřena v Latinské Americe.

Je důležité, aby v Loppianu bylo univerzitní centrum, jež je otevřeno těm, kdo hledají – jak říká jeho jméno – Moudrost, a které má za cíl budovat kulturu jednoty. Kulturu jednoty, nikoli uniformity. Uniformita je opakem jednoty. Jeho zakládající inspirace odráží rysy, jež jsem načrtnul v nedávné apoštolské konstituci Veritatis gaudium ve snaze pobídnout k moudré a odvážné obnově akademických studií. A nabízí tak kompetentní a prorocký přínos k misionářské transformaci církve a k pojímání naší planety jako jediné vlasti a lidstva jako jediného lidu, který je tvořen mnoha národy a obývá společný dům.

Jen tak dál!

Třetí otázka

Během více než půl století života v Loppiano podala Chiara Lubich různé jeho definice: město evangelia a město školy, město na hoře a město radosti, město dialogu a Mariino město: všechny tyto výrazy nás provázely a nadále provázejí. Ptáme se tedy Vás, Svatý otče: Řekněte nám něco o  misii v této nové etapě evangelizace a také o tom, jak můžeme odpovídat na výzvy naší doby, které jsou příležitostí k růstu všech?

Chci pohlédnout vzhůru k horizontu a pozvat vás, abyste hleděli spolu se mnou s důvěřivou věrností a velkodušnou tvořivostí k budoucnosti, která začíná již dnes.

Dějiny Loppiana jsou teprve v počátcích. Je to maličké zrnko, které je zaseto v brázdách dějin a překypujícím způsobem vzklíčilo, avšak musí zapustit robustní kořeny a nést vydatné plody ve službách misie hlásání a vtělování Ježíšova evangelia, které je církev povolána žít dnes. Vyžaduje to pokoru, otevřenost, součinnost a schopnost riskovat.

Často dramatická naléhavost, jež na nás doléhá ze všech stran, nemůže být přijímána poklidně, nýbrž požaduje od nás maximum v neustálé důvěře v Boží milost.

Změna epochy, kterou prožíváme – nikoli epocha změny, nýbrž změna epochy - vyžaduje, abychom nejenom usilovali o setkání mezi lidmi, kulturami a národy a o smlouvu mezi civilizacemi, nýbrž vyrovnali se s epochální výzvou vytvořit sdílenou kulturu setkávání a globální civilizaci smlouvy. Jako barevná duha, do níž se vějířovitě promítá bílé světlo Boží lásky! A k tomu je zapotřebí mužů a žen – mladých lidí, rodin, lidí všech povolání a profesí – schopných razit nové cesty společného putování. Evangelium je neustále nové, neustále. V této velikonoční době nám církev často opakuje, že Ježíšovo zmrtvýchvstání omlazuje a vyžaduje od nás mladost. Neustále je třeba jít tvořivě vpřed.

Výzvou je tvořivá věrnost: být věrní původní inspiraci a zároveň otevření pro vanutí Ducha svatého a odvážně se vydávat novými stezkami, které nám ukáže. Pro mne – a to je rada, kterou vám chci dát – je velkým příkladem to, co můžeme číst v knize Skutků apoštolů. Pozorujme, jak oni byli schopni dostát věrnosti Ježíšovu učení a odvážit se mnoha „bláznovství“, kterých se dopouštěli, když se rozešli do všech stran. Proč? Dovedli časovat tvořivou věrnost. Čtěte ne jednou, ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát či šestkrát ten text, protože tam najdete cestu. Duch svatý, nikoli náš zdravý rozum, nikoli naše pragmatičnost, nikoli naše - vždy omezené - způsoby vidění. Jděme vpřed podle vanutí Ducha.

Jak ale poznávat a následovat Ducha svatého? Praktikováním komunitního rozlišování. To znamená opětovně se sjednotit kolem vzkříšeného Ježíše, Pána a Mistra a naslouchat tomu, co nám Duch říká dnes jakožto křesťanskému společenství (srov. Zj 2,7) a společně v tomto ovzduší objevovat povolání, které nám Bůh umožní slyšet v té dějinné situaci, v níž se nacházíme, abychom žili podle evangelia.

Je zapotřebí naslouchat Bohu tak, abychom spolu s Ním slyšeli volání Lidu, a je zapotřebí naslouchat Lidu, abychom se nadechli vůle, k níž nás volá Bůh. Ježíšovi učedníci mají být kontemplativní: nazírat Slovo a nazírat Boží Lid.

Všichni jsme povoláni stát se řemeslníky komunitního rozlišování. Není to snadné, ale musíme se do toho dát, pokud chceme být tvořivě věrní a poddajní Duchu. To je cesta, na níž také Loppiano objeví a bude krok za krokem následovat Boží cestu ve službách církve i společnosti.

Na závěr ještě jednou děkuji vám všem za přijetí a slavení!

Poslední věc, která mi zároveň leží na srdci. Jsme zde shromážděni před mariánskou svatyní Theotokos. Jsme před Mariinými zraky. Také v tom existuje soulad mezi Druhým vatikánským koncilem a charismatem Hnutí fokoláre, jehož oficiálním název v církvi je Dílo Mariino.

Na konci třetího koncilního zasedání, 21. listopadu 1964, bl. Pavel VI. prohlásil Marii za „Matku církve“. Já jsem letos ustanovil její liturgickou památku, která bude bude poprvé slavena 21. května, v pondělí po Letnicích.

Maria je Ježíšova Matka a v Něm je Matkou nás všech, je Matkou jednoty. Svatyně, která je jí zasvěcena tady v Loppianu, nás zve, abychom chodili do Mariiny školy učit se poznávat Ježíše a žít s Ježíšem, který je přítomný v každém z nás a mezi námi.

A nezapomeňte, že Maria byla laičkou. První Ježíšova učednice, Jeho matka byla laičkou. Tady je obrovská inspirace. Můžeme se pocvičit, což vám radím, a vzít si evangelium a sledovat v těch nejkonfliktnějších epizodách z Ježíšova života – např. v Káně Galilejské – jak reaguje Maria. Chápe se slova a zasahuje. Někdo si řekne, že všechny tyto epizody v evangeliu nejsou. Představ si ale, že Matka tam byla a viděla to... Jak by na to reagovala? Toto je škola, v níž se pokročí vpřed. Ona  je ženou věrnosti, ženou tvořivosti, ženou odvahy, parhésie, ženou trpělivosti, ženou, která vydrží. Hleďte stále na tuto laičku, první Ježíšovu učednici a na to, jak reagovala na všechny konfliktnmí situace v životě svého Syna. To vám pomůže.

A nezapomeňte se modlit za mne, protože toho mám zapotřebí.



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.5.18 Buďte tvůrci pokoje a naděje, vzkázal papež účastníkům Genfestu
15.12.17 Ekumenická katedra patriarchy Athenagora a Chiary Lubichové v Loppianu
3.2.17 Papež přijme podnikatele z projektu Ekonomiky společenství
28.1.15 Zahájen diecézní proces beatifikace zakladatelky Hnutí Fokoláre
7.11.14 Petrův nástupce: Eucharistie je okamžik pravdy



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Rozlišování je teď v módě

Premiér Conte navštívil Komunitu Sant´Egidio

Italský kněz don Pappagallo „Spravedlivým mezi národy“

V syrském Dará válka začala i skončila

Kanonický proces s P. Tony Anatrellou SI

Svatý otec k mládeži Malých Antil: Nelze spatřit budoucnost bez reflexe o minulosti

Papež František nečekaně oddával ve vatikánském kostelíku

Nový prefekt ujišťuje o dalším vysílání Rádia Vatikán do Afriky

Papež: Sport není pouze zábava, nýbrž především nástroj k utváření kultury setkávání

Papež: Žádný křesťan nehlásá evangelium sám od sebe

Kardinál Parolin: První světová válka rozložila mezinárodní řád, který nebyl ničím nahrazen

Každý sport má svého světce

 Nově na webu
Svatý otec: Otcové a bratři, nikoli „činovníci posvátna“

Publicistika: O „mystické herezi“

Publicistika: Evropě schází politický projekt. Politika umírá, nemá-li už žádné ideály

Rozhovory: (Bez)nadějné mosulské vyhlídky

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv červenec 18
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Božím lidem je třeba se stát

Gaudete et exsultate

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího