Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (srov. Mk 5,21-43) referuje o dvou divech, které učinil Ježíš, a líčí je téměř jako triumfální pochod k životu.
Nejprve evangelista zmiňuje jednoho z představených synagogy, jménem Jairos, který přichází k Ježíši a snažně jej prosí, aby přišel k němu domů, protože umírá jeho dvanáctiletá dcera. Ježíš souhlasí a jde s ním, ale cestou přijde zpráva, že dívka umřela. Můžeme si představit reakci onoho tatínka. Ježíš mu však říká: »Neboj se, jen věř!« (v. 36). Když přišli do Jairova domu, Ježíš vykázal plačící lidi ven – byly tam rozrušené ženy, které naříkaly – a vstupuje do světnice jenom s rodiči a třemi učedníky, obrátí se k zemřelé a řekne: »Děvče, říkám ti vstaň« (v. 41). A děvče vstane jako by se probudila z hlubokého spánku (srov. 42).
V rámci popisu tohoto zázraku, podává Marek ještě druhý, totiž uzdravení ženy, která trpěla krvotokem a uzdravila se dotykem Ježíšových šatů (v.27). Zde zaráží, že víra této ženy přitahuje – chce se mi říci „krade“ – spásnou božskou moc Krista, který »poznal, že z něho vyšla«, a chtěl se dovědět, kdo se jej dotkl. A když tato žena s nemalým zahanbením předstoupí a všechno vyzná, On jí praví: »Dcero, tvá víra tě zachránila« (v.34).
Tyto dva příběhy jsou propojeny a soustředěny na jediné: víru; a ukazují Ježíše jako pramen života, jako Toho, který navrací život tomu, kdo v Něho plně důvěřuje. Dva protagonisté, tedy otec dívky a nemocná žena, nepatří mezi Ježíšovy učedníky a přesto jsou vyslyšeni pro svoji víru. Mají víru v onoho člověka. Chápeme odtud, že na Pánovu cestu jsou přijati všichni, nikdo se nemá považovat za vetřelce, nepatřičného či bezprávného. Pro přístup k Ježíšovu srdci je zapotřebí pouze jedna náležitost: vnímat potřebu uzdravení a svěřit se Mu. Zeptám se vás: cítí každý z vás potřebu být uzdraven? Z něčeho, z nějakého hříchu, nějakého problému? A pokud ano, máte víru v Ježíše? To jsou tedy dvě náležitosti, abychom byli uzdraveni a měli přístup k Jeho srdci: cítit potřebu po uzdravení a svěřit se Mu. Ježíš jde hledat lidi do zástupu a odnímá jim anonymitu, vysvobozuje ze strachu před životem a před smělostí. Činí tak pohledem a slovem, jimiž je znovu - po mnoha utrpeních a pokořeních - uvádí na cestu. I my jsme povoláni naučit se a napodobit tato slova, jež osvobozují, a tyto pohledy, které vracejí chuť k životu těm, kdo ji nemají.
V tomto evangeliu se prolínají témata víry a nového života, jež přišel Ježíš nabídnout všem. Když vstoupil do domu, kde ležela mrtvá dívka, vykázal ven ty, kdo byli rozrušeni a naříkali (srov. v.40), a říká: »Dítě neumřelo, jenom spí« (v. 39). Ježíš je Pán a fyzická smrt je před Ním jako pouhý spánek, není důvod si zoufat. Strach je třeba mít z jiné smrti, totiž ze zatvrzelosti srdce ve zlu! Před tou je třeba mít strach! Když cítíme, že máme srdce zatvrzelé, zatvrzující se - a dovolím si říci – mumifikované srdce, máme mít strach. Je to smrt srdce. Ale i hřích, i mumifikované srdce nemá u Ježíše poslední slovo, protože nám přinesl nekonečné Otcovo milosrdenství. A třebaže jsme padli dolů, Jeho vlídný a mocný hlas nás dostihuje: »Říkám ti vstaň!«. Je krásné slyšet tato Ježíšova slova určená každému z nás: »Říkám ti vstaň! Jdi. Vstaň, odvahu, vstaň«. Ježíš vrací život dívce i nemocné ženě, život i víru oběma.
Prosme Pannu Marii, aby nás provázela na cestě víry a konkrétní lásky zejména vůči těm, kdo jsou v nouzi. Prosme o její mateřskou přímluvu za naše bratry, kteří trpí na těle i na duchu.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
