Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Pokrytectví a dvojakost spočívají ve větší pozornosti k lidem než k Bohu, zdůraznil ve svém prvním postním kázání pro římskou kurii otec Raniero Cantalamessa. V návaznosti na adventní promluvy inspirované slovy žalmu „Má duše žízní po živém Bohu“ (Ž 42,2), pokračuje nyní postním cyklem, pro který zvolil titul „Vejdi do sebe“ (podle sv. Augustina). Zahájil jej dnes v kapli Redemptoris Mater úvahou nad veršem „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8).

Ke slovu čistota se váže široké spektrum významů jak v Bibli, tak v běžné řeči. Evangelium však zdůrazňuje zejména dvě oblasti: přímost úmyslů a čistotu mravů. Opakem čistoty úmyslů je pokrytectví a opakem čistoty mravů je nezřízená sexualita.

„Do vztahu s Bohem, který je duch, nemůžeme vstoupit jinak než prostřednictvím svého ducha. Avšak nezřízenost nebo dokonce deviace v sexuální oblasti mají za následek zatemnění mysli. Je to jako když zatřepete nohama v rybníčku: ze dna se zvedne bahno a zakalí všechnu vodu. Bůh je světlo a takový člověk „světlo nenávidí“.“

Hřích nečistoty nedovoluje vidět Boží tvář anebo ji deformuje. Tělesná žádostivost vedoucí k touze po tom, co náleží jiným, totiž začíná vnímat Boha jako překážku v cestě, jako toho, kdo přikazuje, co se má a co nikoliv, a nakonec vzbuzuje vůči Němu nevraživost, v níž si takto hříchem podmaněný člověk začíná přát, aby Bůh vůbec neexistoval. Předeslal v úvodu svého kázání otec Cantalamessa, než se obrátil k druhému aspektu „čistoty srdce“, totiž k čistotě či přímosti úmyslů jako ke ctnosti, jež je protikladem pokrytectví.

„Je překvapivé, jak zřídka se hřích pokrytectví – který Ježíš v evangeliích odsuzuje nejčastěji – dostává do našeho běžného zpytování vědomí. Vzhledem k tomu, že jsem nikde nenašel otázku: „Byl jsem pokrytecký?“, musel jsem ji tam zařadit sám a jen zřídkakdy jsem mohl bezúhonně přejít k následující.“

Úsilí opečovávat svůj obraz před lidmi často převyšuje naši péči o skutečný život, poznamenal papežský kazatel. Poukazuje na to Pascal, když říká, že jsme schopni pro pozitivní mínění druhých dokonce být zbabělci, abychom vypadali udatně, nebo dát život proto, aby o tom lidé mluvili (srov. B. Pascal,  Myšlenky, 147). Slovo pokrytec, hypocrita, se etymologicky váže k oblasti řeckého divadla, poukazuje k neautentické situaci herce, ke klamu. V jisté době bylo proto herectví po morální stránce zavrhované, herci mohli být pouze otroci a proti divadlu vystupovali také někteří křesťanští apologeté.

„Původ tohoto termínu nás přivádí na stopu k objevení podstaty pokrytectví. Spočívá v představě života jako divadla, v němž se recituje pro publikum; nasazovat si masku, nebýt člověkem, nýbrž divadelní postavou. A tato postava není ničím jiným než zvráceností člověka. Člověk je tvář, postava je maska. Člověk je radikální obnaženost, postava pouhé šaty. Člověk miluje to, co je autentické a podstatné, postava žije z fikce a strojenosti. Člověk následuje své přesvědčení, postava následuje scénář. Člověk žije s pokorou a lehkostí, postava je protivná a působí obtíže.“

Tato tendence, která je člověku vzrozená, mimořádně zesílala v dnešní kultuře ovládané obrazem. Jakoby dnes platila maxima „zviditelňuji se, tedy jsem“. Pokrytectví se velmi záludně dotýká obzvláště zbožných a nábožensky založených lidí. Důvod je prostý, kde se vysoce ctí hodnoty ducha, tam je také největší pokušení předstírat je, aby se nezdálo, že nám schází. Přispívají k tomu také obřady a předpisy, které se zbožní lidé snaží dodržovat. Pokud je však neprovází neustálé vnitřní úsilí oživovat je duchem, skrze lásku k Bohu a bližnímu, stávají se prázdnou slupkou.

„Když se pokrytectví stane chronické, vytváří v manželství nebo v zasvěceném životě situaci „dvojího života“. Jeden je veřejný a viditelný, druhý skrytý, často jeden denní, druhý noční. Je to duchovní stav pro duši nejnebezpečnější, z něhož je velmi obtížné vyjít, pokud nezasáhne něco z venku a neprolomí hradbu, do níž se člověk uzavřel. Je to stadium, které Ježíš popsal obrazem obílených hrobů (Mt 23, 27-28).“

Proč budí pokrytectví takový odpor před Bohem? - Ptal se dále o. Cantalamessa. Odpověď je jasná: pokrytectví je lež, je zastíráním pravdy. Kromě toho pokrytectví snižuje Boha, staví ho na druhé místo a na první místo staví publikum. Když tedy pečujeme více o to, jak se jevíme, než o své srdce, znamená to, že přikládámeme větší důležitost člověku než Bohu. Pokrytectví je tedy ve své podstatě nedostatkem víry a formou modloslužby, protože klade stvoření na místo Stvořitele. A prohřešuje se také proti lásce k bližnímu, protože chce druhé redukovat na obdivovatele. Jak ale zvítězit nad svým pokrytectvím, když máme vrozený instinkt jevit se v dobrém světle, dobře zapůsobit a líbit se druhým? – Naší zbraní je napřímení úmyslů, každodenní napřimování, vedené vůlí, nikoli jen přirozenými pocity, zdůraznil papežský kazatel a přidal jednu konkrétní radu:

„Jestliže pokrytectví spočívá také v ukazování dobra, které neděláme, účinným lékem proti tomuto sklonu je skrývání dobra, které děláme. Dávat přednost skrytým gestům, která nebudou poničené žádným pozemským pohledem a zachovají si všechnu svou hodnotu pro Boha. Sv. Jan od Kříže říká, že Bohu se líbí více jedna byť malá věc, učiněná ve skrytu bez přání vejít ve známost, než tisíc jiných učiněných s přáním, být viditelní před lidmi.“

Nejde samozřejmě o to, abychom povýšili takové jednání na pravidlo, dodává otec Cantalamessa. Ježíš totiž také říká: “Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt, 5,16). Jako vždycky je nutné rozlišovat a zkoumat své sklony k pokrytectví. Útěšná je totiž skutečnost, že jakmile jsem schopen připustit, že jsem pokrytec, pokrytectví je přemoženo.

K boji s pokrytectvím nás však vybízí také Boží slovo, nejen když tuto neřest odsuzuje, ale když vybízí k pěstování opačné ctnosti, kterou je prostota. Nikoli ovšem v negativním smyslu jako prostomyslnost, povrchnost či nerozumnost. Ježíš sám varuje před tímto chápáním a dříve než řekne „buďte bezelstní jako holubice“, předesílá „opatrní jako hadi“ (srov. Mt 10,16). Prostota však má v Písmu také velikonoční konotace, jejím obrazem jsou nekvašené chleby jako symbol čistoty a celistvosti, jejichž protikladem je pokrytecký „kvas farizeů“ (Lk 12,1). Židovské hospodyně v předvečer paschy čistily dům od veškerých stop kvašeného chleba:

„Svatý Pavel spatřuje v židovském rituálu velkolepou metaforu křesťanského života. Kristus byl obětován, On je pravou Paschou, jejíž očekávání vyjadřovala ona pradávná. Proto je zapotřebí prouzkoumat vnitřní dům, srdce, vysvléci se ze všeho, co je staré a špatné, abychom byli „novým  těstem" (1 Kor 5,7), provést také ve svém nitru velký jarní úklid. Řecké slovo heilikrineia, která se překládá jako „upřímnost“, obsahuje představu slunečního jasu (helios) a zkoušky či soudu (krino), a znamená tedy jasnou průzračnost, něco, co bylo vyzkoušeno proti světlu a shledáno čistým.“

Jakýkoliv skutek učiněný s čistým a prostým úmyslem nás připodobňuje „Božímu obrazu a podobě“. Shromaďuje rozptýlené síly duše, připravuje ducha a sjednocuje ho s Bohem. Prostota, v níž bereme ohled pouze na Boha a posuzujeme věci ve vztahu k Němu, zahání každé pokrytectví a dvojakost. Právě čistota a přímost úmyslu je oním zdravým okem, o němž Ježíš mluví v evangeliu (Mt 6,22), které osvěcuje celé tělo, totiž celý život a skutky člověka a zachovává je odolnými vůči hříchu – kázal v první postní promluvě pro římskou kurii otec Raniero Cantalamessa.