Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na 1. září připadá 80. výročí vypuknutí II. světové války. Jen několik měsíců předtím 2. března 1939 byl na Petrův stolec zvolen kardinál Eugenio Pacelli, který přijal jméno Pius XII. Měl za sebou kariéru vatikánského diplomata, nejprve jako apoštolský nuncius v Německu a poté jako státní sekretář svého předchůdce Pia XI. Historická úloha papeže Pia XII. na prahu a během války se stala předmětem mnoha polemik. Na stránkách vatikánského deníku Osservatore Romano je rekapituluje italská historička Emma Fattorini, odbornice na problematiku vztahů Svatého stolce s Německem a Francií v meziválečném období a autorka edice dokumentů Pacelliho nunciatury v Německu. V roce 2007 vydala rovněž knihu Pius XI., Hitler a Mussolini, reflektující nové dokumenty po otevření Vatikánských archivů pro období 1922-39. Nyní, s výhledem na zpřístupnění Vatikánských archivů pro období pontifikátu papeže Pacelliho, k němuž má dojít v příštím roce, připomíná vývoj vztahů Pia XII. k fašismu a ve světle svých bádání naznačuje, na jaké otázky bude historik hledat odpovědi v nově dostupných materiálech. Přinášíme hlavní pasáže textu Emmy Fattorini:

Abychom navázali nit historiografické debaty, je dobré vyjít z prvních úsudků o osobě papeže Pacelliho, vyslovených některými protagonisty jeho doby (…) Na prvním místě Giovanni Battista Montini, který mluvil o Pacelliho inklinaci k určité „mezinárodní politice“, v níž se diplomacie snoubí s věroukou takovým způsobem, že se jeho působení neobracelo „k té či oné politické preferenci, k tomu či onomu technickému řešení mezinárodních problémů (…) nýbrž k potvrzování principů, na nichž se mezinárodní řád má zakládat,“ psal budoucí papež Pavel VI. (Montini, Pio XII e l´ordine internazionale, 1957).

Na druhé straně, jako protipól vystihující smysl řady kritik papeže Pacelliho, stojí Ernesto Buonaiuiti (Pio XII, 1946), na jehož linii navázal svými významnými a podloženými studiemi Giovanni Miccoli. Podle Buonaiutiho se čistě právnicko-formalistní aspekty diplomatických sklonů Pia XII. neblaze projevovaly v pastoračním působení, jemuž chyběla empatie, což se zpětně projevovalo také ztrátou efektivnosti na politicko-diplomatické půdě. Tato mentalita se pak měla projevit jako nedostatečná, když byl jeho pontifikát nucen čelit strašlivým výzvám doby. Buonaiutiho kategorické soudy velmi ovlivnily historiografické teze na téma drásavé otázky „mlčení“  a „dilemat“ Pia XII. ohledně pronásledování Židů. Téma, které nicméně již dospělo ke šťastným historiograficky podloženým závěrům, o nichž dle mého názoru panuje široká shoda. Ponecháme-li stranou absurdní a blouznivé konstrukce definující Pacelliho „Hitlerovým papežem“.

Pius XII. zvolil cestu velkého, mocného a nestranného budovatele míru, v duchu mírových iniciativ Benedikta  XV. (sám jako mladý nuncius v Německu šířil jeho Nótu znepřáteleným stranám z 1. srpna 1917) a distancoval se od zjevně nepřátelské pozice svého předchůdce Pia XI., s níž se v posledním období života stavěl k fašismu.

Od toho se odvíjejí jeho první diplomatické iniciativy, když 3. května žádá příslušné nuncie, aby zkoumali možnost svolání mezinárodní konference pěti států: Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Polska. Navazuje opět vztahy s Mussolinim, který vyjádřil již dříve své uspokojení ze zvolení kardinála Pacelliho na Petrův stolec. Pius XII. doufá v jeho podporu, aby konference této pětice států nevyústila do destruktivních výsledků jako předcházející Mnichovská konference a nepodpořila ještě více agresivní tendence.

Podpis Ocelového paktu 22. května 1939 (dohoda o vzájemné pomoci mezi Třetí říší a Itálií podepsaná ministry zahraničí Joachimem vom Ribbentrop a Galeazzem Cianim a za Hitlerovy přítomnosti) nezapůsobil jako varovný signál, nýbrž povzbudil Svatý stolec v naději, že zapojení Itálie může zmírnit německé nároky na Gdaňsk. V srpnu však Mussolini informoval Svatý stolec o nevyhnutelnosti války.

Pius XII. vyslovil tehdy věty, které se staly klíčem k celému jeho pontifikátu: „Nebezpečí je bezprostřední, ale ještě je čas. Nic není ztraceno s mírem. Všechno může být ztraceno s válkou. Nechť se lidé vrátí  k porozumění, obnoví vyjednávání.“ Jeho zarputilost je spíše profetická než diplomatická a tato slova se stanou nejvýmluvnějším mottem volání po míru během celého 20. století. A jeho selhání – píše italská historička Emma Fattorini.

Ve své první encyklice Summi pontificatus (20. října 1939) nesetrvává na pozicích Benedikta XV., nýbrž připojuje se k obvinění formulovanému Piem XI. ohledně neomezené moci státu, která „poškozuje rovněž vztahy mezi národy, protože narušuje jednotu nadnárodní společnosti, ničí základy a hodnotu práva národů, vede k porušování práv druhých a znesnadňuje porozumění a pokojné soužití“. Tyto výroky, jak poznamenal již Pietro Pastorelli, navazují na dvě encykliky Pia XI. pranýřující totalitarismy „a doplňují vztažením této problematiky na mezinárodní prostor (…) s implicitním uznáním pozitivní hodnoty demokraticko-liberálních režimů (…) což bude dále rozvinuto v promluvě z 24. prosince 1944 (…) Stručně řečeno Svatý stolec zachoval benevolentní neturalitu vůči západním demokraciím a kritickou neutralitu vůči totalitním státům“.

Zde mají původ věroučné premisy, které vystoupí na povrch na konci války,když papež pocítí úkol předstoupit před svět nad ještě nevyhaslými troskami evropských měst. A právě toto druhé období, poválečnou dobu, ještě více než jeho mírové inciativy, bude třeba zkoumat ve světle nové dokumentace zpřístupněné s otevřením Vatikánského tajného archivu, s cílem popsat jeho roli v situace všeobecné dezorientace národních lídrů.

Po selhání mírových jednání čelil Pius XII. nepřátelství ze strany Mussoliniho, který rozhodně nepřivítal jeho slova solidarity po napadení Belgie, Lucemburska a Holandska. „Za jistých okolností nelze mlčet,“ řekl tehdy Pius XII. Podpora pro papežovo úsilí přišla ze strany Roosevelta, který jmenoval Myrona Ch. Taylora mimořádným velvyslancem, jakkoli bez formálního titulu „při Svatém Stolci“.

Společný zájem na postupu proti Hitlerovi po napadení Sovětského svazu vedl Američany k tomu, aby žádali po Svatém stolci umírněnost v neoblomném postoji k boleševismus a uznal jej za menší hrozbu než nacismus. Udržet politiku do té doby zastávané dvojí neutrality, bylo pro Vatikán stále obtížnější.

Při druhé Taylorově misi v září 1941 se papež jasně vyslovil proti „kompromisnímu míru za každou cenu“ a ujistil spojence o své plné podpoře. Navzdory americkému tlaku na zmírnění a zneplatnění rozsudku vysloveného nad komunismem v encyklice Divini Redemptoris (19. března 1937, pozn. red.) Pia XI., která nicméně vyšla současně s jinou, Mit Brennender Sorge (14. března 1937, pozn. red.), odsuzující nacismus.

Spolu s tím se tedy otevírá mnoho otázek ohledně poválečného období, s nimiž musíme přistoupit k nově zpřístupněným fondům. Jak a jakým způsobem se teologické a politické odsouzení komunismu ze strany papeže Pacelliho podepsalo na studené válce a světovém uspořádání, které z ní vzešlo?

Jakou roli sehrála vatikánská podpora při zakládání Spojené Evropy? Podpora předkládaná ve jménu křesťanských kořenů, které u Pia XII. odkazovaly k znovuzaložení „ztraceného křesťanstva“, ale předznamenávaly také podporu liberálně-demokratických vlád, které se tak docela nekryly s americkou hegemonií také a právě vzhledem k těmto kořenům.