Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Křesťanská naděje je jako kotva hozená k břehu,“ kázal dnes papež při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Povzbudil k životu napjatému vstříc setkání s Pánem; jinak se křesťanský život zkazí jako stojatá voda.

Ve své reflexi komentoval Petrův nástupce první čtení z listu Římanům, ve kterém sv. Pavel (Řím 8,18-25) pronáší „chvalozpěv na naději“: »Celé tvorstvo nedočkavě čeká, [...] je sice podrobeno nicotnosti [...]. Zůstala však tvorstvu naděje, že bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí«.

„Někdo z Římanů  – komentoval František – si zřejmě přišel stěžovat, a Pavel proto povzbuzuje: »Ačkoli už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme [...] vykoupení našeho těla. Naše spása je předmětem naděje«. „Doufat – řekl dále – je něco jako vrhnout kotvu k břehu a držet se lana. Ne však pouze my, ale celé tvorstvo bude vysvobozeno, a naší zálohou jsou první dary Ducha svatého.“

„Naděje je život v neustálém napnutí. Vědomí, že se nemůžeme zabydlet zde. Křesťanský život se »vypíná vstříc«. Pokud křesťan tuto perspektivu ztratí, stane se jeho život statickým, nehybným a začne se kazit. Pomysleme na vodu. Stojatá, netekoucí voda se kazí. Křesťan, který není schopen vztahovat se, natahovat se k druhému břehu, se nakonec zkazí. Křesťanský život pro něho bude filosofickou naukou. Bude to považovat za víru, ale nebude mít naději.“

„Rozumět naději je obtížné – pokračoval papež. Mluvíme-li o víře, vztahujeme se k Bohu, který nás stvořil, k Ježíši, který nás vykoupil, recitujeme Krédo, které má konkrétní obsah. Když mluvíme o lásce, týká se to prokazování dobra bližnímu. Avšak obsáhnout naději je těžké. Je to ta nejmenší ctnost, kterou mohou mít jenom chudí.“

„Chceme-li být muži a ženami naděje, musíme být chudí a na ničem nelpět. Chudí a otevření druhému břehu. Naděje je pokorná, je ctností, kterou je denně třeba zadělat – ano, řekněme to tak. Každý den je třeba se jí chopit, vzít za lano a zjistit, že je ukotveno »tam«; a držet rukama. Každý den je nezbytné si připomínat, že máme zálohu, kterou je Duch svatý, jenž v nás působí skrze maličkosti.“

Ježíš v dnešním evangeliu (Lk 13,18-21) mluví o naději a používá obraz hořčičného zrnka a kvasu. „Kvas se nedává do ledničky, nýbrž zadělává do těsta, stejně jako semínko se zasévá do půdy,“ pokračoval Svatý otec.

„Proto je naděje ctností, která je neviditelná. Působí zdola, umožňuje nám zdola, abychom šli a viděli. Není snadné žít v naději, ale řekl bych, že by měla být vzduchem, který křesťan dýchá, vzduchem naděje. Jinak nebude moci putovat, nebude moci jít dál, protože nebude vědět kam jít. Naděje, a to je jisté, nám dává bezpečí, naděje nikdy neklame. Pokud doufáš, nebudeš podveden. Je třeba otevřít se Pánovu příslibu, natahovat se k tomuto příslibu, ale s vědomím, že Duch je tím, kdo v nás působí. Kéž nám všem Pán daruje tuto milost žít v napětí, nikoli však nervovém, nýbrž v napětí skrze Ducha svatého, který nás vrhá k druhému břehu a drží v naději.“

Končil papež František dnešní kázání při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.