VaticanNews.va

   20. 9. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6059
Poslechem z webových stránek.3756
Četbou textů na webových stránkách.6070
Poslechem i četbou.3565


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Vatikánská varování k německé synodální cestě

Nové a odvážné kroky k plnému společenství, píše František Bartolomějovi

Papež: Jak porazit zlo? Přijetím odpuštění


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

5.9.2019 

Únava ze sbližování je zdrojem naší identity a našeho štěstí

Promluva papeže k duchovenstvu, katedrála v Maputo - Mosambik

Česká sekce RV

Drazí bratři biskupové,

Drazí kněží, řeholníci, řeholnice a seminaristé,

Drazí katechisté a animátoři křestanských společenství,

Bratři a sestry, dobré odpoledne!

 

Děkuji mons. Hilariovi za slova na uvítanou, která mi adresoval jménem vás všech. Se sympatiemi a hlubokou vděčností vás všechny zdravím. Vím, že jste vynaložili obrovské úsilí, aby jste byli tady. Společně, chceme obnovit odpověď na povolání, které kdysi vzplálo v našem srdci a které nám svatá matka církev pomohla rozlišit a potvrdit misijním posláním. Děkuji za vaše svědectví, v nichž líčíte těžké chvíle a vážná vyzvání, jež zakoušíte, uznáváte meze i slabosti, ale také žasnete nad Božím milosrdenstvím. Potěšilo mne, když jeden katechista řekl: „Jsme církví vsazenou do hrdinského lidu“, který je zkoušený v utrpení, ale uchovává si živou naději. S touto zdravou hrdostí vašeho lidu, jež zve k obnovení víry a naděje, chceme obnovit svoje přitakání. S jakým uspokojením svatá matka církev slyší, jak z vašich úst splývá láska k Pánu a ke svěřenému poslání! Jak se těší, když vidí vaši touhu neustále se vracet k „první lásce“ (Zj 2,4)! Prosím Ducha svatého, aby vám stále dával jasnozřivost nazývat realitu pravým jménem, odvahu prosit o odpuštění a schopnost učit se naslouchat tomu, co nám chce říci.

Drazí bratři a sestry, ať už se nám to líbí či nikoli, jsme povoláni čelit realitě takové, jaká je. Časy se mění, a musíme uznat, že často nevíme, jak zapadnout do nových scénářů; můžeme snít o „cibulích v Egyptě“ (srov. Nm 11,5), zapomenout, že Zaslíbená země je před námi, ne za námi, zkamenět, mumifikovat se v nostalgii po minulých časech – není to nic dobrého, totiž mumifikovaný biskup, kněz či katechista. Není to dobré, když se namísto vyznávání Dobré zvěsti hlásá něco, co je šedé, nepřitahuje a nezapálí srdce nikoho.

Nacházíme se v této katedrále, zasvěcené Panně Marii počaté bez hříchu dědičného, abychom jako se rodina společně podělili o to, co se děje s námi; jako rodina zrozená z Mariina přitakání andělovi. Maria se ani na okamžik neohlížela zpět. O těchto počátečních událostech tajemství Vtělení vypráví svatý Lukáš. A způsob jeho podání nám snad pomůže odhalit odpovědi na otázky, které jste dnes formulovali, a nalézt i nezbytný podnět, abychom odpověděli se stejnou velkodušností a pohotovostí jako Maria.

Svatý Lukáš prezentuje souběžně události, týkající se svatého Jana Křtitele i Ježíše Krista. Zamýšlí nám tímto srovnáním ukázat doznívající starozákonní způsob bytí Boha a našeho vztahu k Němu a ten nový, který nám přináší Syn Boží, jenž se stal člověkem. Jeden způsob ve Starém zákoně dohasíná a Ježíš nám přináší jiný, nový způsob.

Zřetelná je skutečnost, že v obou zvěstováních – Jana Křtitele a Ježíše - vystupuje anděl. V jednom případě však ke zjevení dochází v Judsku, v tom nejdůležitějším městě, kterým je Jeruzalém, a to nikoli na ledajakém místě, nýbrž v chrámu, uvnitř, ve velesvatyni; anděl se obrací k muži, který je navíc knězem. Zatímco Vtělení je zvěstováno v Galileji, nejvzdálenějším a konfliktním regionu, v nepatrné obci Nazaret, v domě, nikoli v synagoze či na posvátném místě, a je určeno světské osobě, navíc ženě - nikoli knězi, ani muži. Ten kontrast je veliký. Co se změnilo? Všechno. A v této změně spočívá naše nejhlubší identita.

Ptali jste se mne, co dělat v souvislosti s krizí kněžské identity, jak se s ní vyrovnat. V této souvislosti chci říci o kněžích něco, co jsme povoláni pěstovat a prosazovat my všichni (biskupové, katechisti, zasvěcené osoby, seminaristé).

Pokud jde o krizi kněžské identity, musíme asi opouštět důležitá a honosná místa a vracet se tam, kde se nám dostalo povolání a kde bylo jasné, že iniciativa i moc jsou od Boha. Nikdo z nás nepřišel z nějakého významného místa. Někdy si mimovolně, tedy bez morální viny, zvykáme spojovat svoji každodenní činnost – kněží, řeholníků, katechistů - se slavnostními obřady, shromážděními a rozhovory; místo, které zaujímáme na setkáních, u stolu či v aule, je hierarchické; podobáme se spíše Zachariášovi než Marii. „Věřím, že nepřeháníme, když říkáme, že kněz je velmi maličký. Nezměrná velikost daru, který nám byl dán k službě, nás řadí mezi ty nejnepatrnější z lidí. Kněz je nejchudší z lidí, pokud jej Ježíš neobohacuje Svojí chudobou; je nejneužitečnější služebník, pokud jej Ježíš nenazývá přítelem, nejhloupějším z lidí, pokud jej Ježíš trpělivě nepoučuje jako Petra; nejbezbrannější z křesťanů, pokud jej uprostřed stádce neposiluje Dobrý Pastýř. Nikdo není nepatrnější než kněz ponechaný svým vlastním silám, niko není menší. Proto je naší obrannou modlitbou proti všem úkladům Zlého modlitba naší Matky: jsem kněz, protože On shlédl dobrotivě na moji nepatrnost (srov. Lk 1,48)“ (Homilie na mši se svěcením olejů, 17. dubna 2014). Návrat do Nazareta může být cestou, jak se vyrovnat s krizí identity. Ježíš nás volá k našemu vzkříšení, abychom se vrátili do Galileje a obnovili se jako pastýři-učedníci-misionáři. Sami jste mluvili o určitém přehánění v opatřování si zdrojů osobního blahobytu na „křivolakých stezkách“, jež často ústí do upřednostňování aktivit, které jsou placeny státem, a překážejí životu každodenní pastorace. Pohled na prostou dívku u ní doma kontrastuje s prostředím Jeruzalémského chrámu, a tento kontrast může pomoci nastavit zrcadlo, ve kterém si všimneme své komplikovanosti a svých starostí, jež zatemňují a jimiž koroduje velkodušnost našeho přitakání.

Zachariášovy pochybnosti a potřeba vysvětlování neladí s Mariiným přitakáním. Ona chce pouze vědět, jak se to stane. Zachariáš nedokáže odložit snahu mít všechno pod kontrolou, nedokáže se zřeknout logiky, podle níž je a cítí zodpovědnost za všechno, co se děje. Maria nepochybuje, nemyslí na sebe, ale svěřuje se a důvěřuje. Vztah s Bohem, jak jej prožívá Zachariáš, stejně jako učitelé Zákona, je vysilující: vždycky plní předpisy, vždycky bere zřetel na mzdu, úměrnou vynaloženému úsilí, takže Boží požehnání je mojí zásluhou a církev má povinnost uznat moje přednosti a úsilí... Je vyčerpávající, úmorné žít vztah s Bohem jako Zachariáš. Nesmíme se hnát za tím, co se stává osobní výhodou. Naše únava se má pojit spíše k „naší schopnosti soucitu“ – Jsme schopen soucitu? „To jsou závazky, ve kterých je pohnuto a dojato naše srdce.“ Bratři a sestry, církev od nás žádá schopnost soucitu. Schopnost soucitu, takže se „radujeme spolu se snoubenci, kteří se berou; smějeme se s dítětem, které nesou ke křtu; provázíme mladé, kteří se připravují na manželství a rodinný život; cítíme bolest s těmi, kdo na nemocničním lůžku přijímají pomazání; pláčeme s těmi, kdo pohřbívají svého drahého“ (Homilie při mši se svěcením olejů, 2. dubna 2015).

Věnujeme hodiny a dny doprovázení matky, která má AIDS, a dítěte, které zůstalo sirotkem, babičce, která se stará o spoustu vnoučat anebo mladíkovi, který přišel do města a zoufá si, protože nemůže nalézt práci. „Je tolik emocí, tolik sympatií, které - máme-li otevřené srdce - působí pastýřovi únavu. Pro nás kněze nejsou příběhy našeho lidu zpravodajstvím. My svoje lidi známe, můžeme uhádnout, co jim leží na srdci, i to naše je v soucitu s nimi rozcupováno a roztrháno na tisíc kousků, je dojato a dokonce se zdá, že jej lid pojídá: vezměte a jezte. To jsou slova, která si Ježíšův kněz neustále šeptá, když se stará o svůj věřící lid: vezměte a jezte, vezměte a pijte... A tak se náš kněžský život rozdává službou a blízkostí věřícímu Božímu lidu. To vždycky a neustále unavuje“ (tamt.).

Bratři a sestry, sbližování unavuje, vždycky přináší únavu být nablízku svatému Božímu lidu. Je krásné potkat kněze nebo katechistu, unavené sbližováním. Obnova tohoto povolání často vyžaduje, abychom si ověřili, zda naše únava a naše starosti nemají, co do činění s určitým „duchovním zesvětštěním“ diktovaným „podmanivostí tisícerých nabídek konzumu, které nejsme s to setřást, abychom kráčeli svobodně po stezkách, jež vedou v lásce k našim bratřím, k Pánovu stádci, k ovcím čekajícím na hlas svých pastýřů“ (Homilie při mši se svěcením olejů, 24. března 2016); obnova povolání – našeho povolání - znamená volbu, přitakání a únavu z toho, co je v Božích očích plodné a zpřítomňuje a ztělesňuje Jeho Syna Ježíše. Kéž nám dá Hospodin nalézt v této spasitelné únavě zdroj naší identity a našeho štěstí. Hospodin ať nám dá tuto spásonosnou únavu, zdroj naší identity a našeho štěstí.

Kéž v nás naši mladí nacházejí ty, kdo se dávají „sníst“, a právě proto se zeptají na následování Ježíše a strženi radostí z každodenní odevzdanosti - nikoli uložené, nýbrž zralé a zvolené v mlčení a modlitbě - chtějí vyslovit svoje přitakání. Ty, který se dosud ptáš, anebo ty, který už jsi na cestě definitivního zasvěcení, uvědom si, že „neklid a rychlý sled mnoha podnětů, které nás dnes bombardují, působí, že tu není prostor pro vnitřní ticho, ve kterém člověk vnímá Ježíšův pohled a naslouchá jeho volání. Mezitím dostaneš mnoho atraktivních nabídek. Zdají se krásné a vzrušující, ale časem v tobě zanechají prázdnotu, nudu a samotu. Nedopusť, aby se ti to stalo, protože bouře tohoto světa tě strhuje na cestu bez smyslu, beze směru, bez jasných cílů, a tak tvé mnohé úsilí přijde vniveč. Ale hledej ty prostory klidu a ticha, ve kterých budeš moci uvažovat, modlit se, vidět svět kolem tebe jasněji. Pak budeš moci spolu s Ježíšem poznat, jaké je tvoje povolání na této zemi.“ (Christus vivit, 277).

Ona hra kontrastů, kterou prezentuje Lukáš – Vtělení v Nazaretě a zvěstování Zachariášovi v chrámu - kulminuje v setkání dvou žen: Alžběty a Marie. Panna navštěvuje svoji starší sestřenici a všechno je slavnost, tanec a chvála. Je to část Izraele, jež pochopila hlubokou a závratnou změnu Božího plánu, přijímá navštívení a proto se pohnulo dítě v lůně. Na okamžik je v patriarchální společnosti mužský svět v ústraní a zůstává němý jako Zachariáš. Dnes tady mluvil jeden mosambický katechista, který připomněl, že vás nic nepřipraví o nadšení šířit evangelium a plnit svoje křestní sliby. Vaším povoláním je hlásání evangelia, povoláním církve je hlásání evangelia, identitou církve je hlásání evangelia. Proselytismus - přetahování není křesťanské. Naším povoláníém je hlásat evangelium. Identitou církve je hlásat evangelium. Ona reprezentuje všechny, kdo vycházejí vstříc svým bratřím: jak ty, kdo jako Maria navštěvují, tak i ty, kdo návštěvu přijímají a nechávají se od druhého proměnit sdílením jejich kultury a způsobů prožívání a projevů víry.

Starost, kterou jsi vyjádřil, nám ukazuje, že inkulturace bude vždycky vyzváním jako „cesta“ těchto dvou žen, které se vzájemně proměnily setkáním, dialogem a službou. „Místní církve musí kromě povzbuzování každého pokřtěného k hlásání evangelia také aktivně prosazovat alespoň počáteční způsoby inkulturace. V konečném důsledku je třeba směřovat k tomu, aby hlásání evangelia výrazovými prostředky, které jsou vlastní kultuře, v níž se  hlásá, vedlo k  novému splynutí evangelia s touto kulturou. Jde o dlouhé a pomalé procesy, v nichž nás někdy může přepadnout a ochromit strach“ (Evangelii gaudium, 129) a strach ochromuje.

„Vzdálenost“ mezi Nazaretem a Jeruzalémem je zkrácena. Mariiným přitakáním přestala existovat. Distance, regionalismus, partikularismus, ustavičné stavění zdí totiž podkopávají dynamiku vtělení, které zbořilo bariéru, která nás rozdělovala (srov. Ef 2,14). Vy – alespoň vy starší – kteří jste byli svědky rozdělení a zášti, jež vedly k válkám, musíte být vždycky ochotni se navštěvovat, zkracovat distance. Církev v Mosambiku je zvána stát se církví Navštívení, nemůže být součástí problému příjmů, znevažování a rozdělování jedněch od druhých, nýbrž branou řešení, prostorem, kde je možný respekt, vzájemná výměna a dialog. Otázka, jak se stavět k mezináboženskému manželství, je pro nás vyzváním, týkajícím se naší přetrvávající tendence štěpit se a separovat místo sjednocovat. Totéž se děje ve vztahu mezi národnostmi, etniky, severem a jihem, komunitou, kněžími a biskupy. Je to vyzvání, protože dokud se nerozvine „kultura setkání v mnohotvaré harmonii“, je nezbytný „neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová generace. Je to pozvolná a namáhavá práce, která vyžaduje ochotu integrovat se a učit se“.  „Má-li se národ utvářet v pokoji, ve spravedlnosti a bratrství“, je nezbytný  „rozvoj sociálního soužití a  budování národa, v němž se rozdíly harmonizují v rámci společného projektu“ (tamt. 220-221). Jako Maria šla až do domu Alžbětina, tak se také my v církvi musíme naučit ubírat cestami vprostřed nových problémů a nenechat se ochromit logikou, která staví do protikladu, rozděluje a zavrhuje. Vydejte se na cestu a hledejte odpověď na tato vyzvání prosbou o bezpečnou pomoc Ducha svatého. On je Učitelem, který je s to ukazovat nové cesty, jimiž se ubírat.

Oživme tedy svoje povolání a učiňme tak v tomto velkolepém chrámu zasvěceném Marii. Ať naše velkodušné přitakání velebí Pána a duch našeho lidu jásá v Bohu našem Spasiteli (srov. Lk 1,46). Ať je vaše krásná země, milovaný Mosambik naplněn nadějí, pokojem a smířením.

Prosím vás modlete se za mne vy i spolu s ostatními.

Pán ať vám žehná a Nejsvětější Panna nad vámi bdí!

Děkuji.

 

Přeložil Milan Glaser



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
8.9.19 Nečinit z prostředků svoje cíle a ze zbytečností věci důležité
5.10.13 Pravé periferie jsou ty, kde není Boha
16.9.13 Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní
16.9.13 Petrův nástupce přijal kněze, který se postavil narkomafii
17.7.13 Papež František: Kněží mají být pastýři Božího lidu a nikoli funcionáři



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
O daru služebného kněžství

František: Kanonické právo je pro ekumenický dialog zásadní

Papež vybízí k ochraně oceánů

Arcibiskup Ayuso Guixot hájí křesťansko-islámskou deklaraci o lidském bratrství

Rada kardinálů projednávala revizi apoštolské konstituce Preadicate evangelium

Sv. Terezie z Lisieux v největším skotském vězení

Vatikánská varování k německé synodální cestě

Prosme Ducha svatého o umění nahlížet vždycky jednotu dějin spásy

Ratzingerovi bývalí žáci zvou na první veřejné setkání

Kardinál Pell se odvolal k Nejvyššímu soudu

In vitro pro lesby: Uspokojování tužeb za každou cenu

Nový sekretář COMECE: Evropa potřebuje pravé svědky víry

 Nově na webu
Svatý otec: O Skutcích apoštolů - »Nevydávejte se v nebezpečí, že byste bojovali proti Bohu«

Publicistika: Otec Koláček zprostředkovával pocit spojení se srdcem katolické církve

Publicistika: Bez průtahů a zbytečných řečí

Rozhovory: Přípona –ismus většinou nevěstí nic dobrého

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv září 19
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru