Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Ex 20,8-11)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Naše cesta Desaterem nás dnes přivádí ke přikázání o dni odpočinku. Jeho dodržování se jeví snadně, což je však chybný dojem. Odpočinout si není skutečně jednoduché, protože existuje falešný a pravý odpočinek. Jak je můžeme rozpoznat?

Dnešní společnost žízní po rozptýlení a dovolených. Zábavní průmysl – zamyslete se nad tím slovem: „zábavní průmysl“ – značně rozkvétá a reklamy vykreslují ideální svět jako veliký herní park, kde se všichni baví. V současnosti převládá pojetí života, jehož těžiště nespočívá v činnosti a práci, nýbrž úniku. Člověk vydělává, aby se pobavil a dosáhl uspokojení. Vzorem a symbolem se stává úspěšný člověk, který si může dovolit dostatek různorodého potěšení. Skrze tuto mentalitu se ovšem sklouzává do nespokojenosti existence umrtvené zábavou, která není odpočinkem, nýbrž odcizením a útěkem z reality. Lidé si nikdy nedopřávali tolik odpočinku jako dnes, a přesto nikdy nezakoušeli takovou prázdnotu jako dnes! Zábava, výlety, cestování, okružní plavby srdce nenaplní, ani nevedou k odpočinku.

Slova Desatera hledají a nacházejí jádro problému a povahu odpočinku osvětlují z jiného úhlu. Toto přikázání obsahuje jeden zvláštní prvek – poskytuje totiž motivaci. Odpočinek v Hospodinově jménu má konkrétní důvod: „V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý“ (Ex 20,11).

Odkazuje nás tak k závěrečnému momentu stvoření, kde se říká: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tehdy začíná den odpočinku, který je Boží radostí z toho, co stvořil. Je to den kontemplace a požehnání.

„Co je tedy odpočinek podle třetího přikázání? Je to chvíle nazírání, chval, a nikoli úniku. Je to čas, kdy pohlédneme na realitu a řekneme: Jak je život krásný! Do protikladu vůči odpočinku, pojatému jako útěk od reality, staví Desatero odpočinek jako požehnání reality. Pro nás křesťany se středem neděle, dne Páně, stává eucharistie, což znamená „díkůvzdání“. Je to den, kdy máme Bohu říci: Děkuji. Děkuji ti, Pane, za život, tvé milosrdenství, všechny tvé dary. Neděle není dnem, který by vymazával všechny ostatní, nýbrž má je připomínat, žehnat jim a smiřovat se životem. Usmířit se s životem – kolik lidí, kteří mají tolik možností k zábavě, nežije v pokoji se svým vlastním životem. Neděle je dnem, kdy jej můžeme nastolit a říci: Život je cenný – není snadný, někdy je i bolestný, ale je cenný“.

Bůh nás uvádí do ryzího odpočinku, což ovšem vyžaduje, abychom se vzdálili všemu neblahému a nedávali se jím okouzlit (srov. Evangelii gaudium, 83). Srdce se velice lehce poddává neštěstí a zdůrazňuje příčiny své nespokojenosti. Požehnání a radost v sobě naopak zahrnují otevřenost vůči dobru, která je dospělou pohnutkou srdce. Dobro je laskavé a nikdy se nevnucuje. Je nutné se pro ně rozhodnout.

Také pokoj si volíme; nelze jej nařídit a nedospívá se k němu náhodou. Když se člověk zbaví trpkosti svého srdce, potřebuje se smířit s tím, od čeho utíká – s vlastním životním příběhem, skutečnostmi, které nechce přijmout, těžkými údobími své existence. Položím vám otázku: Smířil se každý z vás se svým životem? Zamyslete se na tím! Pravý pokoj totiž nespočívá v tom, že změníme svůj život, nýbrž přijmeme a doceníme jej takový, jaký byl.

Kolikrát jsme se už setkali s nemocnými křesťany, kteří nás utěšili v takové vyrovnanosti, jakou nenajdeme u požitkářů a hedonistů! A zaznamenali jsme, že prostí a chudí lidé se radují z malých milostí s takovým štěstím, které mělo příchuť věčnosti.

V páté knize Mojžíšově Pán říká: „Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty i tvoje potomstvo“ (Dt 30,19). Touto volbou je Mariino fiat, otevřenost Duchu Svatému, kterou kráčíme ve stopách Krista, Toho, jenž se v nejdramatičtější chvíli odevzdal Otci a nastoupil tak cestu vedoucí ke zmrtvýchvstání.

Kdy bude život krásný? Když o něm začneme dobře smýšlet, ať už je jakýkoli. Když do něj prorazí pochybnost: že by snad všechno byla milost? (jak nám připomíná svatá Terezie od Dítěte Ježíše, citovaná Bernanosem v Deníku venkovského faráře) a když tato svatá myšlenka rozdrolí zeď vnitřní nespokojenosti a zahájí pravý odpočinek. Život bude krásný, když otevřeme srdce Prozřetelnosti a zjistíme, že v jednom z žalmů se pravdivě říká: „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (62,2). Tato žalmistova věta je krásná: „Jen v Bohu odpočívá má duše“.

Přeložila Jana Gruberová