Vatikán. Dnešní publikací apoštolského listu motu proprio, datovaného 22. října a nazvaného Dějinná zkušenost byl Vatikánský tajný archiv přejmenován na Vatikánský apoštolský archiv.
V nedlouhém textu přibližuje papež František historii této více než „čtyřsetleté instituce, která se vyvinula z Apoštolské komory a Apoštolské knihovny (tzv. Bibliotheca secreta) na začátku 17. století jako Papežský archiv, který se v polovině téhož století začal označovat jako Vatikánský tajný archiv (Archivum Secretum Vaticanum).“ Po rozvoji knihtisku bylo zapotřebí přeorganizovat uchovávání knih odděleně od písemností úředního charakteru.
„Třebaže byl tento archiv již v roce 1881 zpřístupněn všem badatelům, zprostředkovával i předtím knižní publikace mnoha spisů, které uchovává, jak to dosvědčuje známý matematik a filosof Gottfried W. Leibnitz, který jej roku 1702 označil za jakýsi centrální archiv Evropy (quod quodam modo totius Europae commune Archivum censeri debet)“, píše papež František, který ujistil, že od 2. března 2020 bude tímto archivem zpřístupněna dokumentace celého pontifikátu papeže Pia XII.
„Archiv – čteme dále v apoštolském listě - byl zpočátku nazýván Archivum novum, potom Archivum Apostolicum a nakonec Archivum secretum (kolem roku 1646). Termín secretum čili tajný původně znamená soukromý, oddělený a vyhrazený papeži. Tato definice byla spolu s analogickým významem rozšířena u panovnických dvorů, jejichž archivy byly označovány jako tajné ve vlastním smyslu. Dokud přetrvávalo povědomí těsné spojitosti mezi latinou a jazyky z ní odvozenými, nebylo třeba tento titul vysvětlovat či dokonce ospravedlňovat. Postupným sémantickým vývojem moderních jazyků, kultur a sociální vnímavosti různých národů však došlo k tomu, že termín secretum ve spojitosti s vatikánským archivem byl chápán nesprávně a s jakýmsi podezřelým, ba přímo nekalým zabarvením. Ztrátou pravého latinského významu slova secretum a jeho instiktivním spojováním s pojmem, který je v některých, i kulturně důležitých prostředích vyjadřován moderním slovem „utajený“, dostalo toto označení akcent skryté předpojatosti jako by znamenalo neochotu vyjevovat a zpřístupňovat pouze málokomu. To je naoprostý opak toho, co Vatikánský tajný archiv vždycky zamýšlel a míní, totiž – jak řekl můj svatý předchůdce Pavel VI. – uchovávat »ohlasy a stopy« Pánova putování v dějinách (Insegnamenti di Paolo VI., I, 1963, str. 614). »Církev nemá strach z dějin, naopak, miluje je a chtěla by je milovat více a lépe, jako ji miluje Bůh!« (Promluva k zaměstnancům Vatikánského tajného archivu, 4. března 2019),“ podotýká papež František.
Petrův nástupce pobídnut v těchto letech několika váženými preláty, jakož i svými nejbližšími spolupracovníky, a po vyslechnutí představených Vatikánského tajného archivu, rozhodl tímto listem motu proprio, že „nynější Vatikánský tajný archiv - beze změny svojí totožnosti, organizace a poslání, ponese napříště jméno Vatikánský apoštolský archiv. Tento nový název potvrzuje faktickou vůli sloužit církvi a kultuře, zdůrazňuje těsnou spojitost římského stolce s archivem, který je neodmyslitelným nástrojem petrovské služby, a zároveň podtrhává jeho bezprostřední závislost na římském papeži, tak jako se již dříve stalo přejmenováním vatikánské knihovny na Vatikánskou apoštolskou knihovnu,“ píše papež František v závěru dnes zveřejněného apoštolského listu Dějinná zkušenost.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
