Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lukášovo evangelium, které jsme právě vyslechli, nám znovu umožňuje prožít onu chvíli, kdy na sebe Pán vztahuje Izaiášovo proroctví, které slavnostně přednáší svému lidu. Nazaretská synagoga byla plná příbuzných, sousedů, známých, přátel.. i těch, kteří nebyli příliš přáteli. A všichni na něho upřeně hleděli. Církev stále upřeně hledí na Ježíše, Pomazaného, kterého Duch posílá pomazat Boží lid.

Evangelia nám často podávají tento obraz Pána mezi zástupy, obklopeného a tísněného lidmi, kteří k němu přinášejí nemocné, prosí jej, aby vyhnal zlé duchy, naslouchají jeho učení a putují s ním. »Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou« (Jan 10,27-28).

Pán nikdy tento přímý kontakt s lidmi neztrácel a vždycky udržoval tuto milost sblížení se  svým lidem jako celkem i s každým jednotlivcem v zástupu. Vidíme to v jeho veřejném životě a bylo tomu tak od počátku: zář Dítěte laskavě přitáhla pastýře, krále a zasněné starce, Simeona a Annu. A bylo tomu tak i na Kříži - Jeho srdce všechny táhne k Sobě (srov. Jan 12,32): Veroniky, Kyrenejské, lotry, setníky... Slovo „zástup“ není hanlivé. Někomu se možná zdá, že označuje anonymní a beztvarý dav. V evangeliu však pozorujeme, že zástupy se v kontaktu s Pánem, který k nim přistupuje jako pastýř ke stádci, proměňují. V duši lidu se probouzí touha následovat Ježíše, klíčí úžas a utváří se rozlišování.

Chtěl bych spolu s vámi uvažovat o těchto třech milostech, jimiž se vyznačuje vztah mezi Ježíšem a zástupy: milosti následování, úžasu a rozlišování.

Milost následování.

Lukáš praví, že »zástupy ho hledaly« (Lk 4,42), »doprovázely« (Lk 14,25), »tlačily se« na něho, »tísnily« ho (srov. Lk 8,42-45) a »scházely se, aby ho slyšely« (Lk 5,15). Tento zájem lidu přesahuje jakýkoli kalkul, je nepodmíněný a plný sympatií. Odporuje omezenosti učedníků, jejichž postoj k zástupům hraničí s nelítostností, když navrhují Pánu propustit je, aby si našly něco k jídlu. Tady – myslím – začíná klerikalismus: v této snaze zajistit si jídlo a vlastní pohodlí bez zájmu o lidi. Pán toto pokušení utnul. »Vy jim dejte jíst« (Mk 6,37), byla Ježíšova odpověď: „postarejte se o lidi!“.

Milost úžasu.

Druhá milost, kterou lid obdrží na cestě za Ježíšem, je radostný úžas. Zástupy žasly nad Ježíšem (srov. Lk 11,14), nad Jeho zázraky, ale především nad Ním samým. Lidé jej rádi zdravili na ulici, nechali si od Něho žehnat a dobrořečili Mu jako ona žena z davu, která dobrořečila jeho Matce. Pán zase žasnul nad vírou lidí, měl z ní radost, kterou také neváhal projevit.

Milost rozlišování.

Třetí milost, které se lidu dostává, je rozlišování. »Zástupy zpozorovaly [kam šel Ježíš] a vydaly se za ním« (Lk 9,11). »Žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc« (Mt 7,28-29; srov. Lk 5,26). Kristus, Boží Slovo přicházející v těle, probouzí v lidech charisma rozlišování; nikoli však rozlišování specialistů ve sporných otázkách. Když s Ním diskutovali farizejové a učitelé Zákona, lidé rozpoznávali moc Ježíšovy autority: sílu Jeho nauky, schopné proniknout do srdce; skutečnost, že Jej poslouchají zlí duchové; a také to, že dokázal umlčet ty, kteří se Jej diskusemi snažili přivést do úzkých. Lidé se z toho těšili – uměli totiž rozlišovat a těšili se z toho.

Zahloubejme se trochu do této evangelní vize zástupu. Lukáš ukazuje čtyři velké skupiny, jež jsou upřednostněnými adresáty Pánova pomazání: chudé, zajatce, slepé a zdeptané. Jmenuje je obecně, ale potom s potěšením sledujeme, jak v životním běhu Páně dostávají tito pomazaní tvář i vlastní jména. Jako se olejem pomazává část, ale prospěch z toho má celé tělo, tak Pán, který si přisvojuje Izaiášovo proroctví, jmenuje různé „zástupy“, ke kterým Jej posílá Duch, přičemž sleduje dynamiku, kterou můžeme nazvat „inkluzivním upřednostňováním“. Je to milost a charisma, jež dostává člověk nebo zvláštní skupina lidí a – jako každé působení Ducha – přináší prospěch všem.

Chudí (ptochoi) jsou ti, kteří jsou sklíčeni jako žebráci, kteří se sklánějí s prosbou. Chudá (ptochè) je však také vdova, která tře svými prsty dvě mince, jež byly vším, co měla ten den na živobytí. Tato vdova má pomazání dát almužnu, ale zůstává u všech bez povšimnutí, až na Ježíše, který dobrotivě pohlíží na její nepatrnost. S ní může Pán završit svoje poslání zvěstovat evangelium chudým. Dobrou zvěst o existenci takových lidí paradoxně slyší učedníci. Tato velkodušná žena si vůbec nevšimla, že „vystupuje v evangeliu“ (totiž že evangelium zmiňuje její gesto). Radostnou zvěst, že její skutky mají váhu v Království a platí více než všechno bohatství světa, prožívá ve svém nitru, jako mnozí světci a světice „odvedle“.

Slepí  jsou reprezentováni jednou z nejsympatičtějších tváří evangelia: Bartimaiem (Mk 10,46), slepým žebrákem, jemuž se vrátil zrak a od té doby měl oči jenom pro Ježíše, kterého následoval na jeho cestě. Pomazání zraku! Našeho zraku, jemuž mohou Ježíšovy oči vrátit onen třpyt, který může dát pouze nezištná láska, kterou nám denně odcizují zištné či banální obrazy, jimiž nás zaplavuje svět.

Když Lukáš jmenuje zdeptané (tethrausmenous), užívá výraz, který obsahuje slovo „trauma“. Evokuje tak – možná Lukášem oblíbené – podobenství o milosrdném Samaritánovi, který pomazává olejem a obvazuje rány (traumata – Lk 10,34) člověka, který ležel zbitý a polomrtvý u cesty. Pomazání Kristova raněného těla! Toto pomazání je lékem na všechna traumata, která vytlačují lidi, rodiny i celé národy ze hry jako vyloučené a zbytečné na okraj dějin.

Zajatci jsou váleční vězni (aichmalotos), odvádění před hrotem kopí (aichmé). Tento výraz používá Ježíš, když mluví o zajetí a obsazení Jeruzaléma, svého milovaného města (Lk 21,24). Dnešní města se neberou do zajetí na hrotech kopí, nýbrž pomocí subtilnějších prostředků ideologické kolonizace. Jedině pomazání naší vlastní kultury, vytvořené prací a uměním našich předků, může osvobodit naše města z těchto nových otroctví.

Pokud jde o nás, drazí bratři kněží, nesmíme zapomínat, že našimi evangelními vzory jsou tito lidé, tyto zástupy s konkrétními tvářemi, které pozvedá a oživuje Pánovo pomazání. Oni jsou těmi, kteří naplňují a realizují pomazání Ducha v nás, kteří jsme byli pomazáni, abychom pomazávali. Z nich jsme byli jsme vzati a můžeme se s těmito prostými lidmi bez bázně ztotožnit. Každý z nás má svůj vlastní příběh a trocha paměti nám velice prospěje. Oni jsou obrazem naší duše a obrazem církve. Každý ztělesňuje jediné srdce našeho lidu.

My kněží jsme oním chudým a chtěli bychom mít srdce oné chudé vdovy, když dáváme almužnu, dotýkáme se ruky žebráka a díváme se mu do očí. My kněží jsme Bartimaios a každé ráno vstáváme k modlitbě s prosbou: »Pane, ať vidím!«. My kněží jsme nějakým bodcem svého hříchu tím raněným, kterého lupiči zbili k smrti. A chceme se jako první ocitnout v soucitných rukou milosrdného Samaritána, abychom potom svýma rukama prokazovali soucit druhým.

Přiznám se, že když biřmuji a světím, rád dobře roztírám křižmo na čele a rukou těch, kteří jsou pomazáváni. V tomto důkladném pomazání se zakouší obnova toho vlastního. Chci říci, že nejsme distributory oleje v nádobách. Jsme pomazáni, abychom pomazávali. Pomazáváme rozdáváním sebe, rozdáváním svého povolání a svého srdce. Když pomazáváme, jsme znovu pomazáváni vírou a náklonností svého lidu. Dáváme pomazání lidem tím, že si špiníme ruce a dotýkáme se jejich ran, hříchů a úzkostí; dáváme pomazání tím, že nám provoní ruce dotyk jejich víry, jejich nadějí, jejich věrnosti a bezvýhradné štědrosti jejich darování, které mnozí „vzdělanci“ považují za pověrčivost.

Ten, kdo se naučí pomazávat a žehnat, uchrání se před malicherností, zneužíváním a nelítostností.

Modleme se, nejdražší bratři, ať spolu s Ježíšem staneme ve svém lidu, protože to je nejkrásnější místo. Otec ať v nás obnoví seslání svého Ducha svatosti a učiní, abychom se sjednotili v prosbě o milosrdenství pro lid, který nám byl svěřen, a pro celý svět. Tak se zástupy lidí, shromážděné v Kristu, budou moci stát jediným věrným Božím lidem, který dosáhne svého dovršení v Království (srov. Konsekrační modlitba kněžského svěcení).

Přeložil Milan Glaser